Katolická dekadence

O časopisu ze stránek http://tezkorict.webz.cz/: Myšlenka vydávat časopis vznikala v průběhu léta 2004 v kroužku několika mladých olomouckých katolíků. Chtěli založit nekomerční kulturně-literární periodikum navazující na někdejší samizdatové aktivity undergroundu.
Rozhovor s I.M.J. vznikl u příležitosti Jirousova čtení v olomoucké hospodě Ponorka. 

Kuba: Co si myslíš o Ponorce?
Magor: Jsem tady asi po třetí nebo po čtvrtý a je to hospoda blízká mému srdci, protože má docela nezaměnitelnej kolorit, což je asi tím, že sem choděj študáci a různí týpkové. Olomouc je přece jenom uzavřená enkláva, kde se všichni lidi navzájem znají. Není to moc velký město, takže tady vzniká takovej místní biotop, kterej má opravdu nezaměnitelný rys. Zkrátka cítím se tady velice dobře a těšil jsem se na to, že dneska v Ponorce zase budu.
Marek: Já jsem se chtěl zeptat, je to taková…
Magor: Moment. Tohle říkám mladejm lidem, který dělají interview, že je naprosto zbytečný říkat: Já bych se chtěl zeptat… to je snad logický, že když děláš interview, že se chceš zeptat. Vy uvádíte každou větu tím: Já jsem se chtěl zeptat…, a teďka ta otázka.
Kuba: Měli jsme lepší větu: „Chtěl bych se zeptat na jednu otázku.“
Magor: Ne, počkej. To je prostě vata. Klaď rovnou otázky a neříkej, že bys se chtěl zeptat. To je logický, že se chceš zeptat. Já jsem tady vod toho, abych odpovídal a ty aby ses ptal. To je jako kdybys ty se chtěl zeptat a já bych odpovídal: Já jsem ti chtěl odpovědět. Takže znova.
Marek: Považuješ se za katolíka?
Magor: Já se nepovažuju za katolíka, já jsem katolík.
Marek: A co tě na katolictví oslovuje? Z jakého důvodu jsi katolík?
Magor: Katolík jsem proto, že jsem byl pokřtěnej v katolický církvi.
Marek: Já se na to ptám proto, že by mě zajímalo, jak bys charakterizoval vztah mezi poezií a vírou.
Magor: To je poměrně nesmyslná otázka, protože tam není žádnej vztah, jako kdyby to byly dvě oddělený entity. Jestliže píše věřící člověk, tak to je z tý poezie znát. Termín katolická poezie stejně jako termín ženská poezie neexistuje. Řek bys třeba o Emily Dickinsonové, že to je ženská poezie? Především je to velká básnířka. U Jana Zahradníčka není důležitý, že to je katolická poezie, nic takového neexistuje, ale především je to velkej básník. A pokud jde o ten katolicismus, je to velmi soukromá vnitřní záležitost. Můžu ti říct jednu příhodu. U jednoho výslechu se mě estébáci ptali: A Kába je věřící? Kabeš – violista Plastic People. Já jsem říkal: Nevím. Oni na to: Jak to, že to nevíte? Jste jejich manažer. Já jsem říkal: Na to se slušnej člověk nikoho neptá. Další otázka.
Marek: Necítíš, že ve tvé poezii nebo vůbec ve tvé osobě dochází ke konfrontaci mezi básníkem a katolíkem, že by tam bylo nějaké napětí? Připadne mi totiž, že když srovnám tvoje Labutí písně, které jsi psal za totality ve vězení, a nějaké současnější věci, že tam je jakoby určitej vývoj co se týká víry nebo křesťanství nebo katolictví, jakoby takovej odklon od toho. Jakoby to v tom vězení bylo víc cítit a v těch současnějších věcech už se to tak trochu vytrácí.
Magor: Máš pravděpodobně na mysli dejme tomu báseň Mystická jak ta dívka chce mrdat, nebo onanovat se soškou Panenky Marie?
Marek: No, třeba.
Magor: No tak na to ti můžu říct: Ad jedna – rouhat se může pouze věřící. Ad dvě – já považuji Medžugorii za mediální podvod. Všechno, co je s tím spojený mě sere, takže to je namířený proti tomu. Mimochodem upozorňuji, že ani Vatikán to zjevení v Medžugorii neuznal. Jinak k těm Labutím písním. Pochopitelně když je člověk ve vězení, tak jedna z věcí, který ho drží nad vodou, je jakási intimita třeba hovoru s Bohem, což v profánním běžným životě, který žijeme, není. Nemůžeš furt sedět na prdeli a meditovat. Nijak se to nevytrácí. Řekl bych, že věřící jsem furt stejně, ale nejsem žádnej bigotní básník.

