Ukázka z knihy Christiana Feldmanna: Friedrich Spee, Procesy s čarodějnicemi
Věta typu “Katolická církev ve středověku krutě pronásledovala čarodějnice” je něco, co většina dnešních lidí pokládá za samozřejmé. Podobná tvrzení, která jsou každému jasná, bývají často velmi problematická až zcela nepravdivá. Například málokterý ateista (ale také křesťan) ví, že velké čarodějnické procesy začaly právě na přelomu středověku a novověku a nebyly jen záležitostí Církve.
Christian Feldman ve své čtivě napsané knize analyzuje příčiny a historické okolnosti těchto procesů se zaměřením na život jezuity Friedricha Spee (1591 – 1635), který se po celý život horlivě zastával nešťastných obětí. Knihu doporučujeme všem, kdo si chtějí udělat plastický a pravdivý obraz o podstatě čarodějnických procesů.
Vydalo nakl. Refugium Velehrad-Roma ve spolupráci s Centrem Aletti, Olomouc, 2003. Cena 240 Kč. — Následuje krácená ukázka ze stran 125 – 138.
Jak se stala pověra bludem
Na začátku velkého pronásledování čarodějnic se udála rozhodující chyba: Bezbřehá pověra se přeměnila na základě interpretací o divokém ďábelském základu na vlastní náboženství. Za každým experimentem se silně léčivou rostlinkou, každým ostýchavě pocházejícím zaříkadlem, které se člověk naučil od babičky, musel tím již okamžitě stát v paktu s ďáblem. Co požadoval prokurátor biskupské kurie v Kostnici, Ulrich Moliter, roku 1489 – několik let po Čarodějnickém kladivu – ve svém traktátu, říká vše: Ačkoli sváděny ďáblem a hnány chudobou a zoufalstvím, a ačkoli „nejsou ničeho schopny”, měly by být tyto „čarodějnické ženské” potrestány smrtí.
Zda se vyslovený odpad od víry, jak ho nechal potvrdit soudce čarodějnic svými napůl bezvědomými oběťmi mučení, v ojedinělém případě našel, jeví se nanejvýš jako pochybné. Údajné satanské otrokyně se často modlily dost zoufale právě k Bohu a jako svědka přivolávaly proti jejich zbožným trapičům Ježíše. V procesních dokladech, které spíše prozrazují morbidní fantazii soudců, než dosvědčení faktických zločinů obětí, se jen velmi zřídka nacházejí precizně promyšlené zaříkací formulky, tak jak byly například zaprotokolovány přibližně v 17. století v alsaských procesech. “Tu stojím já na hnoji, zapírám Boha, všechny svaté a svého Ježíše Krista.”
Srovnání určitě apeluje i na takové jednostranné náhledy, které jménem křesťanství či duchovního života spatřují v excentricky afektovaném chování hardrockových muzikantů dílo ďabla, a třeba z textů, které mohou být sice bizarně vytvořené, usuzují na černé praktiky (například Black Sabath, Kiss, nebo Bílé album Beatles).
Zmíněná chyba se projevila teprve později. Proti všem ještě tak oblíbeným klišé se musí říct: Čarodějnické blouznění není v žádném případě dítětem domnělého temného středověku, ale produktem raného novověku, s jeho pýchou v rozum a lidského objevitelského ducha.
Magie a věštění existovaly sice již v římském právu pod pokutou, ale ne z náboženských důvodů, nýbrž kvůli napáchaným škodám, a především také kvůli podvádění s tím spojeným. Raný středověk potíral čarodějnictví jako pověru a klam ďábla – ne protože se zákonodárci a církevní autority obávali jakýchkoli reálných následků čarování. Vynesený Canon Episcopi na Karolinském synodu považoval sice zcela samozřejmě satana za prahybatele pochybných magických praktik a představ (Kohopak jinak? Psychologie se ještě nemohla zcela rozvinout), ale zároveň zrelativnil strachem posedlou víru v démony oné doby: Kdo tvrdil, že jezdil s bohyní Dianou v noci povětřím, musel zažít přelud a vězí v těžkém sebeklamu, pokud věří „že mimo jediného Boha dává ještě někdo jiný božství či božskou moc”.
