Katolická dekadence

Převzato z knihy Česká katolická literatura 1848 – 1918. Vydalo nakl. Torst, 1998.

Promluvit o Jorisu Karlu Huysmansovi (1848-1907) znamená dotýkat se přímo archetypu DEKADENTA-KONVERTITY. Zbožnost obrácených dekadentů samozřejmě nemůže nebýt problematická. Huysmanse, stejně jako ostatní jmenované francouzské konvertity 90. let, ostře napadl Léon Bloy v knize Poslední sloupové církve (1903; česky ve Staré Říši 1919). Nazval jejich katolicismus “bibelotním” (české vydání, s. 53), vmetl jim do tváře, že chodí na mši “jako znalci pokroutek k cukráři” (op. cit., s. 88).

Léon Bloy vyjádřil svými třaskavými nadávkami totéž, co literární historikové a kritikové ve Francii (Edmond de Bruijn, Jean Calvet) i unás (F. X. Šalda, F. Dohnal) řečí věcnější – že zbožnost obrácených estétů zůstává estétstvím, že je na katolicismu zajímá symbolismus katedrál, gregoriánský chorál, starožitnosti a kadidlo, ale již mnohem méně či vůbec etika a dogmatika. Že jejich fascinace mariánským kultem je jen novou, ještě rafinovanější podobou dekadentní estetiky. Že jejich hojně proklamované a někdy i realizované tužby po přijetí řeholního roucha jsou jen další, ještě efektnější variací dekadentního pohrdnutí moderním světem a někdy navíc i pokračováním dekadentního odporu k ženě a k sexualitě vůbec.

Tato charakteristika zbožnosti dekadentů je v mnohém dosti oprávněná. Nezapomeňme však ani na druhou stránku věci – dekadenti jsou uchváceni určitými stránkami jim soudobého druhorestauračního katolicismu nejen proto, že oni jsou takoví, jací jsou, ale i proto, že katolicismus této doby je takový, jaký je, totiž “pozdní” a svým způsobem dekadentní. Mnohé jeho rysy se přímo nabízejí k tomu, aby byly dekadenty rozpoznány co jim hluboce sourodé, jakoby odvždycky známé: Obrácenost restaurace k minulosti a její konflikt se současným industrializovaným měšťáckým světem; kult Panny Marie s jeho dvojznačností (panna-matka) a jemnou hrou s incestem; uctívání hnijících kostí ve zlatých schránkách; bezvousí muži v dlouhých sukních a zlatých ornátech, kteří mají být z titulu své profese něčím mezi eunuchy, androgyny a anděly; tajemství šeptaná v polotmě bytostí, jíž nevidíme do tváře, má-li vůbec jakou.

Vůbec nejtypičtějším motivem, který sbližuje katolicismus s dekadencí, je, sit venia verbo, eucharistie ve svatostánku nebo v monstranci: věc, prohlašovaná za živou bytost; věc, zbavená svého účelu – chléb, který se nejí, nýbrž na který se hledí; rozkoš z hledění na chléb, rozkoš, která nevede k žádnému nasycení, naplnění, spojení, rozkoš paradoxní a bizarní. – Co už může dekadenty oslovit více?

Mariánský kult, úcta k ostatkům, celibát, ušní zpověď a eucharistická adorace samozřejmě nejsou samy o sobě dekadentní. Chovají však v sobě latentní schopnost se takovými stát, pokud jsou zbaveny přirozeného prostředí, z něhož vyrostly a v němž byly srozumitelné – a pokud si je někdo “překóduje”, přiřkne jim sekundární, od původního na míle vzdálený význam. Zbavení nastává už s počátkem 19. století a “překódování” s jeho neurotickým, přesyceným dekadentním koncem.

Huysmansova generace bývá kladena do protikladu jak k “autochtonním” katolíkům, tak k následujícímu pokolení konvertitů typu Claudela a Péguyho. Huysmansové jsou prý pouzí katolizující estéti, kdežto tito “skuteční” konvertité, přijímající i církevní dogma. Oni prý věří jen smysly a nejvýše citem, tito navíc i rozumem a vůlí. Ne že by šlo o postřeh totálně omylný, je jej nicméně nutno korigovat v trojím smyslu.

