Katolická dekadence

Jeden článek jen tak pro zábavu (a nejen pro zábavu). Nějak se nám hodil do podzimní nálady. A ještě když Katolická dekadence tak těsně souvisí s maskami, převleky. Bylo by asi třeba znovu se zamyslet nad podstatou převleků, masek, rituálů a porušování již zavedených rituálů. Kdysi byly katolické masopustní zábavy něčím samozřejmým. Lidé si uměli dělat legraci z toho, co je „svaté“ – Ale proč? Asi právě proto, že si uvědomovali, že jsou jen lidé a nikdy nebudou schopni zcela proniknout do tajemství Božích. Mohli si proto udělat legraci ze sebe sama, ze zavedených forem, kterými Boha oslavují. Ondřej Kobza popisuje zážitek, který nepřímo ilustruje jednu důležitou věc: Forma, pouhá forma sama o sobě se musí stát mrtvou, když si z ní už neumíme dělat legraci - I když následující příspěvek o tom mluví jen nepřímo. Každopádně - Je to vtipné čtení :-) (F.J., 5.11.2007)

Zajímají mě performance. Zvláště, pokud se udají zcela mimoděk. Toto je zpráva o tom, nakolik se ony prastaré magické účinky masek promítají do běžného fungování města.

Prochází-li člověk průběhem roku citlivě, nejde nežít jinak, než odněkud někam. A náležitě slavit právě probíhající svátky. Jako správný katolík si nikdy nenechám ujít masopustní období, vrcholící úterkem před popeleční středou. Už už jsem se na Popelec moc těšil, neustálé vymetání všelijakých masopustů městských částí Prahy mě zcela vyčerpávalo. Na letošní závěr veselí jsem se vyšňořil za žida – kulaté brýlečky, lihovou fixkou začernělé dva zuby, pejzovité vousy, černý klobouk, hnědý kompletek se sakem a zetlelou protézu, v kapsičce vesty staré hodinky na řetízku a především můj starý kočárek z padesátých let, po stranách proutěný. Na něj jsem naložil dva omšelé kufry a stařičké rádio, chytající maximálně rádio Praha, či Country rádio. Tomuto vozítku jsem dopředu vlepil i poznávací značku – hebrejský nápis Šalom – pokoj.

Povětšinou si totiž vybírám masku podle mnou zamilované věci, zakoupené na bleším trhu na Kolbence, či u židovského vetešníka Rudolfa Špičáka. Dělává mi radost v mém vetešnickém bytečku, ale přeci jenom ji chci dopřát trochu obdivu. A tak jsem věděl, že základem masky musí být kočárek a k němu jsem jako kulisu dovytvořil žida. To jste měli vidět, jakou pozornost si v tramvajích a na ulici frajer – kočárek vyzískal. Nostalgicky se mi lidé svěřovali, že v něčem takovém je maminka vozila. 

Masopustní zábava se konala v relativně kultovním prostoru Baráčnické rychty s plastovými okny, drahým pivem a pingly, jak z nějaké pizzerie. S přáteli jsme se pěkně vytancovali, pohráli si se svými rolemi, rozdělili si zbytečnosti z tomboly a já dokonce získal umístění s lahví medoviny, jakožto druhá nejlepší maska. Končilo to nezvykle brzo, a já žid, kouzelník, šašek, poustevník a černočerný Richard s koženým kabátem, pistolí za pasem a černými brýlemi, jakožto příslušník Čeky, jsme vyrazili po kočičích hlavách Starým městem do arcibiskupského paláce na ples Katolické theologické fakulty. Všichni jsme přeci byli katolíci a šašek tam dokonce mnoho let pracoval jako knihovnice. Chtěli jsme tam dorazit na konec, pozdravit pár známých, nalít si sklenku vína. U tatíčka jsme vypili vyhranou láhvinku medoviny, zazpívali mu na jeho počest a v plném masopustním nasazení dorazil náš průvod na ples, pojatý v duchu barokním. Zcela suverénně jsem vjel se svým kočárkem, zaharampáděným kufry a zbytky převleků do nóbl sálu zaplněného tancujícími barokními maškarami. Nechci být ošklivý, ale působilo opravdu vtipně, když někteří brýlatí katolíci, takoví ti, které si vybavíme, když bychom je chtěli zlomyslně zkarikovat, tak, jak díky barevným princátkovským maskám působí dokonce i trochu vznešeně a elegantně. Tedy, do té doby než začnou tančit. Což si ale bohužel neodpustili. Ale říkám, nemyslím to zlomyslně, vlastně miluji tuto jejich neobratnost.