Křestanství se nestalo monolitickým blokem a dějiny církve jsou poznamenány od svých začátků bohatě konfliktními vzájemnostmi: vedle sebe i proti sobě. Teologickým tvrzením soudných a nadaných teologů, jako byl třeba Órigenés ve 3. století, která umísťují démony do zemské atmosféry a činí je zodpovědnými za války či sexuální chaos, musíme rozumět zase v teologické četbě, nikoliv zúženě (pozitivně) faktograficky. Rovněž kolegové Klement z Alexandrie či Jan Zlatoústý se stavěli proti pověrčivým praktikám a v tomto duchu zdravě formulovali lidské svědomí. Ostatně říkají, že „takoví lidé se musí stydět, neboť Kristus podmanil dobrému Bohu také mocnosti temnot”. V pozdější době se v oficiálních církevních školských vyjádřeních prosadil trend, který stále odhodlaněji dával na stejnou úroveň víru v démony a pohanství.
Krátce po smrti Karla Velikého byl jmenován arcibiskupem Agobard z Lyonu, který se obrátil v jednom pádném díle proti pověsti, jež se roztrousila v jeho kraji, že vévoda z Beneventa poslal pryč lidi pomocí kouzelného prášku, který rozprášil po polích a loukách; nechal prý pojít i voly. Text ukazuje, že lidé vévodovi přičítali pohromu především kvůli tomu, že je nechal (avšak podle práva) zmasakrovat. Agobardovi bylo však jaksi divné, že by tento prášek škodil jen volům a nejinému dobytku, což poznamenává sarkasticky a rozhořčeně, takže případ uzavírá: „Tak daleko to muselo dojít s lidskou hloupostí, ve které ubohý svět může vězet, když křesťané věří takové pošetilosti, nevylučující ani to, aby byla jako mezi pohany plašena věřící duše a pro kterou i sám Bůh Stvořitel světa může být velice neznámý!”
Irský koncil 9. století vyloučil ze společenství věřících každého, kdo věřil v existenci čarodějnic, a dovolil návrat ke křesťanství jen po důsledném odvolání. Ve 13. a 14. století exkomunikovaly synody v Trevíru, Mohuči a Kolíně všechny věštce pro jejich „pověrečné zlořády”. Osvětný teolog Jan ze Salisbury pojmenoval jako biskup v Chartres noční lety čarodějnic jako „zlomyslné klamání démonů” a vysvětluje, že „nejlepší lék proti takové nemoci je, když se člověk bude statečně držet víry, nebude dopřávat oněm lhářům sluchu a žádným způsobem si nebude cenit takových bláznovství”.
Raná církev byla tolerantnější
Právě roku 785 se konal v Paderbornu synod, který vynesl ne tak nepochopitelný závěr: „Kdo se snaží věřit, že čarodějnice pojídají lidi, a domáhá se potrestání těchto osob upálením (…), musí být sám potrestán smrtí.”
Také toto patří k historické pravdě. Zatímco obludní zjednodušovatelé historických faktů chtějí učinit zodpovědným za čarodějnické blouznění typicky křesťanský fanatismus a viděli by nejraději v papeži nejvyššího kata a mučitele, proběhl skutečný vývoj mnohem komplikovaněji: po celá staletí chránila církev „čarodějnice” svým zákonodárstvím před lynčováním neosvícenými polopohany. Sankce proti lidem, kteří vykonávali magické praktiky a propagovali strach z démonů, byly poměrně měkké: Pedagogická kázání, pokání, v nejhorším případě vyobcování – často časově omezené. Zatímco, jak se zdá, alemanské lidové právo připravilo v ohni o život 600 čarodějnic, církevní instance se často omezily na nenásilné vyhnání. Papež Mikuláš I. zamítl roku 858 tzv. zaklínadlo mučení jako blábol, který odporuje všemu božskému a lidskému právu (zatímco Inocenc IV je povolil roku 1252, krátce po zřízení inkvizice).
