Autor působí na Masarykově univerzitě v Brně. Studie vyšla v časopise Estetika, 1-2/2005. Text čítá asi 23 stran, rozdělili jsme ho proto na dvě části. J. Staněk nabízí analýzu dvou rozdílných povahových a literárních typů – dandyho a romantika. Studie je velmi podrobná, jde skutečně do detailů a i když je obtížnější na čtení (obsahuje mnoho cizojazyčných nepřeložených citátů), přináší důležité myšlenky pro pochopení podstaty dandysmu a vztahu dandyho a spisovatele-romantika.
Mluvím-li zde o romantikovi nebo dandym, mám na mysli určité ideální typy sebestylizace, určité postavy, jejichž vystupování se dá oprávněně a úspěšně stavět do protikladu. Svým ustrojením vnitřním ale proti sobě tak jednoznačně nestojí, neboť sdílejí – jak chci také ukázat – některé podstatné myšlenkové rysy. Velká pozornost je tu nutně věnovaná Byronovi. Pro zkoumání vztahů romantismu a dandysmu je šťastné, že právě člověk, jehož obraz představuje přímo prototyp “romantického básníka”, chtěl být také dandy; navíc pro Francii dvacátých a třicátých let 19. století ztělesňoval dandyho Byron a nikoliv Brummell. To, co tamější (literární) mládež měla za dandysmus, se vyznačovalo spíše extravagancí, rozvolněností a bohémstvím a bylo tedy vším jiným než stylizací brummellovského střihu. Byronův příklad rovněž vyvedl uvažování o dandysmu z oblasti pouze společenské – podobně jako Hazlitt i francouzští kritikové začali označovat slovem dandysmus jisté literární postupy a myšlenkové postoje nalézané původně především v Donu Juanovi. (1)
Obecně se při pojednávání o dandysmu rozlišuje dandysmus společenský (historický, empirický, vnější atd.) spočívající v prvé řadě ve způsobu odívání a chování a dandysmus duchovní – ten zplodila literatura zmocnivší se dandysmu společenského, jehož výdobytky rozvedla a podrobila odhmotnění. Dandy (není-li jinak upřesněno) v této studii značí dokonalého nositele všech vlastností, které popsali Barbey d´Aurevilly zejména v Du dandysme et de George Brummell a Baudelaire zejména v kapitole Le Dandy z Le Peintre de la vie moderne, značí tedy hrdinu kanonických textů napsaných představiteli onoho druhého dandysmu. Takový dandy je fyzicky nemožný, je to abstrakce stvořená literaturou: nikdy neexistoval, je to nehybný, nelidský pravzor, jímž se poměřují jednotlivé případy nápadníků dandysmu, neuskutečnitelný ideál, od nějž se názorně odráží nedokonalost a neúplnost (částečnost) každého pokusu o jeho ztělesnění. Tento ideál do značné míry vyhlíží jako legendární portrét George Bryana Brummella, který z historické osoby sice vychází, ale daleko ji přesahuje.
Romantismu je vlastní představa, že osobnosti disponující géniem není v podstatě třeba řemeslného cviku, disciplíny nebo soustředění, neboť výkon (báseň ap.) k ní přichází bez námahy, je založen na mimovolném přetékání (2) shůry či odjinud darovaných schopností. Popsané manické plození bylo často přirovnáváno k organickému růstu, k přírodnímu procesu, k němuž uměl(eck)á, volní korekce přistupuje nanejvýš druhotně.(3) Ačkoliv tu je ve hře vyvolenost, výjimečnost inspirovaného jedince, zůstává pohybován vyššími, většími silami. Dandy při tvorbě své tenue žádnou nezáměrnost, nekontrolovanost, spontaneitu a snadnost nepřipouští. (Výraz tenue je pro moji potřebu nepředstižný, neboť zahrnuje jak vystupování, držení se, tak oděv a dává pocítit i volní napětí v základech celého postoje.(4)) Všemu přírodnímu (přirozenému) se usilovně vzdaluje a představa nezvládnutosti, nezvládnutelnosti jekéhosi temného rostlinného pučení mu musí být odporná. Jeho svět je výhradně světem lidského, který ještě lze vidět jako proniknutelný, prosvětlitelný vůlí: zde může být kovářem vlastního osudu… Dandysmu není nic cizejšího než rousseauovská myšlenka, že pěstěním se něco kazí a nejlepším stavem je ten původní, daný. Nejdůležitější teoretikové – Barbey a Baudelaire – sice mluví o darech shůry, základním nadání, bez něhož se dandy neobejde, to však nesmí zůstat v surovém stavu.