Za prvé – ani konverze Claudelovy generace nebývají bez “vedlejších” pohnutek a motivů, jde jen o pohnutky a motivy jiné než estétské, v případě Claudela i Péguyho například nacionální. Ani první, ani druhý typ konverze proto nemusí být méně hodnotný – a navíc, o důsledcích pro uměleckou tvorbu a myšlení to nevypovídá samo o sobě nic.

Za druhé – estétsko-dekadentní recepci katolicismu zpětně přejali i mnozí “církevní” básníci. Všimněme si jen, kolik je všelijakého “šera chrámů” u takového Xavera Dvořáka, autora, který neměl s dekadencí pranic společného. Ovlivňování církve a dekadentů je tedy skutečně oboustranné.

Za třetí – málokdo z konvertitů Huysmansova typu je “čistý” dekadent. Raději by se mělo mluvit o dekadentních polohách u toho a onoho autora. I sám patriarcha tohoto autorského typu se při bližším zkoumání projeví být postavou mnohem komplikovanější, než jak nálepka “katolizujícího estéta” naznačovala.

Nelehká cesta Jorise Karla Huysmanse do hlubin katolicismu začíná románem A Rebours (1884; Na ruby, česky poprvé 1913); co bylo předtím, totiž naturalismus zolovského ražení, smíme pominout. Prvnímu pohledu připadne pozoruhodným, proč právě próza Na ruby, tento katechismus evropské dekadence, by měla být počátkem cesty k církvi. A přece: Při systematickém shledávání všeho bizarního, starobylého, exotického, chorobného, převráceného a paradoxního, zkrátka JINÉHO, čím chce obklopit svůj život, aby jej zcela oddělil od zoufale nudného a profánního světa moderní civilizace, naráží hrdina knihy des Esseintes také na cosi dokonale jiného, v odmítnutí průmyslového velkoměsta navíc s dekadencí vášnivě souhlasícího – na katolicismus.

Katolicismus rovná se zde především umění s církví spojené. Des Esseintes je zaujat krásou gregoriánského chorálu, liturgického náčiní a latiny církevních Otců. Jen tak mimochodem načrtává obrys dějin novodobé francouzské katolické literatury od Bossueta po Barbey d´Aurevilly. Ne náhodou je Huysmansovi ideálem katolického spisovatele právě Barbey, tak mistrně spojující “oba příkopy katolického náboženství – mysticismus a sadismus”. (J. K. Huysmans, Na ruby, Praha 1913, s. 144)

Na ruby vrcholí “záchvatem zuřivosti”, pocitem hnusu z celého moderního světa – a vzápětí modlitbou: “Pane, měj slitování nad křesťanem, nad nevěřícím, jenž by chtěl věřiti!” (op. cit., s. 201)

Pro “desesseintesovskou” podobu zájmu o katolicismus vskutku platí charakteristika “katolizujícího estétství”, formulovaná (byť při jiné příležitosti) dosti přesně Sigismundem Bouškou: “Mýlil by se, kdo by básníky ty za katolické považoval. Je to pouze vnější záliba, nová rozkoš ztraceného, tajuplného, a proto právě dychtivě hledaného. Řekl bych, že je to velká dávka koketerie s tím, čemu duše nevěří, ale v čehož poezii se cit otupělý, aneb chorobně zženštilý kochá.” (S. Bouška, Hlídka literární 12/1895, s. 265)

Mluví-li pak František Dohnal (viz oddíl 6. 6.) v eseji Glossy k náboženské poesii francouzské o “divné směsici ideí a citů nejrůznějších, směsici víry náboženské a rozkoše svatokrádežné, /…/ kde ve stejné adoraci figurují Bůh i satan, andělé i démoni, nejvyšší čistota a nejhorší bahno” (F. Dohnal, Studie a profily II, Olomouc 1933, s. 59), varuje-li, že “s opatrností nutno pohlížeti i na ty náboženské záchvěvy a ozvěny, s nimiž tak často u dekadentů a symbolistů se shledáváme” (ibidem), zdál se další vývoj Huysmansův dávat této skepsi za pravdu. Následující Huysmansova kniha zamířila nikoliv “nahoru”, nýbrž “dolů”, a to doslova. V románu La bas (1891; Tam dole, česky 1919) zavádí autor svého des Esseintesa do prostředí satanismu, černých mší a podobných oblíbených společenských zábav fin de siécle.