Marek: Pamatuješ si na svou první báseň? Kdy jsi začal psát?
Magor: Začal jsem psát ve třetí třídě obecní školy. Vlastně ne, ještě dřív jsem napsal jednu básničku. Jsem ze selskýho rodu. Táta byl prvorozenej selskej syn, ale protože měl kostní tuberu, byl mrzák na jednu nohu. Takže ho poslali na obchodní akademii a statek zdědil jeho mladší brácha František. Bylo to dvacet hektarů, takže jsme se tam o prázdninách sjížděli celá rodina a pomáhali při žních. Já jsem už jako malej kluk přidával do mlátičky a dělal podobný práce. A první báseň kterou jsem asi složil byla:

Mlácení je svinina,
když se mlátí bylina,
jež ječmen nazývá se a
práší jako prase.

Potom ve třetí třídě obecní školy jsem napsal několik básniček. Byla to taková série Jaro-Léto-Podzim-Zima. Léto a Zima, ty stály za hovno, ty jsem zapomněl, ale Jaro bylo takový parnasistní…

Sedlák vzal pluh a v pole šel,
nad pluhem skřivana lítat zřel.
Písničku jara skřivan mu zpíval,
sedlák se za ním blaženě díval.

Podzim je, myslím, zajímavější, tam už je jakási předzvěst mý pozdější poetiky.

Padalo listí ze stromů,
já radši zalezl domů.
Snad bylo venku sychravo?
Já odpovídám, že ano.

Marek: Čteš současnou českou poezii? Zaujali tě někteří současní mladí básníci? Co bys vytknul současné poezii?
Magor: Současnou českou poezii jsem doteďka bohužel moc nečet, protože jsem neměl peníze na to, abych si ty knížky kupoval. Je pár básníků, kterých si vážím, ale nebudu je jmenovat proto, abych nezapomněl na jiný. Teď se mi dostal do rukou ten váš časopis a je tam ten…jak se jmenuje?
Marek: Pavel Rajchman?
Magor: Jo a ohromilo mě, jak je to dobrý, takže si jeho knížky seženu. Jinak části český poezie bych vytknul pseudometaforičnost. Je to takovej čtvrtej odvar z Holana, naprosto blbý pseudospirituální básně, o ničem. Nedávno jsem měl čtení ve Znojmě. Přišla tam za mnou mladá holka kolem pětadvacíti let a dala mi sbírku svejch básní, který teď vyjdou v nějakým nakladatelství, který už nevím, jak se jmenuje. A ta holka píše o sobě, ze života. Básně se můžou psát jedině ze života. Když mladej dvacetiletej smrkáč sedí u stolu a vymejšlí kosmický metafory a nic neprožije, tak to je ta nemoc jedný odnože současný „poezie“. Je tady hodně dobrejch básníků, ale jmenovat je jednotlivě nebudu, dokud nepřečtu celou produkci.
Kuba: Já bych na to možná navázal.
Magor: Na to navázat nejde.
Kuba: O tobě se říká, že jsi autentik.
Magor: Co to je?
Kuba: To jsem si vymyslel, to slovo, a říkal jsem si, že ho dneska musím použít. Nakolik je takovej ten lyrickej subjekt, v uvozovkách, roven tobě jako člověku.
Magor: Na takovej blábol nehodlám odpovídat, protože říkáš takový blbosti, který nic nejsou. Že moje poezie je autentická a jak je lyrickej subjekt roven tomu člověku…
Kuba: Říkám v uvozovkách.
Magor: Ne, to je bez uvozovek. Jestli vás tohle učej na škole, tak jdi radši dělat kopáče. Nemám, co bych na to řek. Je to naprostá píčovina. Nerozumím otázce. Tak. Konec. Lyrickej subjekt, tý vole, co sem taháš takovou píčovinu. Jak je lyrickej subjekt v tobě roven člověku…