Prostí lidé ve svém bezmocném strachu před ranami osudu si malovali ochranné značky na své domovní a chlévní dveře, věšeli dětem na krky ochranné talismany proti „uhranutí”, obětovali temným mocnostem jako jejich předci u určitých posvátných stromů – a naslouchali osvíceným kázáním větrů či šelestu větví. Ještě v 16. století považuje Paracelsus, třebaže geniální průkopník rozumné medicíny a psychosomatického pojmu nemoci, čarodějnice za „zlomyslné nepřátele, které máme na zemi”, aby tak ospravedlňoval jejich smrt v plamenech.
Nejstarší církevní vyjádření k fenoménu čarodějnictví jsou oproti tomu mnohdy překvapivě tolerantní. Skoro se zdá, jako by se autoři zahanbeně rozpomněli na varování svého Mistra před „malověrností”, a proto se snažili suverénně obejít problém, bez fixovaného komplexu strachu. Nešťastně zamilovaní hoši, ztlučení tupě brutálním otcem, nebo opuštěné ženy, stařeny hledaly nesměle a tápavě své útočiště v kouzelných nápojích a magických formulkách. Bylo bezvýchodné zoufalství a zvědavá chuť po dobrodružství smrtelným hříchem? „Z toho, že tato chudá stvoření vzývají satana“, argumentuje opět jednou Michelet, “ještě nevyplývá, že je přijme; jsou daleko, ještě daleko od zlého, pro něhož jsou ještě příliš dobrého srdce, neboť ještě nemají nenávist k Bohu.”
Ne, církev nevynalezla pronásledování čarodějnic; pouze mu později statečně neodporovala a proti takovému blouznění dostatečně nezasáhla, takže sama na to, a nejen pověstí, doplatila. K smrti odsouzené čarodějnice, které odňaly církvi patřičnou důstojnost a staly se obětí vražedných idejí, jako v blouznění degradovaná Boží stvoření, patří k nejvíce zahanbujícím ranám na těle církve.
Invaze démonů
Změny v myšlení a pocitech lidí se dají často nejlépe vyčíst z uměleckých svědectví, která přetrvávají věky: Zatímco se ďábel vůbec nevyskytuje na freskách katakomb (jakoby prvokřesťané nemuseli o ďáblu, jsou-li plni skutečné lásky ke svému Pánu, příliš uvažovat), a jen zřídka v raně křesťanských bazilikách, a v následujících staletích byl vždy zobrazen jako tragicky padlý anděl, v 11. a 12. století jej náhle nacházíme jako člověka pojídající monstrum na stěnách románských kostelů s gigantickými tlamami, ze kterých se s křikem pokouší zachránit bídní ubožáci. Ale ještě je satanova síla pořád úzce ohraničená: Ztvárnění posledního soudu nad portálem gotických katedrál ovládá ve 13. století Kristus se svými anděly; kníže pekel přijímá opět pozici na okraji.
Avšak od 14. století je možné sledovat v umění jakousi „invazi démonů” (jean Delumeau). V katedrálách v Rouen a Nantes, na malbách velkých Vlámů a Italů, trápí pekelná hejna vojsk zatracence v pekelném jezeře, pohání šklebící se ďáblové hořící kůly do lůna neřestných žen.
Obrat nemusíme registrovat pouze v umění: Scholasticky ražené učení víry lze v jistých akcentech zneužít pro inkvizitorskou praxi; ta záhy pozměnila lidsky přátelskou pozici církve v méně vlídnou tvář. Nejproduktivnější teologové 13. století, jako Albert. Veliký, Tomáš Akvinský a Bonaventura, šli pověře přímo na kloub. Definovali rozmanité přístupy, které v subtilnostech intelektuálně zaobalených, se „snadno” vypořádávají s lidským blouzněním. Snad i polekaní zesílenými magickými praktikami, které pronikaly z orientálních kultur, vžívali se dost emotivně do chápání těch, kdo poučeni nejsou, a slyší-li tito nepoučení třeba něco o takových nočních vyjížďkách, o očarování povětří, o pohlavním styku mezi člověkem a démonem, mohou střízlivou obezřetnost záhy vyměnit za naivitu, která si snadno pohrává s nebezpečně nekontrolovanými představami. Z obavy, aby svěřené duše nenaletěly magiím, věštbám, (přičemž pořád pevně zastávali stanovisko, že nic takového I neexistuje a že jen ďábel si přejez aby naše fantazie tomuto uvěříla, jak sděluje i Tomáš Akvinský), nakonec sami mohli vyvolat paniku, poukazem na něco neexistujícího, i když svěřené duše právě v tomto „nic” mohly začít chtít, již ze zvědavosti, vidět „něco”.