Leč, jako v tolika jiných případech, i u Huysmanse zprostředkoval společensky “přijatelnější” satanismus autobiografickému hrdinovi zážitek nadpřirozena a připravil tak půdu pro skutečnou náboženskou konverzi. Od krajního mínusu je pro člověka dekadentního ke krajnímu plusu stejně blízko jako opačně. Zaujetí estetikou katolicismu (Na ruby) a setkání s duchovním, nadsmyslným světem (Tam dole) zplodily tedy spolu knihu konverze s názvem En Route (1895; Na cestě).

Název “na cestě” znamená (mimo jiné) i cestu od pouhé únavy moderním světem a úlevy, kterou zmučeným nervům dekadenta poskytují pařížské středověké kostelíky, k víře v Boha. Hrdina románu En route, ač se charakterem (neurotickým neklidem, sběratelskou vášní, odporem k modernímu světu) tolik podobá starému des Esseintesovi, dostává nové jméno Durtal, aby bylo zřejmo, že jde o nového, znovuzrozeného člověka. Durtal vpravdě není des Esseintes, musí být jinak vážen a hodnocen. Neplatí pro něho už distanční gesta Bouškova a Dohnalova, nýbrž uznalý soud Šaldův: “Nejde Huysmansovi v jeho náboženských románech o estétskou hru; nikoliv: zápas jeho o Boha jest vážný a opravdový, jest však veden spíše lyricky než dramaticky.” (F. X. Šalda, Duše a dílo, Praha 1950, s. 201)

Pravost náboženského obratu autorského alter ega z knihy En route (a tudíž i Šaldova soudu) stvrdil jeho další vývoj. Nejenže se po sblížení s katolicismem nevrhl vzápětí po další rafinované lahůdce pro smysly a nervy, ale vydal se odhodlaně do nitra církve, její tradice i jejího současného života. K této závěrečné fázi Huysmansovy tvorby patří knihy La Cathédrale (1898; Katedrála, česky 1912), Sainte Lydwine de Schiedam (1903; Svatá Lydwina ze Schiedamu), L´Oblat (1903; Oblát) a Les Foules de Lourdes (1906; Zástupy lurdské). Jejich hrdinou je stále méně konvertita a posléze kněz Durtal a stále více – katolická církev.

Katedrála, která nejvíc ovlivnila české filokatolické umělce (viz např. korespondenci Julia Zeyera s Marií Kalašovou) je encyklopedií středověkého umění. L´Oblat objevuje literární veřejnosti svět benediktinského kláštera, v němž je právě na sklonku století slavně obnovována a k dávné čistotě a velebnosti kříšena liturgie – Huysmans sám strávil léta 1899-1901 jako “oblát”, člen třetího řádu, v sousedství opatství Ligugé. Sainte Lydwine pak líčí ideál, naprosto a okázale nepřijatelný vší moderní logice, jejímu důrazu na činnost, aktivitu, působení na svět: Světice, jejíž příběh Huysmans vytáhl ze středověkých legend, pouze trpně leží, mučena hroznými a odpornými chorobami. Nekoná nic, čím by ji mohl svět uznat za “užitečnou” – a přece je tento její život nejplodnější a nejkrásnější.

Hagiografickým spisem o svaté Lydwině vyťal Huysmans políček nejen modernímu světu utilitárních zájmů, ale i katolickému modernismu, toužícímu zbavit katolicismus právě takovýchto “nemoderních” a “přežitých” světeckých ideálů či je alespoň nezdůrazňovat. Huysmans nechce žádný “moderní katolicismus” – on zná, stejně jako jeho nelítostný oponent Léon Bloy, jedině katolicismus věčný: Čím “nemodernější”, tím lepší. Lydwina je pro Huysmanse do značné míry tím, čím pro Brentana Emmerichová.

