Vybráno podle časopisu Revolver Revue 66/2007. Podle výběru Ivana Dubského přeložila
Věra Koubová.
Pozornosti čtenářů doporučujeme celé číslo Revolver Revue. Kromě úplného souboru českého překladu Nietzschových
dopisů je zde otištěn i výborný článek Ivana Dubského: Euforie a šílenství v Turíně (Poslední
dny Nietzschovy). Podrobně a strhujícím způsobem mapuje poslední rok Nietzscheho vědomého života.
Heinrichu Köselitzovi v Benátkách, Naumburg, 5. října 1879
Včera odpoledne jsem Vám, milý příteli, odeslal lístek, a o tři hodiny později jsem držel v rukou další důkaz Vaší neúnavné dobrotivosti vůči mně. Kéž bych teď mohl i já vyhovět Vašim přáním! „Leč myšlenky jsou příliš vzdáleny,“ jak zpívá Tieck. Nevěřil byste, jak věrně jsem dosud uskutečňoval program bezmyšlenkovitosti; a mám věru úvody být právě v tom věrný, neboť „za myšlenkou stojí ďábel” běsnivého záchvatu Bolesti. Rukopis, který” jste dostal ze Sv. Mořice, je tak draze a těžce vykoupen, že by o za tu cenu možná nenapsal nikdo, kdo by se tomu mohl vyhnout. Mne ted’ při čtení často mrazí, zvlášť u dlouhých úseků, kvůli ošklivým vzpomínkám. Všechno až na pár dek jsem vymýšlel na cestě a zaznamenával tužkou do šesti malých sešitů: při opisování se mi téměř pokaždé udělalo zle. Snad dvacet de/ších myšlenkových řetězců, bohužel dost podstatných, jsem musel vypustit, protože jsem nikdy nenašel dost času vymanit je z těch příšerných čmáranic: tak se mi vedlo již předešlého léta. Po napsání e mi z paměti vždy vytratí myšlenková souvislost: já ty minuty a čtvrthodinky „energie mozku”, o níž mluvíte, musím postupně nakrást, ukrádat je trýzněnému mozku. Prozatím mi připadá, že už to nikdy znovu nepodniknu. Čtu Váš opis, a přijde mi tak zatěžko porozumět sám sobě – tak unavená je moje hlava.
Sorrentský rukopis vzal čert; stěhování a definitivní odchod z Basileje uklidily mnoho věcí opravdu důkladně – je to pro mne dobrodiní, neboť takové dávné rukopisy mne nespouštějí z očí jako dlužníka.
Milý příteli, o Lutherovi nejsem už delší čas s to vyslovit cokoli uctivého poctivě: je to důsledek rozsáhlé sbírky materiálu o něm, na kterou mne upozornil J. Burckhardt. Mám na mysli Janssenovu Historii německého národa, sv. II, jež vyšla právě tento rok (mám ji). Z ní pro změnu nepromlouvá ta zfalšovaná protestantská konstrukce dějin, které nás naučili věřit ve škole. Momentálně se mi zdá, že je pouze věcí národního vkusu severu a jihu, že my dáváme přednost člověku Lutherovi před člověkem Ignácem z Loyoly! Odporné naduté žlučovitě-závistné ďábelské nadávání tohoto Luthera, který se necítil ve své kůži, dokud na někoho neplival a nesoptil, mne příliš hnusilo. Jistěže máte pravdu v tom, že „Luther podpořil evropskou demokratizaci”, ale je také jisté, že tento zuřivý nepřítel rolníků (který je nechal ubíjet jako vzteklé psy ještě k tomu knížatům hlásal, že království nebeské lze teď získat, když ten rolnický dobytek budou vodit na porážku a rdousit) patřil k těm nejméně dobrovolným podporovatelům demokratizace. – Ostatně Vy jste vůči němu patřičněji naladěn. Ponechte mi čas! – Za všechna ostatní upozornění na mezery v mých myšlenkových řadách Vám vyslovuji