Teprve o dvě století později se na světě objevil jednoznačný pojem s představou o čarodějnicích, jak jej známe v současné době; zatímco dříve existovalo množství rozporuplných legend, ale ani jednou slovo „čarodějnice” (starou horní němčinou „hagazussa”, ta, „která sedí na plotě”). Nyní, v Heidelbergu vypověděla jistá uvězněná kacířka úslužně, že svým uměním přičaruje bouřku a kroupy, pokud nejdříve důsledně zapře Boha a oddá-li se třem ďáblům. To se psal rok 1447.: Prosadilo se tvrzení, že magie a paktování s ďáblem jsou stejného charakteru. Z praktik, v nichž se takové stařeny fragmentárně učily, se postupně stala pevně organizovaná, extrémně nebezpečná kacířská sekta, proti které šly se vší tvrdostí stát i církev.
Objevil se knihtisk. Tento dějinně kulturní pokrok však také v sobě zahrnuje leckteré nesmyslné paskvily. Přinesl pěkně vytištěné. zprávy o blouznění třeba až do Nového světa. Hrůzná hysterie obyvatel Salemu u Bostonu v letech 1691/92, byla inspirována praxí pronásledování a literaturou o čarodějnicích v nekontinentální Anglii. Osudná bula papeže Inocence VIII. o čarodějnicích, o které bude ještě řeč, byla prvním papežským dokumentem, rozšířeným tiskem – a proto enormně zapůsobila. A pikantně dráždivým způsobem se tady projevil u jinak tak osvíceně idealistických humanistů zájem o antiku; ti oživili dlouho zapomenutou magickou literaturu a nabádali prostoduché publikum k nekonečně náročným „vědeckým” diskusím o démonech, proměnách zvířat apod.
V této době, když zahájila činnost (proti kacířům zřízená) inkvizice, vtáhla sama do svých sítí také jednoho pověrčivého kouzelníka. Papež Jan XXII., bázlivý, lehkověrný fundamentalista (také pln obav z atentátů; pomocí magických pomůcek nechal popravit svého osobního lékaře a upálil biskupa z rodného města), rozšířil ve své bule Super illius specula z roku 1326 pro heretiky platící trestní právo výslovně i na čaroděje: nešlo (obhajoba omylu by byla zločinem proti pravdě!) o nepatrné násilí, ale o zřízení tajných a všude pátrajících svědků, šlo o torturu pro „zatvrzelé”.
Aby církevní soud mohl převzít zdůvodnění pro potřebu mučení ze „světského” soudního řízení, proti zlodějům, a trest smrti mohl byl vykonán jak na kacířích, tak i na státní vrchnosti, zavedl se výraz, že ruší veřejný pořádek. Státní lovci čarodějnic se při hledání obětí osamostatnili od inkvizice záhy. Církev společně se státní mocí křesťanskému západu ve 14. století nebránila, aby první vlna čarodějnických procesů mohla vypuknout. Přitom se od počátku neomezili na jednotlivé obžalované, ale „vyhledávali” pomocí mučení mnoho spoluviníků; v Toulouse a Carcassone stálo před soudem mezi roky 1320 až 1350 dohromady okolo tisíce lidí.