Pro Rousseaua stejně jako pro romantiky je lidská přirozenost dobrá, a proto není třeba namáhat se cokoliv skrývat – zde přichází vniveč základní pravidlo, jemuž musíme dostát, chceme-li “zachovávat dekorum”, totiž že některé věci by se neměly ukazovat.(5) Romantická záliba v běsnění, v nezvladatelnosti vlastních projevů může být také východiskem z nouze: skrývání silných vnitřních hnutí je pracné, vyžaduje dlouhý cvik, který vzdaluje od přirozenosti. Právě jemu se nutně věnuje dvořan nebo dandy. Zatímco pro romantika je důležitější sebevyjádření než sebekontrola (Babbitt), o dvořanu nebo dandym se dá říci, že jeho sebevyjádření se na sebekontrole zakládá. U sebeovládání ale podstatná podobnost mezi dandym a dvořanem končí. Hlavními požadavky na chování dvořana jsou zdvořilost obecně a dvornost zvláště – etymologie těchto slov je vskutku příznačná -, byť by to byla zdvořilost zmrazující a dvornost mechanická. Dvořan staví své vystupování z přitažlivosti a odtažitosti, dandy obé mísí s neuctivostí (impertinencí) i k lidem nad ním a zejména ta je pro dvořana nepřijatelná. Dvořan, šlechtic, l´honnete homme je většinou příjemný, podle La Bruyéra dokonce dobrotivý. Je mu vlastní jistá nevtíravost, schopnost zůstat v pozadí. Dandyho příjemnost vůbec nezajímá – je příjemným společníkem, jen nedá-li se dělat nic lepšího a v sebeprosazování je bezohledný. Dandysmus má ve většině ohledů – zejména úsilím o distinkci a protipřirozeností (6) – blíže k preciozitě (préciosité) než k ideálu, který představuje l´honnete homme působící nenuceným půvabem. Půvab bývá tradičně spojován s přirozeným, půvabné je to vystupování, které nenese známky vštípenosti, chtěnosti, chování, které vyplývá ze šťastného, hladkého sloučení povahy a cviku; půvab je v nenásilném rozvinutí vrozených dispozic atd. Dandy často není nenucený, působí strojeně, v umělosti jeho gest je okázalost. Vidíme-li jako Schiller pouze půvab pouze v mimovolných pohybech, v dandysmu jej nikdy nenajdeme. Nechci tvrdit, že u dandyho je vypočtené vše, avšak ovzduší sebestvořenosti, jímž je obklopen, spolehlivě denaturalizuje každé hnutí. Půvab pro něj ostatně může být vedlejší věcí – podle Barbeyho se totiž nechce líbit, ale spíše udivovat (7). (Brummellovi u Barbeyho sice přísluší grace, vždy však ve spojení s impertinencí. Zdůraznění o to patřičnější, že ten, kdo je gracieux, by měl být také milostiplný…) Pokud chápeme eleganci co druh půvabu vyznačující se vposledku nějakou nepopsatelnou kvalitou (je-ne-sais-quoi) založenou na nadání, mohou nás úvahy o dokonalé strojenosti a protipřirozenosti dandysmu dovést – jako třeba Balzaca (8) – k jeho přísnému oddělení od elegantního. I při rozboru dandyho tenue však nakonec narazíme na nepopsatelné, na ony již zmíněné vyšší dary – ani dandy není bezezbytku svým výtvorem a část jeho moci je bezděčná: “On ne se fait pas Brummell. On l´est ou on ne l´est pas.” (9)
Dvořanství je založeno na přejatých hodnotách, je disciplínou vnucenou, dandysmus je disciplínou přijatou z vlastní vůle, stvořenou z neúcty k hierarchii. Tato neúcta jej spojuje s romantismem (jak uvidíme dále), disciplinárnost zas od něj odděluje.
