Katolická dekadence

Ivanu Jirousovi byla tento rok udělena Seifertova cena za celoživotní dílo s přihlédnutím k právě vyšlé knize “Magorovy dopisy”. Knihu vydal Torst a jsou v ní obsaženy všechny dopisy z vězení, které Jirous psal nejprve Daně Němcové a potom Julianě Jirousové. O těchto dopisech, manželství s Julianou a dětství jeho dcer je tento rozhovor… (Pokud někdo netuší, za co byl Jirous zavřen a kdo to vůbec je, na internetu je dostatek informací.
1) Znala jste dopisy vašeho otce z vězení už předtím, než vyšly knižně?
Znala. Pídila jsem se vždycky tajně po všech dopisech. Četla jsem hlavně ty, co psala máma do vězení jemu. Tátovy dopisy jsem si celé přečetla během doby, kdy dělal korektury. A teď když vyšly, tak znovu.

2) Jak na vás dnes jejich četba zapůsobila? Začala jste ve světle v dopisech popsaných okolností vnímat jinak otcovo literární dílo?
Jestli myslíte, že mne na nich něco překvapilo, to tedy ne. Čtu je velmi ráda z několika důvodů. Je to pro mne nejschůdnější cesta, jak svého otce poznat, vůbec ráda zkoumám lidské psychiky, tak i v dopisech jsem hledala v čem a proč jsme si podobní atd. A také jsem tam hledala zmínky o sobě. Prostě si připadám tátovi tak psychicky podobná, že jsem k tomu měla spíš jakýsi badatelský vztah. Pohled na jeho „dílo“ mi dopisy nezměnily vůbec. Jeho básně jsem znala už dřív a ty okolnosti jsou z nich znát i bez kontextu dopisů. Jinak by to ani nebyly dobré básně, kdyby musely být doplňovány kontextem. Ale je vlastně pravda, že jsem si tuhle znovu přečetla některé básně z Labutích písní a říkala jsem si: No jo, on ten Magor bude asi opravdu dobrej básník.

3) Otec vám a vaší sestře psal ve vězení básničky a pohádky (pak i ty „říkánky pro holčičky“ mu psát do dopisů zakázali). Měly na vás, pokud si lze vzpomenout, nějaký vliv? A máte k těm textům dodnes nějaký výjimečný, niterný vztah?
Vím jen, že jsme je jako malé rády poslouchaly. Máma nám je vždycky četla a my jsme se na všechno, co táta psal, velmi těšily. Ale žádnou konkrétní vzpomínku na to nemám. Tátovy básně jsem pro sebe objevila až v 17ti letech. To bylo mé první skutečné setkání s ním – přes jeho texty. V těch básních jsem se poznala a konečně jsem pochopila, co v sobě mám za geny. Pochopila jsem, že nejsem tak podivná stvůra, jak jsem si o sobě pořád tajně myslela. To má na člověka vždycky vliv, když zjistí, že stránky v něm, které vnímá jako temné a nepatřičné, může přijmout jako svoje vlastní a konečně poznat odkud přichází a kam jde. Takže např. ty pohádky z vězení atd. ve mě vždy vzbudí poněkud sentimentální náladu. Ale o tom se nemluví.

4) V jednom z dopisů Ivan Jirous pobaveně uvádí, že jste si se sestrou hráli na tatínka ve vězení – vzpomenete si, jak jste jako děti vnímali, že je otec „pryč“? Pamatujete si z té doby něco zvláštního?
Já si bohužel nepamatuju skoro nic konkrétního ze svého dětství, je to škoda. Ke stáří se mi to doufám obnoví. Měli jsme se sestrou Martou krásné dětství, uzavřené v našem vlastním světě, měly jsme několik set her, takže asi i tuhle na vězení. Jen vím, z máminých dopisů, že jsem vždycky vnímala tátu jako nějakou mytickou bytost, která může zařídit všechno. Jednou jsem prý řekla, že až se táta vrátí z vězení, koupí mi měsíc. Také si pamatuju, že když se jednou vrátil z vězení, hrozně jsem se před ním styděla. Byl pro mne asi vždycky zcela mysteriózní postava. Nemohly jsme k němu mít normální vztah, jako mají jiné děti k tátovi. Ale jen proto, že jsme s ním nevyrůstaly. Ale ačkoli náš vztah k němu byl jistě „nenormální“, nebyl vůbec špatný. Táta nám také četl pohádky, Karafiátovy Broučky a Mumínky od Tove Jansonové – to si pamatuju. Chodily jsme s ním do lesa na houby a říkaly jsme mu „tachu“. Nikdy jsme ho asi neuměly oslovovat „táto“. To až v dospělosti, pokud se nemýlím. Učil nás latinu – měly jsme tabuli a sešity, kam jsme si psaly slovíčka. Zkoušel nás z nich a vždycky nás hodnotil tak, abysme v součtu měly stejně dobré známky. Vždycky to zařídil tak, aby to té druhé nebylo líto, že má horší známku. Také nám napsal latinské básničky, ještě si část jedné z nich pamatuju.