Ani závěrečné čtverokniží však neumlčelo všeliká “ale” kolem Huysmansovy katolicity. Někteří jej i nadále, ze setrvačnosti a neochoty měnit jednou tak pěkně přiléhavou certličku, považovali za pouhého katolizujícího estéta (Léon Bloy zahrnul do své protihuysmansovské filipiky coby důkazový materiál i knihy L´Oblat a Sainte Lydwine).

Tradiční, církevní struktuře bližší katolíci vytýkali Katedrále, že je – příliš chmurná na to, aby mohla být skutečně katolická: Durtala neupoutaly “ani mravní uspořádání křesťana, ani sociální a politické pokusy Církve, ani filosofické učlánkování dogmat, ale bizarnost liturgie, bohatství zázračných nebo diabolických divadel. /…/ Durtal nikdy neviděl potůčků, mladých manželů, uzdravujících se. Ah, jaký by to byl román katolický! To by byla kniha bělostná. Vysoká Kathedrala žehnala by tam kolkolem krbům i dílnám i chaloupkám i krásným rovinám.” (Edmond de Bruijn, Nový život 4/1899, s. 83-84) – A hlavní výtka, opakovaná po Bruijnovi i autorem jediné české huysmansovské monografie F. Odvalilem: Kniha je PASTORAČNĚ nevhodná! “Nelze věřiti, že by obrácení jeho působilo přitažlivě na jiné a povzbudilo k napodobení.” (Ibidem)

Ve skepsi, zda je plodem Huysmansovy konverze skutečně definitivní spočinutí, prosvětlení, klid a radost, se s muži církve kupodivu shoduje i F. X. Šalda: “Ani nyní, po svém obrácení, nepřekonal básník ironie; vyšlehuje, třebas zdušena, občas pekelnými plamínky a ukazuje, že ani zde nevyvázl Huysmans úplně z negace; slavná duchová harmonie, o níž snil básník, neklene se ani nad těmito díly; jakási bezútěšná atmosféra rozčarování, třebas nepřiznávaného, leží i nad těmito knihami. Rozhodně nejsou jeho poslední díla inspirována tou bezpečnou radostí, tím sladkým a naivním veselím spaseného srdce, které tryská ze všeho, co činil i mluvil svatý František z Assisi.” (F. X. Šalda, Duše a dílo, Praha 1950, s. 202)

Hledají-li a nenacházejí literárně vzdělaní kněží v Huysmansovi katecheticky vhodnou četbu pro kandidáty konverze, nenacházejí správně. Hledá-li a nenachází Šalda v Huysmansovi svůj ideál náboženství radosti, jasu a tvůrčí aktivity, nenachází rovněž zcela správně. Avšak – Huysmans nechtěl být tím ani oním. Jeho cesta skutečně vede přes odmítnutí současného světa i strach z něho, vede přes estetické zaujetí světem “zcela jiného”. Není proto příliš případné vytýkat mu, že jeho cesta není jiná, než jaká je, že ho málo vzrušuje dogmatická a morální soustava katolicismu a že jsou mu dočista lhostejny pokusy církve působit na moderního člověka. Jediná, zato však kardinální otázka, kterou si nutno v případě Huysmansově položit, zní: Je jeho specifická, prakticky výhradně estetická cesta sama o sobě, bez ohledu na svou nekompatibilitu s cestami jinými, legitimní? A to z hlediska subjektivního i objektivního, lidského i božského?

Odpověď závisí na tom, nakolik uznáme, že katolický Bůh, Bůh, jak mu my katolíci doufáme rozumět, je nejen Bohem lásky, dobra a spravedlnosti, ale také BOHEM KRÁSY. Na prvé zamyšlení je to otázka zbytečná – zajisté, každý to ví, umění vždy patřilo ke katolické církvi, smysl pro krásu ji vždy odlišoval od misomusálního protestantismu. Až na druhé pochopíme ošidnost takovéhoto rychlého soudu. Zcela principiální rozdíl tkví v přijetí, či nepřijetí konkrétních důsledků: Buď je umění služkou teologie, má účel pastorační a pedagogický a je kdykoliv nahraditelné za jiný, účinnější prostředek, nebo za jistých okolností i docela odmyslitelné – anebo už samo v sobě nese odlesk Boží slávy. V prvním případě je jeho hodnota druhotná a odvozená, ve druhém prvotní. V prvním případě se nic zvláštního a teologicky relevantního neděje, upadá-li sakrální umění a je-li nahrazováno kýčem. Ve druhém je tentýž jev hlubokou duchovní tragédií a otřesem soustavy základních hodnot a jistot světa.

