Katolická dekadence

Mí drazí, už jsem dávno nepsal, ba mám pro vás už připravený dopis na rozloučenou, ale jedna věc mne obměkčila. Procházel jsem si internet a reakce na Katolickou dekadenci a to mne přesvědčilo, že jsem zde na světě ještě co platný. Četl jsem totiž na jednom internetovém fóru tento názor: „…mám trochu obavu z toho, že být programově dekadentní, zavání trochu snobismem nebo salónním katolicismem. Podle mne je někdo dekadent proto, že jím je, a ne proto, že si jednoho krásného dne řekne: “Tak a já od teď budu dekadent…” Ale nechci, aby to znělo příliš konfrontačně, jen za tím čuju více buržoazního ducha průměru než pravého dandysmu. “.

Má pravdu ten pisatel, a ozývalo se už více podobných hlasů. Už prostě není možno, abychom si takové důležité tajemství schovávali pro sebe. To by bylo přece navýsost nespravedlivé, když už konečně někdo zjistil, jak se z vlastního rozhodnutí stát dekadentem (případně dandym, ono to v mnohém vyjde nastejno), jako třeba já a bezpochyby i ostatní členové KD, aby to sobecky tutlal a ani drobet ze svého dekadentního stolu by neutrousil ostatním dychtivým čekatelům. Tento návod se samozřejmě musí přizpůsobit na míru každému, ovšem v základních postřezích si zde snad každý něco najde. Zde tedy předkládám svůj návod. Jak se to má s ostatními členy KD, zda jsou také pravými dekadenty? – To zjistíte na konci. Tedy směle do toho!

Nic si nezastírejme – není to lehké! Předpokládáme však, že zájemci o bytí dekadentem jsou lidé odvážní. Tedy za prvé je asi nejdůležitější být jaksi celkově nespokojen se svým životem. Nebo ještě lépe s celým světem – prostě se vším! Ale ne jen tak si říci: teď jsem nespokojen. Člověk musí cítit v samém středu duše jakési základní nespokojení, nehotovost, ohrožení, úzkost, nebo jak jinak to ještě nazvat. Jak toho docílit? Inu, taková věc se dá také docela dobře předstírat. Jeden ze zaručených způsobů je například sedávat často v nejtemnějším rohu kavárny nebo hospody, zamračeně studovat jakési tajemné spisy, občas něco rychle načárat na papír, nebo s ironickým povzdechem pohlédnout na strop či na stěnu. (osobně doporučuji strop). Je vhodné čas od času zpestřit své výrazivo o zmučený obličej, ale jen tak, aby to vypadalo, že nám tento výraz přelétl přes tvář proti naší vůli, že se prostě utrpení projevilo na obličeji, aniž jsme chtěli. Následně je naprosto nutné se nevraživě zpod obočí rozhlédnout po hospodě či kavárně, nebo jakémkoli jiném temném místě, kde zrovna sedíme, a patřičně opovržlivě nevšímavým pohledem dát najevo, že tento zmučený výraz nebyl určen nikomu kolem. Přitom, připomínáme, je bezpodmínečně nutné, aby lidé pochopili, že jaksi hluboce trpíme, ale nikomu do toho nic není a že své utrpení ovládáme silou své cynické vůle.

Dekadent samozřejmě většinou sedí v té kavárně nebo hospodě, popřípadě se skrývá ve stínech parků a ulic pozorujíc nenávistně lidi chodící kolem, ještě tak může chodit po ulici s límcem vysoko vyhrnutým a to v místech, kde pokud možno vypnuli proud nebo tam svítí starodávné lucerny a kolem běsní bouře či vládne neproniknutelná mlha a tak podobně. Ale co když se mu už někdy přihodí, že musí jít po rušné ulici a to – ano, i taková hrůza je možná – ve dne?! Tato nemilá situace vyžaduje naší pozornosti. Zcela nutný, i v létě, je dlouhý černý kabát. Ale o tom se snad nemusím šířit, to bych čtenáře urážel. Jen možná někdo neví, jak se u toho tvářit a jak chodit. Tedy: s rukama v kapse hluboko vraženýma, lze ještě tak snést, když máme pod pažemi, v kapsách a v rukou své spisy. Ano, i to je přijatelné. Jen jich musí být mnoho, aby nám mohly každou chvíli spadnout a pak je lze roztržitě a s mimovolnými nadávkami sbírat. Na lidi se zásadně nedíváme, pozorujeme chodník asi tak metr před sebou. Občas narazit do sloupu není od věci. Podtrhne se tím naše image roztržitého myslitele. Ale častěji než jednou za cestu bych nedoporučoval, musíme si hlídat rovnováhu mezi dojmem roztržitosti a komičnosti. Dekadent nesmí být nikdy komický! Když už je nutné se na někoho podívat, tak jedině zpod obočí (vhodné je mít husté černé obočí srostlé uprostřed) a s roztržitě zamračenými vráskami uprostřed čela. Výraz nesmí být ani jen zamračený, ani jen roztržitý. Je nutno nacvičit ho před zrcadlem.