5) Z dopisů z vězení by se dalo usoudit, že vaše rodina byla neobyčejně soudržná. Krátce po propuštění otce se však manželství vašich rodičů rozpadlo. Bylo to pro vás velké rozčarování?
Opět – vůbec si to nepamatuju. Na žádné rozčarování si nevzpomínám. Zažily jsme se sestrou hodně divokých domácích příhod, ale já jsem nikdy neuměla hodnotit tátovo jednání. Asi právě pro tu spřízněnost s ním, kterou jsem už tehdy jistě vnímala. Mámu jsem vždycky chtěla chránit, když to táta občas přehnal, ale zároveň jsem nějak chápala i jeho. Ale chtěla jsem stát na matčině straně, kvůli velmi blízkém vztahu, který k ní mám. Na tátu uplatňuju tvrdší měřítka. Stejně jako na sebe. Věděla jsem ale tehdy, že je to nutné tak, jak to bylo, že s povahou druhého se nedá nic dělat. Viděla jsem obě strany, ale chránit jsem chtěla mámu. Nikomu se nedalo nic vyčítat. Nešlo to prostě jinak. A všichni se neustále spolu v přátelství stýkáme.

6) V listopadu 1989 vám bylo sice pouhých 9 let, nicméně, vnímala jste tu dobu nějak zvláštně?
Ne. Paměť mi neslouží. Pamatuju si jen, jak jsme v předvečer 17. listopadu stály máma, Marta a já vzadu na zahradě ve Staré Říši a pozorovaly rudou polární záři na severu nad polem. A máma říkala, že se určitě něco velkého chystá.

7) Pokud mám dobré informace, studovala jste na policejní akademii. Není to trochu paradoxní – i v souvislosti s otcovými zkušenostmi?
Ne. Nestudovala jsem přece za totality, ale v době, kdy by teoreticky měl fungovat právní stát. Mé studium ale nijak s otcem nesouviselo. Vždycky mě bavily akční filmy, chtěla jsem umět střílet, rvát se, být „agentkou“ a bojovat s bezprávím (cha cha), takže z nabídky vysokých škol jsem si vybrala Policejní akademii. K policii jsem ale nikdy jít nechtěla a když jsem v praxi viděla, co vyšetřovatelé řeší a koho zatýkají, úplně se mi ta práce zhnusila. Šla jsem potom studovat filosofii, což je oblast, kde můžu „bojovat“ já. Zbraně tam mají podobu myšlenek. Vnímám to tak, že nechci bojovat v tomto světě – konkrétně, rukama, pistolí – ale tam, kde k tomu mám lepší předpoklady – ve světě pojmů a slov. A i teorie a slovo mohou změnit hodně věcí. Možná takhle moje „vojenská“ povaha nějak souvisí s povahou tátovou, i když on by asi takovouhle rétoriku nepoužíval.

8) Jaký máte dnes vztah ke svému otci? Co dobrého a co méně dobrého jste po něm zdědila?
Vztah mám k němu soukromý. Ale asi takhle: často mi připadá, že jsme „z jednoho těsta“. Mohla bych mluvit třeba o vztahu ke své matce, která mě zásadně ovlivnila a vděčím jí za všechno, co je ve mně dobré, za všechnu radost a krásu, kterou mi ve světě ukazovala. Tím neříkám, že tátovi vděčím za to druhé. Ale nemohu to soudit, protože by to bylo jako posuzovat sebe sama. Nemám se příliš ráda, to je pravda, ale zároveň se sebou musím žít a vlastně mám právě kvůli téhle dvojznačnosti k sobě velmi pozitivní humorně nadhledný vztah. Stejně tak k němu. Někdy mi připadá, že jsem jeden z mála lidí, kteří mu aspoň trochu rozumí. Ale že bych mu rozuměla úplně, to tedy vůbec ne. Každopádně jsem mu prý podobná – i ksichtem. Ale mluvit se o tom nedá, je to příliš soukromé. Nu, ale jestli je třeba jmenovat něco „nedobrého“, co jsem po něm zdědila – velkou zálibu v pivu a lásku k hospodskému prostředí. Jenže to není špatná vlastnost. Hospoda je pro mne místo, kde vznikají nejlepší myšlenky. Chodím si tam číst, vychutnávat pivo a promýšlet a řešit všechny důležité věci. Možná jsem po něm zdědila schizoidní povahu a náklonnost k duševním poruchám – ale to je pro mne jeden z největších darů. Spisovatel nebo básník si nemohou přát nic lepšího, než být „blázni“.