Romantik opovrhuje pravidlem, dandy je využívá: jeho odlišnost je vypočítána tak, aby se v ní porušené pravidlo dalo zahlédnout. Uměřenost je romantikovi prostředností (Babbitt), odtud jeho excentricita; uměřenost dandyho má zvyšovat účinnost nenadálých výpadů, jimiž na sebe strhává pozornost. Pouhá uměřenost by byla prostředností i pro něj. Dandy také chápe, že neměnná excentričnost záhy znudí, protože v ní není nic nepředvídatelného: nepředvídatelnost je dalším požadavkem, jemuž musí dostát. Romantik si zakládá na své schopnosti otevřeně trpět, která dokazuje velikost, neobyčejnost a subtilitu jeho duše (“Si tu souffres plus qu´un autre des choses de la vie, il ne faut pas t´en étonner; une grande ame doit contenir plus de douleurs qu´une petite.” (10)), dandy si zakládá na své schopnosti utrpení zakrýt, která dokazuje jeho sílu, případně na své schopnosti nechat trpět ostatní, která dokazuje totéž. Správně užívané zastírání (nebo pokrytectví) může rovněž sugerovat duchovní hloubku a to i tehdy, známe-li skrývané pocity nebo názory (tj. tehdy, když nepůsobí pouze nejasným pocitem, že usilovně skrývané musí být také veliké, důležité ap.): dojmem rozpornosti, vzdálenosti pólů duše.
Romantická ironie se ve svých typických projevech (mám na mysli některá místa Byronova Dona Juana, který nás bude zajímat nejvíce) zakládá na prudkém zchlazení citového nebo jiného rozletu; je projevem střídavé nadvlády “srdce” a “hlavy”, nadšení a skepse. Ironie dandyho je z pochopitelných důvodů jiná. Svár citu a rozumu – pokud je vůbec představitelný a všechny podobné boje nejsou už dávno dobojovány – nesmí být viditelný, není možná ani chvilková obnaženost ať už v textu či ve společnosti. Ke zchlazení nedochází před čtenářem (pozorovatelem) ale pod maskou. Dandy nemá horoucí (ani jiné) okamžiky, jež by se daly brát vážně, jeho ironii chybí moment upřímnosti. Byron také ve zmíněné básni s oblibou podvrací velké a vznešené malicherností a směšností; postup by to nebyl tak působivý, kdyby čtenář nemohl věřit, že autor je velkých a vznešených myšlenek schopen, že k nim přirozeně tíhne. Byron zde shazuje vlastní duševní exaltovanost. Toho není dandy schopen ze dvou důvodů. Zaprvé jej před svůdností velkých myšlenek chrání skepse (nebo omezenost), zadruhé výsměch obrací proti ostatním, nikoliv proti sobě. (Dandy je v nejistém postavení jako každý tyran a nemůže si sebevýsměch dovolit – musel by totiž žertovat o svých slabých stránkách, tedy upozornit na ně.)
Hazlitt nazývá dandysmem (tj. dandysmem v literatuře) právě ono míšení vznešeného a směšného v travestii sebe sama: “The Don Juan indeed has great power; but its power is owing to the force of the serious writing, and to the oddity of the contrast between that and flasby passages with which it is interlarded. From the sublime to the ridiculous there is but one step. You laugh and are surprised that any one should turn round and travestie himself: the drollery is in the utter discontinuity of ideas and feelings. He makes virtue serve as a foil to vice; dandyism is (for want of any other) a variety of genius.” (11) V právě citovaném eseji (Lord Byron) se praví, že občasná vážnost Dona Juana slouží jen k napálení čtenáře: “/i>It is not that Lord Byron is sometimes serious and sometimes trifling, sometimes profligate and sometimes moral – but when he is most serious and most moral, he is only preparing to mortify the unsuspecting reader by putting a pitiful hoax upon him.” (12) Pokud by se v básni skutečně nedalo věřit jedinému verši a veškerá zanícenost byla pouze nástrahou k vylákání čtenáře do výšin, z nichž bude tím účinněji sražen, jednalo by se o výtvor svrchovaně dandyovský – autora by nebylo možno při ničem přistihnout. Je pravda, že většinu básně prostupuje lehkovážnost (levitas) a je to rovněž lehkovážnost, která vyznačuje dandyho postoj k tomu, co by měl stavět nad sebe, lehkovážnost ovšem, z níž nikdy nevychází. Byron sám tvrdil, že báseň je satirou na společenské nešvary, tedy – dodejme – vlastně básní psanou s vážným záměrem. Jakkoliv se jeho výroky o morálnosti díla mohly současníkům zdát jen další blagou, čtenář poučený později zpřístupněnými dokumenty (dopisy, deníky ap.) o Byronových náklonnostech a nenávistech vidí, že Don Juan v zápalu zesměšňování bývá příliš opravdový.