Startovní znamení k lovu lidí
Máme pokušení zapomenout na doby, v nichž církev byla vůči pověrám obezřetná a k těm, kteří věřili v magii, milosrdní. Bulou Summis desiderantes affectibus, kterou vydal papež Inocenc VIII., a tím, že entuziasticky podporovala císaře Maxmiliána 1., vykonala v Římě v roce 1484 obrat o 180 stupňů. Pontifex se sice ve své bule srovnal s takovými „úzkostlivými venkovany” (císařskými pohůnky), ale metody teroru soudců čarodějnic stejně považoval za dobrou „motyku”, která osvobozuje půdu světa od bludné víry. Avšak také tento papež byl postavou nedůstojnou, závislou na své metrese a svých penězích. Ačkoli byl tento dokument myšlen jen jako doporučující dílo pro oba (do Německa poslané) inkvizitory, Jindřicha Institoria a Jakuba Sprengera, s místně a časově ohraničeným významem, sloužilo toto dílo po celá staletí jako reprezentativní oficiální doklad pro to, že každý, kdo dostal čarodějnici pod nůž, prokázal své církvi a Bohu velikou službu.
Papež byl nakonec velice zděšen tím, co se událo v několika oblastech severního Německa a v diecézích Mohuči, Kolína, Trevíru a Salcburku.
Bula z roku 1484 se ale bohužel stala ostrou municí v rukou lovců čarodějnic. Zapůjčila o tři roky později vydanému Kladivu na čarodějnice základní myšlenky. Jeho autory jsou: Institoris a Sprenger.
Malleus maleficarum není žádnou zvláštní knihou, jeho argumentace a recepty se nacházejí i v ostatních traktátech o čarodějn icích oné epochy. Ale nikdo nepsal tak militantně a fanaticky jako alsasští dominikáni; nikdo neuspořádal tak vyčerpávající generální zúčtování s pozicemi minulosti. Jejich přesvědčení o hříšných čarodějnicích, které se neděje z jejich slabosti jako u ostatních lidí, ale ze zloby a při vědomém rozhodnutí se proti Bohu, totiž nezni žádné ohledy; proto vina obviněných je jakoby mocnější než u lucifera a jeho rebelujících andělů.
To, co lze označit v Kladivu na čarodějnice za nové, je výrazně akcentované nabádání ke státním sankcím vůči světu žen, a s tím se pojí jakási až patologická nenávist autorů vůči ženám. O mužských čarodějích se v díle nic neříká. Na ženách lpí zlo, od té doby, kdy byla Eva vytvořena z Adamova žebra – ač „rovnocenná muži”! Jsou od přírody obdarovány menším rozumem a projevy víry daleka pokulhávají za muži; ženy tu jsou líčeny jako sexuálně náruživější, rafinovanější ve sváděních, hádavější a mstivější; jsou „ulhané od přírody”, mnohonásobně nebezpečné, „hořčí než smrt”, protože žena krade Boží milost.
Temnota se rozprostírala nad zemí
Papež Inocenc a na něho se odvolávající lovci čarodějnic nejsou obzvláště sympatickým poselstvím evangelia, ale dosti věrnými obrazy své doby, s agresivním klimatem plným strachu a nejistoty. Nové sebevědomí pyšných humanistů je jen jednou stranou této epochy; právě zostřené pozorování vlastního „já” vedlo k poznání lidské mdloby a zlomnosti. Temnota se rozprostírala nad zemí, jejíž, zánik se intenzívně očekával, a člověk viděl zemi ovládanou zlými mocnostmi. Naděje v Boha? Boha se obávali lidé ještě více než jeho pekelného protihráče. Boží trpělivost první půjde stranou, konstatoval jistý francouzský básník, Bůh sice brzy přijde, ale „kvůli pomstě, a ne kvůli přispění pomoci”.
Mor, válka, rozdělení víry, strach z hrozného soudce při posledním rondu, tance smrti kostlivců při kostelech a postavy ďáblů v lidových tajemných hrách; všechno se to soustředilo na temný mrak z bázně a násilí, pod který se třesoucí se lidé schovávali. Důvěru v nebe ztratili stejně, jako pozbyli chuti k životu. V zoufalé nenávisti hledali viníky, kteří jim ukradli radost a otrávili zemi. Našli je v démonech povětří a v jejich pozemských pomocnicích – v čarodějnicích.