Marek: Před Sametovou revolucí sis odseděl nějakých osm let v kriminále za protistátní činnost. Jak plyne čas ve vězení? Co dělá básník, když se octne za mřížemi?
Magor: Já jsem si neodseděl osm let, ale osm a půl. A nebylo to za protistátní činnost, nic takového jsem nedělal. My jsme dělali hudbu, jakou jsme chtěli dělat, vydávali jsme časopis Vokno, jakej jsme chtěli dělat. Já jsem s tím státem nechtěl mít nic společnýho, jako nechci mít ani s tím současným. Takže jsem nic protistátního nedělal.Přesto nás pochopitelně zavírali, protože v nás cítili smrtelný nebezpečí. Na to je citát z Věry Linhartový. Parafrázuji: Jestliže si moc osobuje právo řídit i nejtenčí nitky všeho, tak se najdou pokaždé lidé, kteří se proti tomu…a tak dále… končí to: zostřená inkvizice vyvolá pravidelně zástupy blouznivců. Nelze-li zákon porušit, lze jej překročit. A my jsme ho překročili. A co dělá básník za mřížema? Co by dělal? Kopáče a jiné podobné práce. Dělá to, co mu přidělej, co musí.
Marek: Zmínil jsi časopis Vokno, který jste vydávali. Jaké máš na to vzpomínky?
Magor: Chmmm…
Marek: Co to pro vás znamenalo vydávat časopis Vokno?
Magor: Znamenalo to hlavně něco pro lidi, ke kterým se to šířilo. Měli jsme náklad třista osmdesát výtisků, což neměl žádnej časopis tady z těch elitářskejch samizdatovců a navíc jsme měli takovýho pavouka po celý republice, že každý to Vokno ještě četlo minimálně deset dalších lidí, takže jsme měli obrovskej dopad mezi mladejma lidma. A co to pro mě znamenalo? Ve vzpomínkách si vybavuju spíš takový srandovní chvíle s tím spojený. Byla to ilegální činnost, ale především jsme se tím hrozně bavili. Nebyli jsme ňáký fanatici nebo puberťáci. Museli jsme to dělat tajně…a protože je v každým chlapovi kus toho kluka foglarovskýho, tak to tím bylo takový zajímavější a pestřejší. Dnes už je to těžké přiblížit, protože dnes už se může všechno, ale tenkrát se nesmělo nic.

Marek: Kdys viděl naposled Egona Bondyho? Prý má rakovinu. Nechystáš se za ním?
Magor: Nechystám se za ním. Naposledy jsem ho viděl v Kosmasu v Praze, když měl autogramiádu tý svý knížky Prvních deset let. To bylo asi před čtyřmi lety. Poslal mně a celý rodině krásnej pozdrav k Vánocům, takže se mu chystám minimálně napsat. Já myslím, že to není tak zlý s tou rakovinou. Pokud vím, tak má šedej zákal.To s tou rakovinou jsou spíš fámy.
Marek: Takže se opět potvrdí, že Bondy je nesmrtelnej?
Magor: Přál bych mu to.