Byron se osobně stylizoval spíše do světáka (man of the world/man of fashion) nežli do básníka/literáta (man of letters), jak o tom svědčí například vzpomínky Edwarda Johna Trelawnyho (Records of Shelley, Byron and the Author). Stávalo se, že jeho vystupování budilo v lidech očekávajících Childe Harolda nebo Manfreda překvapení, jak málo prý je “romantický”. Ve společnosti dával přednost lehké, jiskřivé salónní konverzaci před hlubokomyslnými rozhovory: “His conversation was anything but literary except when Shelley was near him. The character he most commonly appeared in was of the free and easy sort, such as had been in vogue when he was in London, and George IV was Regent (tj. charakter dandyho, pozn. JS) (—) at nothing was he more indignant than at being treated as a man of letters, instead of as a Lord and a man of fashion; this prevented foreigners and literary people from getting on with him, for they invariably so offended.” (13) V Byronových vzpomínkách na londýnské mládí nacházejících se porůznu v jeho zápisníku z roku 1821 (tzv. Detached Thoughts) vidíme, že přízeň dandyů chápal jako něco, co jej vyjímalo ze společnosti pouhých spisovatelů: “I liked the Dandies; they were always very civil to me, though in general they disliked literary peole (—). I knew them all more or less, and they made me a Member of Watier´s (a superb Club at that time), being, I take it, the only literary man (except two others, both men of the world, M. and S.) in it.” (14).
Dandysmem v poměru autora ke svému dílu je nedbalost, dávající najevo ležérní přístup k literatuře, lehké pohrdání spisovatelstvím v právě vylíčeném duchu, jehož si povšimla dobová kritika například u Mussetových Contes d´Espagne et d´Italie – pochopitelně s odkazem k Byronovi: “Il y a certainement du Don Juan dans cette téte-la; M. Alfred de Musset (—) écrit pour se moquer de la littérature. Il n´est pas fou de sa plume, il ne met pas d´amour-propre á la tailler. Ce laisser-aller est fashionable.” (15). U Dona Juana ovšem nevážnost ve vztahu autor-dílo chybí, Byron si byl vědom, že píše něco velkého, jakkoliv v jednotlivostech můžeme dojem ležérnosti mít, zejména u leckde přímo opovržlivě chatrného rýmování…
Byronova konverzace se tedy často vyznačovala onou lehkovážností, těkavostí, v níž je takřka nemožné zachytit se pevného přesvědčení, konečného názoru, byla to řeč, která stále vyvrací vyřčené, hovor, který nedává proniknout k hovořícímu, krátce dokonalá konverzace dandyho. Je to samolibá, svévolná neuchopitelnost ducha, již popisuje Nietzsche, totiž “(—) jene nicht unbedenkliche Bereitwilligkeit des Geistes, andere Geister zu täuschen und sich vor ihnen zu verstellen, jener beständige Druck und Drang einer schaffenden, bildenden, wandelfähigen Kraft: der Geist geniesst darin seine Masken-Vielfältigkeit und Verschlagenheit, er geniesst auch das Gefühl seiner Sicherheit darin, – gerade durch seine Proteuskünste ist er ja am besten vertheidigt und versteckt! (—) (16)
Zmíněné konverzační kvality Byron přenesl i do významné části své poezie. Technicky náročné osmiverší (ottava rima) se ve strofách Dona Juana rozlévá do šíře improvizovanými odbočkami, jež kloužou z předmětu na předmět nešetříce nic, co bylo tehdejšímu světu velké a svaté, aby se neochotně vrátily k jednotící dějové linii znovu a znovu odsouvané do pozadí. Nejsou to ale útoky, jež by Byrona zahnaly do určitého, tj. napadnutelného postavení; jeho současníky patrně na básni nejvíce iritovalo to, že na místo podvráceného nestaví – alespoň zjevně – nic, co by mu mohli na oplátku skácet. Také sem míří Barbeyho výrok: “(—) ce poeme étrange a le ton essentiellement dandy d´un bout á l´autre (—)” (17) Tento veršovaný projev aristokratického causeura působí rozvolněností a neopravovaností spatra pronášeného – jako by Byron vůbec neměl možnost škrtání, výběru, koncentrování. (18). Don Juan je propojením dvou ambicí: světácké a literární. Příznačné je Byronovo zdůrazňování skutečnosti, že báseň by nikdy nemohl napsat pouhý “básník”, ten, kdo nežil “ve světě” (19) – dodejme, že ani plebejec, který nežil ve velkém světě aristokracie.