S prvním pohledem se setkáváme v církvi pochopitelně mnohem častěji, druhý vyjádřil málokdo tak ostře jako právě Huysmans, procházející jednotlivými katedrálami a rozlišující je na “živé” a “mrtvé” podle POCITU zbožnosti, který v něm vyvolávají nebo nevyvolávají. Léon Bloy to označil za rouhání – živý je přece každý chrám, v němž se nachází svatostánek s živým Kristem.

Z hlediska dogmatu měl Bloy jistě pravdu. Kdo však, byť jedinkrát, zažil pocit ošklivosti, cizosti a posléze i studu za falešný zpěv farnosti, za nasládlé intonace při vyslovování kánonů posvátné liturgie, o kázání nemluvě, za dortovitý novorománský oltář v barokní apsidě, za průmyslově vyrobenou omyvatelnou sošku, umístěnou před gotickou freskou – ten dobře rozumí, co míní Huysmans sakrálním prostorem “živým” či “mrtvým”. Rozuměl tomu i sám Léon Bloy. Vždyť na jiných místech dával průchod svému zhnusení nad nevkusem, zaplavujícím v jeho století katolické chrámy, obraty mnohem drsnějšími než sám Huysmans.

Otázka vztahu církve, umění a kýče nám od časů Huysmansových a Bloyových ještě zpalčivěla. “Kněz, jenž dává dítěti či dospělému kýčovitý obrázek, jenž ,krášlí´ kostel cukerínově přihlouplým obrazem, by zasloužil v co největší míře milost odpuštění, protože neví, co činí. /…/ Cožpak ublížení spáchané v dobrém úmyslu snad není vinou?” – Tolik dnešní osamělý bojovník za chrámy krásnější, polský historik umění Jan Józef Lipski (Zasadí se někdo o dekanonizaci svaté Mazaniny? Souvislosti 1/1990, č. 3, s. 31-32), a pointuje s razancí málem bloyovskou: “Jestliže existuje Bůh, je kýč proti Bohu.” (op. cit., s. 32)

Jorise Karla Huysmanse lze jistě označit za jednostranně zaměřeného, až příliš pomíjejícího jiné stránky života církve. Ale právě tak máme možnost vidět v něm muže, poslaného katolické církvi v době krize jejího uměleckého vkusu, v době průmyslové velkovýroby religiózního kýče i nesystémových, chaotických pokusů některých jejích činitelů vyrovnat se modernímu světu. Muže poslaného, aby církvi samé ukázal na bohatství její liturgické, výtvarné i literární tradice, na umělecké hodnoty, jimiž dala dozrát Evropě a o nichž sama už mnohdy neví nebo jim už nerozumí.

Huysmans zůstal církví (jak jinak: Konvertita! Dekadent! Bývalý satanista!) nepochopen a odmítnut. Jeho výzva k ocenění hodnot středověku, zlaté éry církve, se nicméně ujala, alespoň v některých oborech, zaštítěna jménem zcela jiného zvuku: V reformách a restauracích papeže Pia X. není těžko rozpoznat téhož ducha zhnusení nad moderním světem a moderním uměním (v případě papežově, pravda, zhnusení povýtce apriorního…). Jestliže papežem podporované pokusy navázat přímo na středověké umělecké a myšlenkové formy vedly k výsledkům spíše problematickým (novotomismus a novogotika), jestliže se nepodařilo postavit hráz výtvarnému kýči, pak alespoň tam, kde šlo o znovuvzkříšení starého umění a nikoliv o jeho napodobování, rozkvetla církev do staronové krásy: v benediktinských reformách liturgie a s nimi související obnově gregoriánského chorálu.