stejný dík, jen docela bezmocný dík! Ach, zde právě myslím zas na svá “přání všech přání”. Ne, onehdy jsem si přítele K. nepředstavoval jako typického spisovatele; vždyť existuje tolik způsobů, jak podat svědectví o svém vnitřním stavu a uzdravování a dospívání. Na prvním místě pro Vás, umělce! Po Aischylovi přišel Sofokles! Zřetelněji neřeknu, v co doufám. – A abych také jednou o Vás, o Vaší hlavě a Vašem srdci, vyřkl upřímné slovo: jaký náskok máte přede mnou, odečteme-li léta a vše, co s sebou léta nesou! Upřímně ještě jednou: pokládám Vás za lepšího a nadanějšího, než jsem sám, a tudíž také za zavázanějšího. – Ve Vašem věku jsem s největší horlivostí zkoumal vznik jakéhosi lexikonu z 11. st. po Kr. a prameny Diogena Laertia a neměl jsem o sobě žádné ponětí, jako kdybych měl právo mít vlastní všeobecné myšlenky, a dokonce je přednášet. Ještě nyní mě přepadá pocit nejubožejšího začátečnictví; moje samota, moje nemoc mi pomohly jakž takž přijmout „nestydatost” mého spisovatelství. Avšak, jiní musejí dělat vše lépe, můj život stejně jako mé myšlení. – Na tohle neodpovídejte. S nejvěrnější láskou
Váš ve vás doufající přítel N.
Ottu Eiserovi ve Frankfurtu, Naumburg, počátek ledna 1880
Milý pane doktore,
srdečný dík! Právě v těchto dnech jsem na Vás myslel, opět se mi zachtělo si s Vámi pohovořit; neznám nikoho důvěryhodnějšího. Avšak abych si troufl psát dopis, musím čekat průměrně tak čtyři týdny, než se najde snesitelná hodina – a pak za to ještě pykám! Proto odpusťte, jestliže z mé strany zůstává vše při starém – - mlčení, ale s láskou.
Moje existence je strašlivá zátěž: dávno bych ji byl odhodil, kdybych ty nejdůležitějšíf zkoušky a experimenty v duchovně-mravní oblasti nedělal právě v tomto stavu tryzně a takřka absolutního odříkání – radostná žízeň po poznání mne vynáší do výšin, kde vítězím nade všemi mukami a nade vší beznadějí. Vcelku jsem šťastnější než kdykoli dříve v životě: a přesto! Ustavičné bolesti, po mnoho hodin dne stav polovičního ochrnutí, ne nepodobný mořské nemoci, kdy jsem stěží s to promluvit, potom pro změnu zuřivé záchvaty (ten poslední mne tři dny a noci nutil zvracet, prahnu) jsem po smrti). Není možné číst! Psát jen velmi zřídka! Žádný styk s lidmi! Nelze poslouchat hudbu! Samota a chůze, horský vzduch, mléčná a vaječná dieta. Všechny interní utišující prostředky selhaly, už nic nepotřebuji. Velice mi škodí chlad.
V příštích týdnech se chystám na jih, abych tam začal svou existenci chodce. Útěchou jsou mi mé myšlenky a perspektivy. Cestou tu a tam naškrábu něco na papír; u psacího stolu nepíši, mé škrábanice luští přátelé. To poslední, co moji přátelé dokončili, posílám stejnou poštou, přijměte to laskavě, i když to vašem způsobu myšlení bude asi málo vítané. (Já sám nevyhledávám „stoupence“ – věříte mi to? – užívám svobody a přeji tuto radost všem, kdo jsou k duchovní svobodě oprávněni.)
Vaši milou paní vidím před sebou jako ušlechtilou a silnou duši, mně nakloněnou. Jsem a zůstávám Váš
Věrný F. Nietzsche
Už několikrát jsem na delší dobu upadl do bezvědomí. Minulého jara nade mnou v Basileji zlomili hůl.
Od poslední prohlídky se mi zrak opět hodně zhoršil.