Co se týče otázek zaměstnání: Dekadent samozřejmě nikde zaměstnán není, takže zde není co řešit. Pokud má někdo, kdo si chce říkat dekadent, trvalé zaměstnání, nechť přestane číst, nebo podá výpověď. Dál zde není co mluvit. A pokud by se už v nějakém zcela výjimečném případě stalo, že by někdo nutně potřeboval být dekadentem a zároveň by byl zaměstnán, je nevyhnutelné, aby pracoval pouze v noci a ve dne převážně spal. Vůbec nejlepší je mít invalidní důchod na hlavu. Ale i pracák a sociálka jsou vhodnými nástroji dekadenta, ačkoli ponižujícími. Dekadent prostě není trvale zaměstnán a hotovo! Tato kapitola je jasná.

Jsou zde podstatnější věci: Jedna z nejdůležitějších otázek u pravých dekadentů je otázka duševního a tělesného zdraví. Dekadent v žádném případě nemůže být duševně zdráv! Máte na výběr z několika vhodných duševních poruch. Nejprve mne napadla jako nejvhodnější setrvalá deprese. Ovšem – není to volba nejlepší. Takový člověk často ani není s to vstát z postele a dekadent by přece jen měl mít zájem svoji dekadentnost někde prezentovat. Takže maniodepresivní psychóza se jeví vcelku vhodnou, jen by manická fáze neměla přerůstat do příliš velké euforie a pokud se to už stane, je důležité zachovat v ní celkový dekadentní postoj. Vůbec nejvhodnější se mi zdá tzv. hraniční porucha osobnosti (což je těsně na hranici psychózy), nebo stav, kdy člověk již nějakou psychózu zažil a pohybuje se stále jaksi na pomezí. Hlavně musí mít osobnost strukturovanou tak, že to znemožňuje plné přijetí sebe sama, velmi vhodná je v tomto směru jistá trvalá porucha osobnosti, kdy se člověk cítí rozštěpen na své tělo, které je mu cizí, a své pravé já. To skýtá mnoho podnětů k depresi i podivnému chování. Hlavně to naprosto znemožňuje onu setrvalou normální radost nebo spokojenost, kterou vidíme u „normálních“ lidí – hlavně této základní vyrovnanosti a spokojenosti je nutno se zcela vyvarovat!

Dekadent nesmí být schopen ráno časně vstávat a jít například do práce. Jeho tělesné zdraví by to mělo vylučovat a když už nemá takové štěstí, tak ať se aspoň jeho duševní choroby projevují takovým způsobem, že ho například celý den něco bolí, nebo je mu stále zima, nebo se hned unaví – nu, však víte. Ona „neurastenie“ – celková slabost těla a nervové soustavy – pro dekadenty skoro nutná. Lze to velmi dobře předstírat. Když k tomu ještě přidáme nutnost častého opíjení se a používání jiných omamných prostředků, slabost těla se dostaví sama. Sportům dekadent také asi příliš neholduje. Ale pokud už má některý sport rád, nechť se o tom příliš nešíří a věnuje se mu výhradně v noci a nikterak často. Jistě nemusím zdůrazňovat, že například kolektivním sportům se dekadent nemůže věnovat NIKDY. Může v noci běhat, v noci jezdit na lyžích nebo na kole, nebo třeba také v noci hrát kulečník – to je pro dekadenty sport vůbec nejvhodnější.

A co se týče tělesného stavu, je samozřejmě vůbec nejlepší mít nějakou nevyléčitelnou chorobu, pokud možno delšího časového trvání. Tedy neumírat hned, ale mít patřičný čas letmými náznaky tu a tam ironicky zmínit, že jsem nevyléčitelně nemocen. To zaručeně zapůsobí. Také různé tělesné vady nejsou od věci, jen se dekadent musí naučit je servírovat lidem takovým způsobem, aby vzbudil dojem cynismu a nadhledu – s tím, že občas umožní lidem pochopit, jak trpí, ale jen tak mimochodem.

Nu, a dostáváme se k důležité otázce. Sexuální orientace! Dekadent v žádném případě nemůže být heterosexuál. A pokud už nějakým dopuštěním je, nechť to zastírá seč mu síly stačí. Vhodná orientace pro dekadenta je jakákoli jiná než heterosexuální. I asexualita se dá ještě snést. Bisexualita není také na závadu. Transsexualita vlastně také není k zahození. A vůbec veškeré poruchy v této oblasti jsou vítány. Všechno se to dá velmi lehce předstírat, takže k tomu snad žádný návod není třeba. Je to zcela banální. Jen si představte, jak je například snadné předstírat homosexualitu.

A poslední otázka: Dekadenta máme vyřešeného. Ale tady jde přece o kategorii katolického dekadenta! Kdo to je? Co to vůbec je? Odpověď je neobyčejně prostá. To je ten, který splňuje většinu výše uvedených kritérií a je zároveň katolík. Co jiného jste čekali?

To je tedy v základním nárysu asi tak vše. Pokud bude mít někdo zájem, milerád rozvedu detaily. Pominul jsem například vzdělání, četbu vůbec, velkou otázku oblečení, vztahy s lidmi (ale ty by se, jak je jistě zřejmé, měly omezit na naprosté minimum) a další otázky. Jsem k službám. A jak je to s ostatními členy KD, ptáte se? Já je příliš neznám, ale z vlastních i jiných zdrojů jsem zjistil, že splňují více než 90% těchto kritérií. Já tato kritéria splňuji převážně také, takže nám můžete zcela důvěřovat a obracet se na nás v jakékoli dekadentní záležitosti. A jestli to všechno úspěšně předstíráme, či nikoli? Vždyť je to jedno! Dekadenci se dá vyučit, jak jsem vám jistě názorně předvedl.
Váš milovaný Vilém S. (3/2007)