Pro dandyho v původním, brummellovském smyslu slova spor života činného a kontemplativního, “světáctví” a “literátství”, neexistoval – byl prostě mužem činu, společenským válečníkem. Nebylo pro něj navíc vhodné být ještě něčím jiným. Nejdokonalejším a zřejmě jediným příkladem této naprosté jednostrannosti je Brummell; právě pro ni zůstává nedostižný. Vážná umělecká nebo jiná ambice by tříštila jeho síly, činila jej zranitelným a navíc by se neslučovala s přísnou, disciplinovanou zahálkou, jíž se podřizoval. V tomto ohledu je příznačné, že Byron se zpočátku bránil prodeji svých veršů (20) – tvorba, která do té doby mohla vypadat nezávazně, jako kratochvíle aristokrata, rozmar amateura, by se stala něčím až příliš podobným zaměstnání, řemeslu, zatímco jediným přípustným zdrojem výdělku je šlechtici (a dandymu) hra. (Zde je třeba odlišit samozřejmý příjem – z renty ap. – od výdělku.)
Byron toužil po úspěchu u společnosti, kterou považoval za duchaprázdnou a zkaženou. Byl dosti literátem na to, aby si uvědomoval, že vytloukání bálů je ohavnou ztrátou času (21), ale touha být fashionable v něm přemáhala pociťovanou nechuť. Podařilo se mu dostat do módy díky poezii, nikoliv skrze své salónní schopnosti, tedy vlastně oklikou, vítězstvím na jiné půdě, než na které se pohyboval Brummell, člověk, jehož jméno vyslovoval “avec le frémissement de l´adoration et de la jalousie (—).” (22) (Tato Stendhalova formulace je z článku založeného na rozhovorech, jež s Byronem vedl v Miláně roku 1816.) Co měla Brummellova v podstatě jen místní – londýnská – pověstnost na sobě tak přitažlivého pro hvězdu evropské velikosti, jíž Byron v té době už byl? Dá se to pochopit. I v Itálii byla pro Byrona světem hlavně londýnská high society a zatímco on byl v nejlepším případě její pozoruhodností, Brummell to dotáhl až na jejího tyrana. Svár dandyho a básníka je u Byrona ukázkový a takříkajíc v původním stavu – jako je Brummell předobrazem dandyovské celistvosti, Byron představuje rozlomenost. Není rozpolcen jen mezi ctižádostí dandyho a ctižádostí básníka, vládu u něj střídavě přebírá také odtažitost prvního a zanícenost druhého. V tomto duchu mluví o jeho osobním projevu třeba Stendhal ve zmiňovaném článku (Lord Byron en Italie, 1830). Bezpodmínečné sebeovládání, cit podřízený rozumu: první a základní lekce dandysmu, přes kterou Byron nikdy nepřešel. (Koneckonců ani Stendhal ne – čteme-li jeho deník, vidíme, jak si znovu a znovu marně ordinuje odstup a chlad.) V občasné Byronově zběsilosti byl ovšem i výpočet, touha udivovat, budit stálou pozornost – tuto lekci vstřebal dokonale. Vůle k ovládání vlastního obrazu silně určovala jeho chování a psaní, cítil se sledován a hodnocen pohledy publika, na jehož mínění mu (na rozdíl třeba od Shelleyho) záleželo. (23) Tuto snahu zesilovalo – často oprávněné – podezření, že návštěvy na něj doma v Anglii donášejí (24), soukromé dopisy jdou v jistých kruzích z ruky do ruky a také fakt, že básně i širší obecenstvo četlo osobně, zejména jako doklady pověstí o jeho bezbožném a zhýralém životě.