Heinrichu Köselitzovi, 14. srpna 1881, Sils-Maria
(…) Intenzita mých pocitů ve mně budí děs i smích – už víckrát jsem nemohl vyjít ven, z toho směšného důvodu, že jsem měl zanícené oči – a proč? Pokaždé jsem předešlého dne na svých cestách příliš plakal, a nebyly to slzy sentimentální, byly to slzy jásotu; zpíval jsem při tom a mluvil nesmysly, naplněn novým pohledem, který se mi otevírá dřív než všem ostatním. (…)
Heinrichu Köselitzovi, Sils-Maria 3. září 1883 (úryvek)
Tento Engadin je rodištěm mého Zarathustry. Právě jsem ještě našel první náčrt myšlenek, jež se v něm propojily; stojí pod tím „začátek srpna 1881 v Sils-Maria, 6000 stop nad mořem a mnohem výš nad všemi lidskými záležitostmi”.
Jak asi působila muka a zmatky mé mysli na barvy prvních dvou částí? (Neboť myšlenky a směry byly dány.) Podivné, starý příteli! Ve vší vážnosti mám za to, že Zarathustra dopadl rozpustileji a veseleji, než by dopadl, kdyby tomu bylo jinak. Mohl bych to dokázat takřka „protokolárně“.
Na druhé straně: zdaleka, zdaleka, zdaleka bych netrpěl předtím ani nyní tak hluboce, kdybych v posledních dvou letech nebyl padesátkrát přenesl motivy ze své poustevnické teorie do praxe a nebyl hroznými, ano strašlivými důsledky takové „praxe“ dohnán k pochybnostem o sobě samém. Tímto způsobem se Zarathustra zjasňoval na můj úkor, a já se na jeho úkor chmuřil.
Ostatně Vám musím, nikoli bez zármutku, hlásit, že nyní, ve třetí části, se nebohý Zarathustra skutečně ocitne v chmurách – tak velice, že Schopenhauer a Leopardi se proti jeho „pesimismu” budou jevit jako začátečníci a nováčkové. Tak tomu chce plán. Abych však dokázal tuto část provést, potřebuji nejprve sám hlubokou, nebeskou radostnost: neboť pathos nejvyššího druhu se mi zdaří jen jakožto hra. (V závěru se vše rozjasní.)
Elisabeth Nietzschové v Naumburku, Benátky 20. května 1885 (úryvek)
…píšu Ti dnes, na znamení velké srdečnosti, v čem spočívá zlo a tíže mé situace. Dosud jsem – a hledám už od dětství – nenalezl nikoho, s kým bych měl na srdci i na svědomí tutéž nouzi. Toto mne nutí, abych se ještě dnes, stejně jako ve všech dřívějších obdobích, presentoval, nakolik je to možné, a často také se spoustou špatné nálady, formou nějakého dnes povoleného a srozumitelného druhu člověka. Že prospívat lze vlastně ale pouze mezi stejně smýšlejícími, stejně usilujícími, je článek mé víry (týkající se všeho, až po výživu a pěstění těla); že nikoho nemám, je mé neštěstí. Moje universitní existence byla zdlouhavým pokusem přizpůsobit se nevhodnému prostředí; moje sblížení s Wagnerem bylo totéž, jenže v opačném směru. Téměř všechny mé vztahy k druhým vznikly v záchvatech pocitu osamění: Overbeck stejně jako Rée, Malvida stejně jako Köselitz – byl jsem směšně štastný, našel-li jsem s někým společné místečko či zákoutí, nebo se domníval, že jsem je našel. Moje paměť je přetížena tisícerou zahanbující vzpomínkou na chvíle slabostí, v nichž jsem samotu už absolutně nesnesl. Připočítejme k tomu mé choroby, které mě pokaždé strašným způsobem připraví o odvahu; ne nadarmo jsem byl tak hluboce nemocen a i nyní stále ještě jsem nemocen průměrně – jak řečeno, protože mi schází pravé prostředí a já musím stále tak trochu hrát komedii, místo abych se s lidmi zotavoval. – Nepovažuji se pro to ani trochu za pokryteckého nebo záludného nebo nedůvěřivého člověka; naopak! Kdybych takovým byl, pak bych tolik netrpěl! Není ale v mé moci, abych se sdělil, jakkoli jsem ke sdílení naladěn; nejprve bych musel nalézt toho, vůči němuž je sdílení možné. Pocit, že je ve mně něco velmi vzdáleného a cizího, že má slova mají jiné