Přinejmenším čtyřiatřicetkrát se vydalo Kladivo na čarodějnice v obou staletích po prvním vydání. V přízni publika vystřídala legendy o svatých ďábelská literatura; v protestantském Německu zásobili podomní obchodníci knihami o statisíci exemplářích. Bestsellery jako Luciferovo Království, Traktát o pekelných pokutách nebo třiatřiceti svazkové Theatrum diabolorum si libovaly ve stále obdobně ztřeštěných detailech, dělily pekelné hordy vojsk na ta, která jsou ve vzduchu, na zemi, na lesní a vodní démony, a exaktně vypočítávaly jejich sílu; roku 1564 přišel jeden autor s přesnými čísly: 7 409 127 ďáblů a 79 knížat, a nabízeli smrtelně vážně jisté prostředky, prohlížení domén démonů, i to, jak se před nimi chránit.
Tyto odkazy si zjednodušíme, pokud budeme spatřovat ve víře v čarodějnice pouhou domýšlivost a bláznovství. Víme, že i v tehdejší době existovala seriózní protiopatření, která lidem nabízela možnost, jak strach vyhnat, jak prožitky z krizí přemoci, jakým způsobem stonásobná ohrožení vlastního života překonat a uzdravil. Místo toho však lidé sami sáhli, a ne vždy z neinformované naivity, právě k těm prostředkům, které svědčí o lidské, tak dobře ukrývané bestialitě: pokud již někdo čarodějníka pouze tušil, mohl ho ihned přivést před soud, mohl na svého souseda poukázat s uhrančivým pohledem, a přitom se domníval, že tím má nad vlastní tíživou úzkostí vyhráno. I sociálně postižení lidé, třebaže mají legitimní nárok na spravedlnost, mohou podlehnout vnitřním agresivním komplexům, které si pak hledají příležitost, aby druhé osobě ublížili bez rozlišení. Lidští obětní beránci tvoří vysvětlení pro vágně pociťované hrozby. A je jedno, zda se jmenují židé, cizinci, jinověrci nebo „čarodějnice”.
Novější vědecké bádání spatřuje v eruptivně započatém (ve 14. a 15. století) běsnění po čarodějnicích také nepřímé důkazy pro hluboké sociální konflikty. Také se nabízí domněnka, že lovci lidí, ve snaze nedopřát prostému člověku větší duchovní svobodu, posunuli sociální střety mezi lidmi na rovinu úmyslného zatemňování náboženství. Obyvatelstva rapidně přibývalo, lidé se stěhovali z venkova do měst, kde se tvořila anticipace průmyslového proletariátu. Velkorodiny se rozpadaly, stejně jako mizel vesnický pocit sounáležitosti. Lidé pěstovali anonymitu a odcizení ve strachu, panikařili, jelikož neměli orientaci, a nemocní lidé se mohli volně pohybovat kudy chtěli.
Především v Anglii člověk mohl odrážet zřejmou souvislost mezi pronásledováním čarodějnic a přestrukturovanými procesy mezi venkovským obyvatelstvem. Odmítnuté prosebnice z nově vzniklých venkovských chudých vrstev opouštěly statky svých lépe postavených příbuzných za zlých prokletí; dvůr potkalo za krátkou či delší dobu leckteré neštěstí: potom za to byla vinna „čarodějnice”. Opuštěné ženy, svobodné panny, chudé vdovy, prostitutky se ocitaly rychle v podezření, že si chtějí koupit trošku pozemského štěstí na základě paktu s ďáblem. Rovněž v Německu – vědci se ve svých pozorováních zaměřili hlavně na oblast Kolína a na Bavorsko – se v agrární krizi objevily nesčetné vlny pronásledování. Nepřízně počasí, špatná úroda vedly k bídě a zdražování, k hladu, nákazám, k masové hysterii. Mnohonásobně dosvědčená katastrofa klimatu v celé Evropě – pojmenováno „malou dobou ledovou” – může náležitě osvětlit, proč dosáhlo v 16. století blouznění takového vrcholu.