Přemnohý, ne-li vůbec každý konvertita-intelektuál alespoň někdy zažil tatáž estetická muka jako Huysmans, tytéž rozpaky – do jaké organizace jsem to vstoupil…? Takto křiklavé, pouťové a laciné je roucho nevěsty Kristovy…? Už samotným záznamem těchto duševních stavů by byl Huysmans nesmírně poučný, inspirativní i útěšný pro církvi se blížící umělce a vzdělance doby své i naší. A že zaznamenává i své, mnohdy těžké, pochybnosti, že se nad jeho pokonvertitskými díly neklene všesmírná harmonie, již postrádal Šalda – jistě, nemůže být jinak, neboť i pochyby a trhliny v klenbě ideálu k cestě moderních konvertitů patří.

Jenže Huysmans postoupil při svém objevování církve ještě dále, ještě hlouběji. Pokusil se dokonce zapřít sám sebe, všechno své bytostné estétství, a přijmout církev dokonce i v její nevábné současné podobě, dokonce i s jejím kýčem. Považme jen, jakou vzdálenost urazil Huysmans od pana des Esseintes, žijícího raději v noci, jen aby neuzřel nikoho ze svých mrzkých současníků, k Durtalovi, který takto cení zbožné babky:

“Je ohromen oslňující září této víry. Bylo tedy možno, že mimo naprostou samotu a mimo kláštery, mezi venkovským, drsným a tvrdým lidem, bděly duše /…/ věčných dětí. Ženy, nevědouce ani o tom, žily životem kontemplativním, spojovaly se s Bohem okopávajíce v ohromných výškách neúrodná políčka na stráních. Byly zároveň Martou i Marií a tyto ženy věřily prostomyslně, dobrosrdečně, jako se věřilo za středověku. Tyto bytosti citů otupělých, s myšlenkami špatně vyvinutými, jež dovedly sotva se vyjadřovati, sotva čísti, plakaly láskou před Nepostižitelným, jejž nutily svou pokorou, svou čistotou, aby se zjevil. Jak bylo spravedlivo, že Panna si jich vážila, a zvolila si je mezi všemi, aby z nich učinila své miláčky.” (J. K. Huysmans, Katedrála, Praha 1912, s. 19)

A konečně důkaz korunní: Durtal-Huysmans se posléze smiřuje i s místem tak kýčovitým, tak koncentrovaně vyzařujícím úpadkového ducha tohoto věku, jako jsou Lurdy, a nachází naprosto neestétské, zato však nábožensky nesmírně hluboké vysvětlení, jak se Panna mohla zjevit právě zde a toto vše dopustit – proč může být katolicismus pravdivý dokonce i tehdy, když není krásný:

“I ptáme se, není-li to nejtvrdší naučení pokory, jež bylo dáno člověku, a také nejmocnější výčitka, jež byla vržena amerikánské špinavosti našich časů /…/ Bůh byl přinucen snížiti se znovu až k nám, mluviti s námi naší řečí, užívati našich vlastních výmyslů, abychom Jej slyšeli, abychom Ho poslouchali; Bůh, jenž nepokouší se již ani, abychom skrze Něj samého porozuměli Jeho úmyslům, abychom se povznesli až k Němu.” (op. cit., s. 12)

V Katedrále je pasáž o Lurdech jen epizodou, většinu textu tvoří encyklopedie středověkého symbolismu. Dokladem Huysmansova definitivního smíření s církví reálnou, a nikoliv vysněnou, je jeho poslední, těsně předsmrtná kniha, věnovaná celá Lurdům – Les Foules de Lourdes: “Lurdy, narozené z dneška, se vyvinuly v nezdravé kolébce své doby a vydechují zápach industrialismu. /…/ Nikde tolik fetišismu a pekelné šerednosti, a to vás vyhání, abyste pak již nepřišli. Ale to je jen rub, líc je jiný: víra pravá, která nikde jinde tak žhoucími potoky lávy nevyplývá /…/ Toť návrat rozhodné víry středověku, toť společenství a nerozdílnost všech — toť obnovení evangelií, toť lazaret duší, v němž se desinfikujete láskou. Soucitná a sladká Panna je tu blíže.” (Citováno in. F. Odvalil, J. K. Huysmans, Praha 1907, s. 116)