barvy než tatáž slova jiných lidí, že je u mne spousta pestrého popředí, které klame – přesně tento pocit, který mi je v poslední době z různých stran dosvědčován, je stále ještě nejjemnější odstín „porozumění”, kterého se mi kdy dostalo. Vše, co jsem dosud napsal, je popředí; pro mne samého začíná všechno až za pomlčkami. Jsou to věci nejnebezpečnějšího druhu, s kterými mám co činit; že v mezidobí Němcům nabízím populárním stylem hned Schopenhauera nebo Wagnera, hned vymýšlím Zarathustru, to jsou pro mne chvíle odpočinku, ale především skrýše, v nichž opět mohu po nějakou dobu posedět.
Franzi Overbeckovi v Basileji, Sils-Maria, 5. srpna 1886 (Úryvek)
Kdybych Ti jen dokázal vylíčit svůj pocit osamění! Mezi živými stejně jako mezi mrtvými nemám nikoho, s nímž bych se cítil spřízněn. To je nepopsatelně děsivé; a jen to, že se ve snášení toho pocitu cvičím a že se od dětství vyvíjí jen pozvolna, mi umožňuje pochopit, že mě ještě nezničil. – Úkol, kvůli němuž žiji, přede mnou ovšem leží jasně – jako factum nevýslovně smutné, avšak projasněné vědomím, že je v něm velikost, pokud kdy nějaká velikost tkvěla v úkolu smrtelníka. –
Franzi Overbeckovi v Basileji Cannobio, 14. dubna 1887
Milý příteli,
od 3. dubna jsem zde u Lago Maggiore, peníze se mi do rukou dostaly ještě včas, také mi bylo milé, že jsi neposlal vše naráz: neboť ani dnes ještě nevím, kde prožiji léto. Svoje dobré Sils-Maria, jak si jen nerad přiznávám, musím uložit ad acta, stejně jako Nizzu: schází mi nyní na obou místech ona první a nejpodstatnější podmínka, samota, hluboká nerušenost, ústraní, cizota, bez níž nemohu ke svým problémům sestoupit (ježto, mezi námi, jsem přímo v hrůzostrašném smyslu člověk hloubek; a bez této podzemní práce život už nevydržím). Moje poslední zima v Nizze byla utrpením, stejně jako můj poslední pobyt v Sils: protože jsem přišel o onu tichou skrytost, která je pro mne podmínkou existence, a také jedinou cestou, jak dosáhnout zdraví. Rok od roku to opět šlo s tímto zdravím s kopce; a zdraví je pro mne spolehlivým měřítkem toho, zda se pohybuji po svých cestách – nebo po cestách druhých lidí. Problémy, které na mně leží a před nimiž už neuhýbám (jak já všechny úhybné manévry odpykal! Např. tu svou filologii), od nichž nemám klid doslova ve dne v noci – tyto problémy si za každý chybný vztah (k lidem, místům, knihám) vybírají krutou daň. Říkám Ti to do ucha, nebof jak bych směl předpokládat, že podivné předpoklady mé činnosti se rozumějí samy sebou? Zdá se mi, že jsem vůči lidem příliš mírný, příliš ohleduplný, také na mne mají, kdekoli jsem žil, okamžitě takové nároky, že se již proti nim nedokážu uhájit. Tato úvaha mi např. brání, abych to někdy zkusil s Mnichovem.’ V Mnichově je pro mne nachystáno mnoho vlídnosti, ale nežije tam nikdo, kdo by měl úctu před prvními a nejpodstatnějšími podmínkami mého bytí – nebo byl dokonce ochoten mi je poskytnout. Nic lidi nedráždí tolik, jako když jim dáš najevo, že sám se sebou zacházíš s přísností, na niž se sami necítí. Neexistuje nic, co by mne ochromilo, deprimovalo víc, než kdybych se vydal na cestu do nynějšího Německa a podíval se tam zblízka na to množství hodných osob, které se domnívají, že mi jsou „nakloněny’. Zatím zkrátka pro mne není zbla porozumění; a jestliže mne neklame počet pravděpodobnosti, pak tomu před rokem 1901 nebude jinak. Myslím, že by mě prostě považovali za šíleného, kdybych dal na srozuměnou, co si sám o sobě myslím. Patří k mé „humanitě’, že nechávám obecnou nejasnost o mně přetrvávat: naladil bych proti sobě své nejváženější přátele a nikomu bych tím neprospěl.