Byron skvěle splňoval dobové představy o básníkovi se zmučenou a divokou/vzpurnou duší – tou vybavoval i vlivné hrdiny svých veršovaných povídek a je pro něj příznačné, že se k vlastnímu druhu dokázal stavět s pobavenou distancovaností: “I have been reading Grimm´s Correspondence. He repeats frequently, in speaking of a poet, (—) that he must have une áme, which not only tormented itself but everybody else in contact with it; and an esprit violent, which has almost left me without any esprit at all.” (25). Poslední věta se dá číst i jako naznačení rozdílu mezi duchovností a duchaplností podstatného pro rozlišení typů, mezi nimiž Byron kolísal: Divokost ducha zbavuje espritu. Duchovnost tone v nekonečnu a sama v sobě, mohou jí náležet nezkrocenost (divokost), neproniknutelnost, osamocení, plachost, pomalost a upřímnost, pro duchaplnost není nic z toho přípustné. Musí být přesně zaostřená, míří k pochopitelnosti, je výrazem ovládnuté síly, sebedůvěry, je společenská a rychlá/pohotová, často slouží k zastírání. Duchovní lidé mohou být duchaplní, vyžaduje to ale rozdvojenost, jíž není každý schopen. Vlastní půdou duchaplnosti je slovo mluvené, spjaté často neoddělitelně se situací, v níž bylo proneseno. Duchaplnost zde někdy hraničí s pouhou duchapřítomností – duchaplným se může zdát i výrok, jehož hlavní devizou je pohotovost a který se bez úhony nedá opakovat, natož přenést na papír. Záleží tu na rychlosti a tělesném způsobu provedení (hlas, gesto, pohled), obsah sdělení je vlastně lhostejný, je jen variantou věty: “Mám převahu.” Právě tato forma duchaplnosti je vlastní dandysmu: Brummellův wit nám nezůstal uchován nedotčený v abstraktnosti aforismů ap., jeho výroky jsou neúplně konzervovány v tkáni historek, v anekdotách schopných jen vzdáleně vnukat ony fyzické dojmy, jež umocňovaly dopad slova. Pro duchaplnost je podstatná znalost jazyka vlastního určitému prostředí, která je znakem zasvěcenosti, nikoliv neotřelé myšlenky. (Stendhal píše o Julienově vstupu do společnosti: “Julien répondit en inventant ses idées, et perdit assez de sa timidité pour montrer, non pas de l´esprit, chose impossible á qui ne sait pas la langue dont on se sert á Paris, mais il eut des idées nouvelles quoique présentées sans grace ni á propos (—). (26)
Módní mladík měl ve třicátých letech 19. století dvě hlavní možnosti sebestylizace. Chateaubriand ve známé pasáži ze svých Mémoires d´outre-tombe píše: En 1822 le fashionable devait offrir au premier coup d´oeil un homme malbeureux et malade; il devait avoir quelque chose de négligé dans sa personne, les ongles longs, la barbe non pas entriére, non psa rasée, mais grnadie un moment par surprise, par oubli, pendant les préoccupations du désespoir; méche de cheveux au vent, regerd profond, sublime, égaré et fatal… Aujourd´hui ce n´est pls cela: le dandy doit avoir un anir conquérant, léger, insolent; il doit soigner sa toilette, porter des moustaches ou une barbe taillée en rond comme la fraise de la reine Élisabeth, ou comme le disque radieux du soleil; il décéle le fiére indépendance de son caractére en gardant son chapeau sur la téte, en se roulant sur les sofas, en allongeant ses bottes au nez des ladies assises en admiration sur des chaises devant lui; il monte á cheval avec une canne qu´il porte comme un cierge, indifférent au cheval qui est entre ses jambes par hasard. Il faut que sa santé soit parfaite, et et son áme toujours au comble de cing ou six lélicités. Quelques dandies radicaux, les plus avencés vers l´avenir, ont une pipe. (27) V těchto větách lehkého tónu nacházíme množství