Tuto souvislost mezi agrární krizí a pronásledováním čarodějnic káře ostatně i jasnovidně Spee. Ve svém Cautio Criminalis upomíná na přirozené příčiny nečasu a nemocí, a naopak říká: „Ale něco takového se ukazuje v Německu, obzvláště mezi vesnickým obyvatelstvem; nebe se zalidnilo a bouří silněji než obvykle; lékař nezná nové nemoci, neustupuje staré utrpení stejně i za jeho pomáhání nemocným; – stává se nějaké neštěstí, objevuje se neobvykle, – myslí jen na dílo čarodějnice a připisuje vinu čarodějníkům. To hájí člověk tehdy, pokud drží v ruce smysluplný klíč. Pokud člověk viděl možná někoho jít okolo, kdo řekl to nebo ono, nebo to učinil, pak se vše vykládá ve zlém, považuje ho za vinného a přenáší podezření do celého širého okolí. Potom není žádného divu, když se tak zvýší počet čarodějnic (…).”
Neštěstí přichází zřídka samo, a blouznivé představy mají zpravidla mnoho příčin. Pro strach z čarodějnic nabízí sociálně kritická věda celou řadu důvodů a motivů: Zostření sociálních protikladů, zrození raného kapitalismu, ožebračování vrstev obyvatel, kteří zůstali ulici, sociálně revoluční neklid a povstání, případ Konstantinopole z roku 1453 a posunutí Turků na Balkán, dychtivost po životě vzhledem k moru a válce, skepse proti neplodným představitelům církve a infantilní praxe zbožnosti, která neodpovídá stoupajícím náboženským nárokům, apokalyptický strach a špatné svědomí těch, kdo se odpoutávají od stávajícího řádu. Vůbec právní pruderie, údajně tak střízlivá věc jasného rozumu! „Ne teologové, ale právníci upálili čarodějnice,” vyslovil roku 1849 zahanbující posudek jistý expert v pruské státní radě. Jakoby se právníci, kterým odumřelo srdce, nejchladněji kochali ve zvrácenostech a libovalí si v morbidnostech.
Ale nepopírá se, že novodobý stát také kriminalizoval otázky víry, že majitelé se domáhali potrestání deliktů, pro které byly dříve zřízeny duchovní soudy, a že jejich právníci s odvoláním na římské právo nyní náhle vyhrožovali pokutou smrti. A tím kriminalizoval i čarodějnice.
Údajně tak hrozně temný středověk se svým germánským a zvykovým právem předvídal pro „čarodějnictví” již také hranici, vyšel ale z precedentních případů, aniž by způsobil takovou epidemii procesů jako v následujícím novověku. Nyní předstihla politická moc církev, a to během krátké doby, s fanaticky hraničící zuřivostí v pronásledování. Ve Francii, Nizozemí a Německu se inkvizice sotva starala o čarodějnice, to zařizovaly dostatečně světské soudy. Roku 1532 se zachovaly záznamy z procesů, nazvané Carolinum, chápané jako závazné schéma, které všechny německé zemské právní instituce v následujících staletích následovaly. Carolinum vybízelo, aby čarodějnictví bylo pronásledováno jako kriminální zločin a bylo trestáno smrtí v plamenech.
Nejméně 300 000 obětí
Neexistuje žádný jednotlivý obhájce čarodějnického blouznění, neexistuje žádná výlučná skupina, která by byla sama zodpovědná za pronásledování. „Vinnými” na lovu čarodějnic byli všichni: vysoce vzdělaní teologové, kteří dali blouznění teoretické podklady, jako jezuita Martin Anton Delrio nebo trevírský světící biskup Petr Binsfeld; mocí posedlí představení církve, se svými apely k udávání, uvěznění a upálení (také reformní humanisté na papežském trůně nečinili výjimky: Leo X. a Hadrián VI. se ve svých bulách vzbouřili proti odporu italských komunit a kněží, kteří odmítali inkvizici); zemští páni, kteří usilovali odvrátit s krví mučených nebezpečný názor, že víra je privátní věcí; právníci jako francouzský Jean Bodin, který roku 1580 fabuloval o „zuřivých ďábelských pánech, o posedlých nerozumných čarodějnicích a čarodějnických mistrech, o dábelských zaklínačích, věštcích, černých mistrech, travičích, škrtičích, nočních škůdcích a všech jiných čarodějných běsech” (tak zní německý překlad jeho rozšířeného, standardního díla); Bodin, jenž považoval ve svém státním učení svobodu víry a toleranci za hugenotské privilegium, ale jako soudce čarodějnic nechal nemilosrdně mučit děti a postižené a doporučoval upálení odsouzených alespoň na malých hranicích („půl hodiny by měli hořet, aby si zvykli na pekelný oheň”); vinnými jsou dobře zajištění měšťané, závistivé staré panny, zabednění obchodníci, kteří doufali, že tím, že udají u soudu s čarodějnicemi nemilou konkurenci, dosáhnou úspěchu – ti všichni nesli vinu, a má-li být ukázán odpovědný strůjce na začátku tohoto dlouhého řetězu denunciací, pomluv a tortur, potom má pravdu osobní lékař düsseldorfského vévody, doktor Jan Wier, který stanovil ve své knize roku 1562 O klamu démonů teze: čarodějnický proces vynalezl ďábel, aby zostudil křesťanství!