Mezitím mám za sebou řádný kus práce, revizi a nové vydání svých starších spisů. Dejme tomu, že to se mnou vezme brzký konec – a nezamlčuji svou stále hlubší touhu po smrti -, tak ode mne zůstane něco, kus kultury, který se prozatím nedá nahradit žádným jiným. (Této zimy jsem se rozhlížel po evropské literatuře dost intenzivně na to, abych nyní mohl říci, že moje filosofické stanovisko je zdaleka nejnezávislejší, jakkoli velice se cítím i jako dědic vícerých tisíciletí: současná Evropa ještě nemá tušení, kolem jakých strašných rozhodnutí se celá moje bytost točí a na jaké kolo problémů jsem přivázán – a že se mnou se připravuje katastrofa, jejíž jméno znám, avšak nevyslovím. (…)
Franzi Overbeckovi v Basileji, Sils-Maria, 17. června 1887
Milý příteli,
dosud jsem ani tady nahoře neprováděl nic lepšího, než že jsem byl nemocen. Dorazil jsem s prudkým záchvatem bolestí hlavy, jejž provázelo dvanáctihodinové zvracení, a nacházel jsem se v jednom z oněch stavů, se kterým je moje malá místnost zde bohužel až příliš dobře obeznámena. Tento stav vystřídalo pořádné běžné nastuzení, s horečkou, nespavostí a nechutenstvím, závratěmi, otupělostí, slabostí: takže mohu chodit méně, než bych rád, a ihned se začínám potit (přes blízkost sněhu: za mým oknem leží zbytek laviny). Přesto mám radost, že jsem opět zde a že vůbec ještě jsem tady… Vydržet tyto poslední roky – bylo snad vůbec to nejtěžší, čeho jsem se dosud od svého osudu nadál. Po takovém zvolání, jakým byl můj Zarathustra, z nejvnitřnější duše, neuslyšet ani hlásku odpovědi, nic, nic, stále jen bezhlesou, nadále už ztisíceronásobenou samotu – v tom jest cosi nad pomyšlení strašlivého, to by zahubilo i toho nejsilnějšího – ach, a já nejsem „nejsilnější“! Mně je od té chvíle, jako bych byl smrtelně zraněn, udivuje mě nesmírně, že ještě žiji. Ale není sporu, ještě žiji: Kdo ví, co ještě musím zažít!
(…)
Reinhartu von Seydlitz v Káhiře, Niziza, 12. února 1888
(…) … se ze mne samého nepozorovaně stalo něco jako nora – něco skrytého, co už druzí nenajdou, i kdyby se vydali to hledat. Jenže se nikdo hledat nevydává… Mezi námi, v trojici – není nemožné, že jsem první filosof věku, ba možná ještě něco trochu víc, cosi rozhodujícího a osudového, co stojí mezi dvěma tisíciletími. Za takové výlučné postavení se pyká trvale – stále rostoucím, stále ledovějším, stále příkřejším vyloučením.
(…)