nejdůležitějších opozic vytvářejících společenské typy “romantika” a “dandyho” (neobjevil se samozřejmě až po roce 1822; Brummell byl v exilu od roku 1816) – ty je třeba doplnit: První dává na odiv některé z následujících vlastností: nešťastnost, chorobnost, nedbalost (zanedbanost), hlubokomyslnost, těžkomyslnost (melancholii), nezemskost, blouznivost, roztouženost, sentimentálnost, útlocitnost, jemnost, obdiv k ženám ap., druhý zase uspokojení, zdraví, dobyvačnost, lehkomyslnost, povznesenost, střízlivost, blazeovanost, ležérnost, drzost, neomalenost a pohrdání (něžnými) city. V nešťastnosti, chorobnosti atd. tu nesmíme hledat přiznání nedostatku – jsou stejně samolibé jako blazeovanost a ukazují na odlišnost, zajímavost svého nositele, povyšují jej. Nikoliv ovšem vyjdou-li z módy, nepřípouští-li je bon ton. Na zastaralost romantických mladíků ukazuje třeba hojně citované místo z Le Rouge et le Noir (1830). Kníže Korazov, Julienův učitel dandysmu (který tu Stendhal nazývá haute fatuité) říká: “Vous avez la mine d´un trappiste (—), vous outrez le principe de la gravité que je vous ai donné á Londres. L´air triste ne peut étre de von ton; c´est l´air ennuyé au´il faut. Si vous étes triste, c´est donc quelque chose qui vous manque, quelque chose qui ne vous a pas réussi. C´est montrer soi inferieur.” (28). Romantickému typu bývají také někdy připisovány jej odzbrojující naivita a dobrodušnost; stává se tak obětí dandyho či jiného společenského dravce. Patrně nejslavnější, přímo modelové střetnutí tohoto druhu předvedl Puškin ve dvojici Oněgin-Lenskij. Mussetovo rozlišení “dvou táborů” z La Confession d´un Enfant du Siécle je analogické Chateaubriandovu v tom smyslu, že proti typu romantickému staví druhý, stojící pevně na zemi: Dée lors il se forma comme deux camps: d´une part, les esprits exaltés, souffrants, toutes les ámes expansives qui ont besoin de l´infini, pliérent la téte en pleurant; ils s´enveloppérent de réves maladifs, et l´on ne vit que de fréles roseaux sur un océan d´amartume. D´une eutre part, les hommes de chair restérent debout, inflexibles, au milieu des jouissances positives, et il ne leur prit d´autre souci que de compter l´argent qu´ils avaient. (29)
Dandy původně vskutku náleží mezi les hommes de chair a jeho význačným poddruhem je ctižádostivec, jemuž dandysmus posloužil k vzestupu. Dokonalými příklady jsou Balzacovy postavy s dandyovskými rysy – zejména adepti učení jako Lucien de Rubempré nebo Rastignac – mající společnou “touhu prorazit” (envie de parvenir), touhu po moci, leckdy bezohlednou. Ta se v nich směšuje s touhou po penězích.(30) Míří příliš zjevně nahoru: určitost cíle, je-li patrná, samozřejmě dandyho ničí. Brummellův život je nedostižný, i pokud jej chápeme hlavně jako příklad nevídaného společenského povznesení. V jeho úspěchu není úpornost ani lačnost, žádné počítání, jen okouzlující samozřejmost.
Poznámky:
1. Viz J.C.Prevost, Le Dandysme en France (1817-1839), Geneve et Paris, Droz et Minard, 1957, str. 147n.
2. Viz Wordswortova formulace z předmluvy k druhému vydání Lyrical Ballads (1800): “(—) poetry is the spontaneous overflow of powerful feelings (—).” W. Wodsworth, Poetry and Poetic Diction, in: English Critical Essays (Ninetenth Century), Oxford University Press, 1924, str 26.
3. Viz H.A.Meyer, the Mirror and the Lamp: Romantic Theory and the Critical Tradition, Norton, New York, 1956, str. 184n.
4. Sartre o Baudelairově dandysmu: “Il faut se brider, se tenir bien en main, se concentrer.” (kurzíva JS) J.-P. Sartre, Baudelaire, Gallimard (Collection “Idées”), Paris 1967, str. 169.