Inu, vstoupil jsem tedy dovnitř a ihned přiletěla slečna pořadatelka a: „Promiňte, co tady děláte? Zval vás tady někdo?“ A ihned mě se svým kolegou násilím vylifrovali ven. Antisemiti! Samozřejmě je trochu chápu, však si představte onu situaci – bezzubý vousáč, s kloboukem…A to venku čekali moji kamarádi na svůj „pokus“. Například černý čekista Richard, což už byla výsostná provokace. Vysvětloval jsem jim (já jako žid), že jsem normální katolík, že všichni jsme katolíci, že dnešní den masopustu je vlastně křesťanským svátkem, že je v řádu věci přijít na katolický večírek, konaný v den masopustu v převlecích. On, Velký pořadatel s kloboukem, pavím pérem, bílých punčocháčích a střevících na nás: „Musíte pochopit, že toto není maškarní ples, nýbrž ples katolické fakulty.“ „Aha, tak my jsme jako maškary a vy jste jako co?“ odpověděli jsme mu. Na to už neměl co říct a tak zavolal na poblíž postávající skupinku zjevných šermířů, oblečených do mušketýrského: „d´Artagnane! Chop se své služby a vyveď ony pány!“ Byl to urostlý chlap, přistoupil k také celkem urostlému Richardovi (v černém děsivém kabátě a černých brýlích) a hrudí se dotýkal jeho hrudi a tváří takřka jeho tváře. „Nejste tady zváni, vypadněte! Nashledanou!“. Náš nezaleknuvší se čekista na něj „Co jste to říkal? Nashledanou? Já myslel, že se říká S Bohem!“.

Potyčka byla na spadnutí. Naše dáma, zdejší bývalá knihovnice, je svým ženským citem uklidnila a domluvila, že dopijeme sklenku a pak odejdeme. A tak se i stalo. Já ale zůstal a chvilenku vyčkával. Po chvíli vyšla má kmotra Líza Machoninová se svým sympatickým Guisepem. Asi byla trošku v šoku, že ji z dálky zdraví jakýsi žid.

No a pak projde jedna děsně nezvykle sexy slečna v blond vlasech na mikádo, jak Uma Thurman z Pulp fiction. Znám ji dlouho, letos mi dokonce dělala anděla. Hrála tam na saxofón se svojí kapelou. Volám na ni z přítmí podbalkónu: „Evo, Evo….co tu děláte?“. My si totiž celé ty roky, co se známe, vykáme. Ihned jsem k ní přiskočil a „Evo, my spolu teď musíme někam jít, to není náhoda, že jsme se tady takhle potkali. V převlecích.“. Nechtěla. A tak jsem se v tom celkově zvýšeném alkoholovém  opojení zmohl maximálně na nějaké žblebty, jakože tím „znehodnocuje osud“. Nastoupila do připraveného vozu a jak nějaká filmová hvězda mi zpoza zadního okénka posměšně zamávala. Já jen kroutil nesouhlasně hlavou, vyčítaje, že se protiví tomu, co má být. Však jsem ji napsal SMS „Vůči osudu to bylo dost nefér!“ a ona mi odpověděla „Hmm. Osud lze ovlivnit. Baže ano“.

No nic, zasmál jsem se, sundal vous, brýlečky, klobouk, protézu přikryl sakem a zkusil znovu štěstí a tentokráte to vyšlo.
Potkal jsem tam mladého Skálu a on mi ukazoval kamaráda, kterého donutili obléci si ty jejich barokní hadříky, jenžto si svůj barokní převlek udělal tak nějak podomácku – podvlíkačky, plavky….Což teda asi chápu, že to byla na katolíky příliš velká alternativa.
Pobyl jsem vespolek, zatančil si na moravskou cimbálovku a vyčkal až to celé skončí. Vydal jsem se jako jeden z posledních, sám, v židovském, s naladěným chrastícím rádiem, po ne příliš přívětivých dlažebních kostkách s kočárkem dolů. Tramvají do Lazarské, kde potkávám roztomilou Žofii, jdeme ještě na jedno do non-stopu Kotva, rozebíráme vztahy, jak se chlapi spouštějí… O půl 4 už ale vážně musíme na tramvaj. Stihli jsme ji tak tak, chci vstoupit, ale dveře se nějak neotvírají. Klepu na okno a tramvaják suverénně kývá hlavou, že mě s tím kočárkem nevezme, že prý kočárek jenom s dítětem.