Marek: Kdesi jsem slyšel, že jsi často citoval jednu pasáž z Kafky. Nevím už přesně, jak ta pasáž zněla, tak to budu parafrázovat: Jistým bodem počínaje, není již návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout. Z jakého Kafkova díla je ten citát? Můžeš říct, když zpětně reflektuješ svůj život, zda jsi onoho bodu dosáhnul?
Magor: Je to z Kafkovejch deníků. A toho bodu jsem dosáhnul už dost dávno. V podstatě v roce šedesátsedm jsem poznal The Primitives Group – předchůdce Plastiků – a tak se stalo to, jak říkaj rokeři: rokenroll změnil můj život. A to se stalo mně. Se všemi důsledky.
Marek: Minulý rok ti byla udělena Seifertova cena za literaturu. Jaké byly tvé pocity, když ses dozvěděl, že tě porota vybrala?
Magor: Především jsem to měl už dostat řadu let předem, ale v porotě byli takoví lidi, kteří mi nejsou nakloněni. Říkali, že se budu vyslíkat donaha a podobně. Takže jsem to dostal v době, kdy jsem se už na to nijak netěšil, ale každopádně jsem byl dojat a byl jsem rád. Když se podíváš na seznam lidí, kteří to dostali, tak je to velmi slušná společnost. Není tam žádnej čurák. A tak jsem se oficiálně zařadil do téhle party.

Marek: V kádrovém dotazníku Petra Placáka jsi prohlásil, že svět je řízený zezhora housenkou. To je zajímavá metafora. Jak jsi ji myslel?
Magor: Já housenka říkám pracovně Pánu Bohu. Vzniklo to z mojí básně, kterou vám zarecituju. Jmenuje se Koruna česká.

Pod ocasy zuřícího lva
Češi ukládají se ke spánku
švec unaveně zvedá se z verpánku
tříslo pomalu hlodá kůže
každý dělá co může

Pod ocasy zuřícího lva
Češi ukládají se ku spánku

David s tamburinou křepčí

Hospodine ty housenko
na koho to zkoušíš

Tam jsem napsal Hospodine ty housenko, nevím proč, ale tím pádem jsem mu začal říkat housenko. A moje přítelkyně Helenka Horáčková v jednom německým kostele objevila skřínku s Jezulátkem, který je zavinutý jako housenka a to se potom objevilo na obálce Ubíječe labutí, sbírky, co vydal Erik Frič. Takže to je vizuální důkaz, že Bůh je housenka. A když říkám, že to je řízený housenkou, tak to je můj intimní název pro Boha.
Marek: Traduje se zajímavá historka o tom, jak se dostaly Labutí písně ven z vězení. Prý to bylo tak, že vlekli Jirku Gruntoráda v Liberci na chodbě u soudu, kde byla Dana Němcová a on se k ní vyklonil a v letu jí dal francouzský polibek, při kterém jí předal moták s dvanácti básněmi z té sbírky. To je poetický způsob průniku poezie mezi lidi.
Magor: To souhlasí. Byla to ukázka dvanácti básní. Ale Jirka nakonec propašoval celý Labutí písně ven, protože měl výstup půl roku přede mnou. A když mu po Velkým Listopadu, jak já říkám Revoluci, byla kladena otázka, jakým způsobem to dostal ven, tak na to Gruntorád odpověděl: To vám neřeknu, protože je možný, že ta metoda se bude ještě hodit. Což svědčí o tom, jakou důvěru máme k tomu současnýmu režimu.
Kuba: A jak jste ty básně ve vězení zapisovali? Dalo se to nějak schovat?
Magor: Já jsem to měl původně schovaný v noze od postele, která byla dutá. Znal jsem to všechno nazpaměť, ale jeden exemplář jsem dával Gruntorádovi, protože, když ti otlučou hlavičku o schody, tak už svoji paměť mít nemusíš, takže jsem chtěl, aby on měl jednu verzi.

Kuba: Kdo tě ovlivnil? Myslím poeticky. Nebo pokud nechceš „ovlivnil“, tak: Koho máš rád? Magor: Já bych to řek takhle: Já se nepovažuju za básníka, já spíš vím, že miluju poezii. Přečetl jsem tuny básníků českejch i světovejch. Potom tak nějak odkoukáš, jak se to dělá. Já se nepovažuju za básníka, protože básník je ten, kdo stanoví nějakou novou definici vnímání světa. To byli například T. S. Eliot nebo Jiří Kolář. Ale já jsem pouze řemeslník. Kdybych měl vypravovat, který básníky mám rád, tak to bysme tady seděli do rána jenom při výčtu jmen.
Kuba: Já zkusím ještě jednou položit…
Magor: Moment. Ještě mám něco. Je to dost zásadní. Říkal jsem to už na mnoha místech, ale ještě bych to chtěl zopakovat. Bylo mi asi čtrnáct let a měl jsem načtený všelijaký Dostojevský a Balzaky a podobně. A moje sestra Zorka o dva roky starší za mnou přišla a řekla mi: Ivane, já vím, že si myslíš, že poezie je blbost, ale přečti si tuhle báseň a třeba změníš názor. Já jsem si ji přečet a bylo to takový to satori, kdy jsem pochopil, že poezie je něco úplně jinýho. Je to báseň Velryby od Paula Forta, francouzského básníka, překlad Hanuše Jelínka.

Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli,
tak daleko, že pro to holky plakaly,
na každém rozcestí Pán Ježíš na křížku stál,
a páni markýzové, v krajkách, si ještě foukali,
a to byla ještě Panna Maria
a to byl ještě král.

Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli,
tak daleko, že pro to holky plakaly,
to každý námořník ještě na víru dal
a třebas velcí páni na ni plivali,
to byla ještě Panna Maria
a to byl ještě král.

A nynčko je každý spokojen,
mně je to jedno námořníku,
ale jak se říká
každý je spokojen,
už jsou pryč velcí páni,
pryč Pán Ježíš,
teď máme Republiku a král byl popraven,
teď máme prezidenta a žádný velryby.

A tehdy jsem pochopil, co je to poezie. Je to ze sbírky Námořnická láska.

Pavel Rajchmann: Já nepatřím k časopisu Těžkoříct, ale nicméně mám jednu otázku. Dopisoval jsem si asi patnáct let s Emilem Julišem a v jednom dopise jsem se ho zeptal, jestli si myslí, že může bejt básník člověk, kterej nikdy nenapíše ani jeden verš.

Magor: …já myslím, že ne.
Pavel Rajchmann: Já jsem právě tvrdil, že jo, že jsou básnící, kteří nenapíší ani jeden verš…
Magor: A čemu v tom případě říkáš básník? Může to bejt třeba kvalitní člověk…?
Pavel Rajchmann: Já jsem tím myslel životní styl jako básník, že žije jako básník.
Magor: Básník nemá žádnej životní styl.
Pavel Rajchmann: Má.
Magor: Vem si padesát různejch básníků a každej žijeme jinak.
Pavel Rajchmann: No právě.To je ono. To je přesně ono.
Magor: Ale kde je ten styl?
Pavel Rajchmann: No styl je to, že jsem básník, že žiju jako básník. My jsme o tom vedli polemiku asi v deseti dopisech. Ale to je jedno. Už jste odpověděl.
Magor: No, já bych si s tebou nevyměnil ani jeden. Já myslím, že je to naprosto píčovitá pseudointelektuální konstrukce. K čemu to je, takový úvahy?
Pavel Rajchmann: Já jsem k tomu dospěl. A jen jsem se zeptal.
Magor: Tvůj myšlenkový svět ti nezávidím.
Pavel Rajchmann: No, ale nicméně jste mě dneska potěšil.
Magor: Čím?
Pavel Rajchmann: Ty texty v tom Těžkořícu, jak jste je pochválil, byly moje.
Magor: Jo? To je skvělý. No, tak bez prdele. Přečetl jsem si jednak ten rozhovor a ty básničky, ještě ne všechny, zatím asi osm. A je to o něčem. Je to moc dobrý. Fakt. No vida. Che. Jak může mít tak dobrej básník tak blbý otázky? Všichni: Smích…

Marek: Tak to je všechno. Díky moc za rozhovor.
Magor: Dáte mi jeden časopis? Ještě jsem chtěl říct, že to je dělaný na obrovský úrovni. Je to lepší, než co tady vychází oficiálně, než Host například a tak dále. Fakt. Bez prdele. Neměl bys dva, náhodou?
Kuba: Aji tři.
Magor: Tak tři. Je to fakt obrovsky dobrý. To říkám bez lichotky. Já nejsem zvyklej lichotit. Má to úroveň přímo ohromující. Teď si přesednu ke svému stolu.
Marek: Tak díky.
Magor: Já děkuju.