9) Pomáhá vám v životě jméno Jirousová, nebo je spíš na obtíž?
Je to moje jméno. Nevnímám ho jako jméno po někom jiném. Často mi pomáhá, protože jsem velmi stydlivý člověk a toto jméno mi často umožní s někým vůbec zavést řeč. Na obtíž by mi bylo, kdyby mi někdo předhazoval, že třeba mé knihy vycházejí kvůli tomu, že je na nich „Jirousová“. Takové myšlenky mi asi skutečně vadí. Patrně proto, že jsou nepravdivé.

10) Posloucháte Plastic People? Líbí se vám jejich hudba, nebo vám nic moc neříká?
Plastic People znám, ale neposlouchám. Mám úplně jiný styl. Když už „underground“, tak takový ten folkový. Například písně Dáši Vokaté se mi velmi líbí. O hudbě Plastiků vím, že je velmi kvalitní (jako mnoho těch klasických undergroundových kapel), ale „nic to se mnou nedělá“, není to styl, který potřebuju poslouchat.

11) Čím si vysvětlujete, že se český underground – poměrně unikátně – ve své nemalé části obrátil ke křesťanství?
Čím to je, nevím. Ale jsem velmi ráda, že je to tak. Pokud na to má někdo nějakou přesvědčivou myšlenku, také bych ji ráda slyšela. A není to třeba tak, že lidé z undergroundu byli často křesťané? – Já opravdu nevím, vlastně nevím skoro nic o dějinách undergroundu. U nás doma se o tom kupodivu nikdy nemluvilo. Všechno jsem si musela hledat sama až v dospělosti – a podle toho to vypadá. Jinak, čistě teoreticky, myslím, že křesťanství, lépe řečeno katolictví, je nejlepší základna pro každé podzemní hnutí.

12) Sledujete umělecké výboje vašeho „zamotaného“ příbuzenstva (Věry Jirousové, Tobiáše Jirouse atd.)
Ne. Nesleduju žádné umělecké výboje současnosti. Pouze minulosti. (Věry a její práce si velmi vážím, ale není to moje příbuzná. Ani Tobiáš.)

13) A co na vaši vlastní literární tvorbu říká otec?
Už raději nic neříká… To je vtip. První kniha se mu velmi líbila, druhá asi ne (řeč je o knize s názvem Vyhnanci). Ani se mu nedivím. Kdybych já měla dceru a ta by napsala něco takového, také bych nevěděla, co k tomu říci.

14) V jednom obrázkovém časopise z 90. let nazvali vašeho otce „bavičem“. V redakci Lidových novin mají galerii nazvětšovaných fotek, mezi portréty Klause a Havla ční společensky unavený Magor vylézající z popelnice… Jak jste vnímala otcovy polistopadové eskapády a skandály na veřejnosti?
Nijak jsem to neřešila ani nekomentovala, ale myslím, že mě to v hloubi duše těšilo. Jen jsem se o něj někdy bála, aby toho na něj nebylo moc. O ty, kteří těm „skandálům“ přihlíželi jsem se nebála nikdy a už vůbec ne o nějakou svou pověst či pověst naší rodiny. – Pochybuji ale, že účelem jeho výstupů bylo pobavit.

15) Nemáte pocit, že váš otec sahá po alkoholu, aby v sobě otupil svou hyper citlivost a – paradoxně – někdy i jistou nesmělost?
Jistě. Stejně jako já. Bez alkoholu se to na tomto světě přežít nedá. Pokud někdo vymyslí něco lepšího, sem s tím! (A drogy to určitě nejsou). A hyper citlivost a zároveň jistá nesmělost nejsou protiklady. – A ono je velmi lehké soudit druhého, že moc pije. Myslím, že kdyby to šlo na světě zařídit tak, že by se někteří odsuzovatelé a mravokárci ocitli třeba jen na jeden den v jeho kůži, mluvili by jinak.

16) Naposledy jsem Ivana Jirous viděl na fotografii s mohutným vousem a vlasem? Nestal se z něj na stará kolena usedlý mudrc či snad dokonce prorok?
Působí tak. Ačkoli se s ním velmi často vídám, žádné proroctví jsem od něj dosud neslyšela. Ale co není, může být.