Reformátoři, kteří chtěli přivést křesťanstvo zpět k evangeliu, pronásledovali čarodějnice stejně tak rozhořčeně jako církev, která se odvolávala na apoštolské základy. Moderní výzkum se kloní k názoru, že štvaní ve velkém stylu začalo v protestantských teritoriích Evropy, a v činech byly prvními přísně luterské země, jako Württenberg, Kursachsen a Kurpfalz, které řídily čarodějnický proces vlastními zemskými zákony (a přitom byly značně ostřejší než říšské zákonodárství).
Martin Luther sice zdůrazňoval to, že Boží nezměřitelné dobro a milosrdenství je silnější než všechna zloba ďábla „a udržuje všechny věci na zemi obdivuhodným způsobem proti vší zuřivé zlobě, záchvatu a podobným věcem”, ďábel je činný jen jako zasloužilý výchovný proutek v Boží zakázce – ale satan je také u něj jako souhrn všech pokušení, a shledává to zcela samozřejmým, že pekelní duchové pěstují sexuální styk s člověkem. Čarodějnice nazývá „dábelskými nevěstkami, které se oddávají satanovi”.
Ještě horší byli Lutherovi epigonové. Protestantské dílo Thealrum Diabolorum, vydané roku 1569 ve velkém nákladu, se pokouší dokázat, „že ďáblů je příliš mnoho, ba i více, než se domníváme a necháváme si zdát”, totiž nejméně 2,666 biliónů. Zwingli a Kalvín rovněž dědí víru v čarodějnice své doby a kalvínský skotský král Jakub VI. zveřejňuje roku 1597 vlastní příručku Demonolog (ukazuje se později, že se z ní dá učit, a dává soudcům návod, jak zacházeti s denunciacemi).
V leckterém reformátorsky pochopeném úryvku Písma se zrcadlí „abstraktní teologický proces” (Gustav Roskoff), ktery” dopřává, se smyslově detailní náruživostí, postupně popisovat „rohatého” až jako nějakou šifru pro jakoukoli zlou náchylnost u člověka, jenž nakonec přestává být odpovědný sám sobě, ale je mu boj mezi andělským vojskem a legiemi ďáblů vložen přímo do nitra. Předně ovšem zase roztápí starý konfesijní spor, prohlubuje nenávist nepřítele, kde duchovní svoboda ustupuje agresivnímu klimatu, podporuje mýty o přísaze a tvoří ideálně živnou půdu pro čarodějnické blouznění.
Oběti štvanice se dají sotva spočítat. Lotrinský generální zástupce Nikolas Remy se sám roku 1595 vychloubá a na titulní stránce svého Daemonolatria uvádí, že poslal více než 800 odsouzených na hranici (stejně tolik podezřelých mohlo naštěstí prchnout a 15 obžalovaných bohužel spáchalo před mučením sebevraždu). Baltasar Ross ve Fuldě nechal popravit v průběhu tří let více než 700 „čarodějnic”, vždy po tuctu. V Comě bylo ročně vedeno více než tisíc procesů. Po důkladném šetření si blouznění mezi lety 1484 až 1728 vyžádalo přes 300 000 lidských životů; ostatní autoři jdou, někdy bez většího a detailnějšího šetření, přes počet jednoho milionu.