A tady se dostáváme k další části mé performance ve veřejném prostoru. Vlastním tělem a kočárkem jsem bránil tramvaji v cestě. Kočárek neměl v pořádku kolečka, neměl jsem se jak dostat domů. A tak jsme vyjednávali. Říká, že nemůže, že kdyby to zjistili revizoři, že bude platit pokutu. Já, že mu to zaplatím. Furt mu říkám, „Tak mi to ukažte v jízdním řádu, že mě nemůžete vzít s kočárkem.“ „To si máte nastudovat“. Má osvědčená zbraň v těchto vyjednáváních je: „A co tedy mám dělat?“. Tato otázka jej alespoň trošinku znejistila.         Samozřejmě naše exposé způsobovalo patřičný rozruch, cestující mě začínali posílat do prdele, že zdržuju. Jiní mi zase podávali zdarma jízdenku. Tramvaják neustále někam vysílačkoval a vyhrožoval mně, že za zdržení dopravy se platí dost vysoké částky. Teprve po dvaceti minutách, kdy tramvaj měla odjet (a spolu s ní 6 dalších, které čekaly za ní) přiběhla městská policie a odvedla mě. Že prý jsou na mojí straně, ale že to opravdu nejde. Šel jsem za roh, že se alespoň přiblížím domovu jinou tramvají, leč i další tramvaják mi zavřel před nosem. Policisté mi řekli, že si to řekli navzájem vysílačkami, a že mě asi ani ty další nevezmou.

To ale koukám, zpožděné tramvaje konečně vyjíždějí, ale ouha – za rohem vykolejila protijedoucí tramvaj a zablokovala na dalších 20 minut celou trasu. Přibližuji se tedy místu nehody a můj starý známý tramvaják z čísla padesát dva okukoval venkovní situaci, když v tom mě spatřil a úplně se zhrozil a jak malý kluk vklouzl zpátky do tramvaje a rychle zavřel dveře. Bylo to směšné. Venku postávali další tramvajáci a já se jich znova ptám: „To mě opravdu těch pár zastávek nemůžete vzít? To je opravdu napsané v řádu, že se nesmí vézt kočárek bez dítěte?“ A naštěstí konečně jeden rozumný tramvaják řekl: „Kočárek, na kterém jsou věci, se nesmí převážet“. Aha, takže jsem navrhl, že si kufry vezmu do rukou a to že by už mohlo jít. Přikývl. Vracím se tedy zpátky k mé tramvaji a říkám: „Slyšel jste? Prý to jde?“ A jemu nezbylo, než zlomyslně reagovat „Nastupuje se na zastávce“.

Vydal jsem se tedy na Karlovo náměstí, kde jsem si počkal na zcela nespolehlivě pozdní příjezd mé tramvaje. Chápete to? Přijela o 40 minut později. A my jim ještě platíme nehorázně drahé roční kupóny. Vzal jsem harampádí pod ramena a poprosil jednoho chlapce, aby mi můj slavný kočárek vnesl dovnitř. Nic netušící hodný chlapec jej popadl, ale když byl uprostřed dveří zlá postava tramvajáka začla zuřivě výhružně zavírat dveře. Protáhl se svírajícím dveřmi a vtom hbitý řidič přišlápl plyn a cukem se rozjel (asi aby dohnal ztrátu), až se i sedící, spící bezdomovci zapotáceli. „Co děláš, zmrde?“ takto se zmohli na reakci.

A já hřejivě usedl, věda, že mám vyhráno. Jedu.
Blíže se mému domovu, zbýval poslední úkol – vystoupit. Vzhledem k tomu, že jsem prokoukl dětinské praktiky mého soupeře, rozhodl jsem se pro lest. Určitě mě nebude chtít pustit z tramvaje a bude mi chtít prodloužit cestu domů. Připravil jsem se tedy k výsunu o zastávku dříve, s tím, že mi neotevře a poveze mě dále, což bude právě moje zastávka. Poprosil jsem znovu toho znaveného, dobrotivého chlapce, jestli by mi nepomohl s kočárkem ven. On se zděsil a zkoušel se ptát, zda by to nemohl být tentokráte někdo jiný, že se bojí, že mu pak nedovolí znovu nastoupit. Nikdo jiný vhodný tam již nebyl a tak se výstup zdařil.

V 5 hodin se tedy utrápený žid dostal domů a jen si říkal, že s podobnými ústrky by se přece za ty staletí již mělo počítat.