5. Viz l. Babbitt, Rousseau and Romanticism, Houghton Mifflin Co., Boston and New York, 1926, str. 38n.
6. Viz. R. Bray, La préciosité et les précieux (de Thibant de Champagne a Jean Girardoux), Albin Michel, Paris 1948, str. 139
7. J. Barbey d´Aurevilly, Du dandysme et de George Brummell, Rivages poche, Paris, 1997, str. 78.
8. Traité de la vie élegante (1830)
9. J. Barbey d´Aurevilly, cit. d., str. 29.
10. F.-R. de Chateaubriand, Atala, René, Éd. Fernand Roches, Paris, 1930, str. 142.
11. W. Hazlitt, Lord Byron, in: The Complete Works of William Hazlitt, Vol. 11, J.M. Dent, London and Toronto, 1932, str. 241.
12. Tamtéž, str. 241.
13. E.J. Trelawny, Records of Shelle, Byron and the Author, Routledge, London, (bez vročení), str. 22
14. Byron´s Works, Letters and Journals, Vol. V, John Murray, London, 1904, str. 423.
15. Anonymní kritik listu Le Figaro, 19.10.1830, citováno dle: John C Prevost, cit. d., str. 149
16. F. Nietzsche, Jenseits von Gut und Böse, DTV/de Gruyter, München, Berlin-New York, 1999, str. 168.
17. J. Barbey d´Aurevilly, cit. d., str. 85.
18. Dokonalejší vyvrácení – nebo potvrzení – Poundovy rovnice “DICHTEN = CONDENSARE” z ABC of Reading si lze ztěží představit. Podobně Eliot praví: “Zvykli jsme si očekávat, že poezie je cosi koncentrovaného a vydestilovaného; kdyby však Byron svou poesii vydestiloval, vůbec nic by z ní nezbylo.”
19. “As to Don Juan – confess – confess – you dog – and be candid – that is the sublime of that there sort of writing – it may be bawdy – but it is not good English? – it may be profligate – but is it nof life, is it not the thing? – Could any man have written it – who has not lived in the world? (—)” Cit. dle: J. Soderholm, Wordswort´s Gravitas and the Unbearable Lightness of Byron, in: Byron: East and West, Praha 2000. str. 221.
20. Svědčí o tom třeba tento deníkový zápis z roku 1813: “Mr. Murray has offered me one thousand guineas for The Giaour and The Bride of Abydos. I won´t – it is too much, though I am strongly tempted, merely for the say of it.” Byron´s Works, Letters and Journals, Vol. II, John Murray, London, 1903, str. 372.
21. Viz např. úryvek z již citovaného dekíku: “Last night, party at Landdowne House. To-night, party at Lady Charlotte Grevill´s deplorable waste of time, and something of temper. Nothing imparted – nothing acquired – talking without ideas: – if any thing like thought in my mind, it was not on the subjects on vhich we were gabbling. Heighho! – and in this way half London pass what is called life.” Byron´s Work, Letters and Journals, Vol. II, John Murray, London, str. 405.
22. Stendhal, Lord Byron en Italie, citováno dle: J.C. Prevost, cit d., str. 84
23. Viz např. . Symons, Romantic Movement in English Poetry, Constable, London, 1909, str. 242.
24. Trelawny praví: “On any of his London old comrades paying him a flying visit, he suspected their mission was to observe, and that what they saw and heard would be circulated with comments, so he flared up and resumed his former dare-devil and vauting, averting all serious talk by irony and bantering.” Cit. d., str. 46.
25. Byron´s Works, Letters and Journals, Vol. V, John Murray, London, 1904. str. 196.
26. Stendhal, Le Rouge et le Noir, in: Romans et Nouvelles 1, Pléiade, str. 451.
27. Francois-René de Chateaubriand, Mémoires d´outre-tombe, cit. dle: Roger Kempf, Dandies (Baudelaire et Cie), Éditions du Seuil, Paris, 1977, str. 18n.
28. Stendhal, cit.d, str. 590.
29. A. de Musset, La Confession d´-un Enfant du Siécle, Éd. Nilsson, Paris, (bez vročení), str. 17n.
30. Srov. G. Koehler, Der Dandysmus im franzözischen roman des XIX. Jahrhunderts, Niemeyer, Halle a.S., 1911, str. 39