Katolická dekadence

2. Gothic a (katolické) křesťanství

(pozn.: autor se již pojednávaným tématem nijak nezabývá, nehodlá se k němu vracet a mnohé ze zde uvedeného by již nenapsal. Text zde však z “historických” důvodů zůstává (04/2010))

Jestliže jsem se v první část tohoto textu snažil spíše referovat o “vědomostech”, které jsem z různých zdrojů nabyl, tato část už bude ryze mou osobní úvahou, byť v ní samozřejmě budu užívat i oněch údajů, uvedených v první části. Bude především hledáním, které, jak přiznávám, možná nebude založeno na vlastních zkušenostech natolik, jak by to bylo záhodno. Navíc, mé názory se samozřejmě mohou s časem změnit. I proto už teď předešlu, že od čtenářů tohoto text přivítám jakýkoliv komentář, kritiku nebo nějaký popis vlastní zkušenosti.

2.1. Je možné být “katolickým gotikem”?

Pokud tento článek nyní čte nějaký gotiky zcela neznalý katolík, je pravděpodobné, že se už delší dobu silně mračí na obrazovku (pokud už stránku dávno nezavřel) nebo se dokonce rozzuřil. “To autor nemyslí vážně! Tohle chce lepit na křesťanství? Upíři, Wicca, magie, satanismus? Liberalismus, temnota, sexuální benevolence? Kam až ten ďábelský modernismus a indiferentismus dospěje? Jak dlouho se ještě bude spojovat nespojitelné?”

Předešlu ihned, že v gotice se nachází nejedna skutečnost – většina z nich byla v minulém odstavci zmíněna – kterou katolík samozřejmě musí jasně vědomě odmítnout, a v tomto textu to nebude nikterak rozmělňováno.

Podstatná věc však je, a doufám že se mi “nepodaří” aby to tak vyznělo, že nechci nějak násilně “lepit” gotiku na katolickou víru. Sám totiž občas kolem sebe cítím, byť možná mylně, takový přístup, který spočívá v jakési snaze “pokřesťanštit” něco, co samo o sobě křesťanské není, a tak to posvětit – ale hlavně z té pohnutky, aby se to v rámci křesťanství stalo “dovoleným” a aby se to mohlo provozovat. Jinak řečeno, hlavním motivem není ptaní se po pravdě, ale touha uskutečnit nějaké přání bez ohledu na pravdu nebo dobro, což bezesporu není správné.

Nicméně i otázka, která teď možná leckoho napadne, a sice jestli je gotika slučitelná s katolickou vírou, nemusí být správně položena. V první části jsem psal, že gotika je dle mě vždy určitou “reakcí na temnotu”. Gotik je člověk, který je zřejmě obecně citlivější na neradostné stránky života – na zlo, smutek, zklamání, utrpení, neštěstí a další. Vnímá a prožívá tyto skutečnosti více a trochu jiným způsobem, než ostatní lidé, a i proto jimi bývá často nepochopen. Byl uveden názor, že gotikem se člověk nestává, ale prostě jím je. Podle mne je možné dokázat přestat být gotikem, ale to, jestli jím člověk více či méně je, si dotyčný nevybírá oním způsobem “tak a ode dneška jsem gotik”. A pokud se člověk gotikem “narodí”, a zároveň se takový člověk během života stane katolíkem, pak se otázka po slučitelnosti mění v otázku, zda mohou existovat “katoličtí gotici”, a z toho co bylo právě napsáno plyne jednoznačná odpověď – ANO.(*5) Ostatně i v různých článcích o gotice se píše, že gotiky bývají i křesťané, dokonce se výslovně uvádějí i katolíci. Ale je třeba ihned upozornit, že tato odpověď platí v tom případě, že pod gotikou chápeme především způsob prožívání a vnímání života a skutečnosti, a až potom – a ani to vůbec není nutné – způsob estetického cítění, danost vlastního vkusu a podobně.

Zkonstruoval jsem tedy pojem “katolický gotik” (stejně tak můžeme používat pojem “gotický katolík”). Zcela zjednodušeně se dá říct, že katolický gotik je gotik, který je zároveň katolíkem : ,popř. že gotický katolík je katolík, který je zároveň gotikem. Přestože bych se s touto definicí mohl tak nějak spokojit, s tím, že není o čem dál mluvit, myslím že bude dobré, zkusit nad tím trochu meditovat a podívat se na celou věc více do hloubky.

2.2. Negativní stránky gotiky?

Zkusme se nejprve skrz srovnání gotiky a křesťanství zamyslet nad tím, v čem se gotika s křesťanstvím nesnese a na co je třeba si z tohoto pohledu dát pozor.

Zmínil jsem se už o tom, že pro katolického gotika musí platit především to, že je pro něj zjednodušeně řečeno důležité především prožívání života a skutečnosti a až potom věci jako estetické cítění a podobně. I když to možná platí i pro běžné “sekulární” gotiky, u těch křesťanských to platí dvojnásob. Pojďme si to trochu rozvést. Už v první části jsem psal o rozdělení na obsah a formu. Pro křesťany bude bezesporu známé také rozdělení na ducha a literu, kde duch je to podstatné, a kde tragédie nastává tehdy, kdy se zanedbává duch na úkor litery, což byl případ farizeů. V duchu tohoto rozdělení soukromě dělím gotiku na dvě základní “vrstvy”: vrstvu existenciální (odpovídá “duchu”, obsahu) a vrstvu atmosférickou (odpovídá liteře, formě). Zjednodušeně řečeno, vrstva existenciální, to jsou deprese, pocit beznaděje, intenzivnější vnímání smrti, zla a temnoty, prožívání smutku a utrpení, zatímco vrstva atmosférická, to je gotická móda, makeupy, atmosféra “gotických rekvizit”, estetické vnímání, vlastní vkus a podobně. A z toho je jasné, že zvlášť pro katolického gotika musí ta existenciální vrstva být tím podstatným, a že si musí dát velký pozor, aby nesklouzl k tomu, že to co je v konečné fázi vedlejší, se pro něj stane hlavním (*6). Samozřejmě to neznamená, že by se ona “atmosférická složka” musela úplně vyřadit, to vůbec. I já mám rád večerní ulice osvětlené řadovýma lampama v nichž se válí hustá mlha, atmosféru starých hradů a venkovských sídel, je mi v něčem sympatické expresionistické ladění starých černobílých filmů, mám rád, řečeno s Jardou Švejdíkem z Priessnitzu, “podzim, vítr, první sníh”. Prostě i na té atmosféře si člověk rád pochutná. Ale důležité je vědět, že to se má podobně jako litera k duchu, jako forma k obsahu. Je to prostě věc druhotná.

Dále bylo v první části řečeno, že goth je apolitické hnutí bez sociálního náboje, bez jakýchkoliv sociálních cílů. Když jsem zkoumal jaké cíle gotici mají a jestli vůbec existuje nějaký společný gotický cíl, přišlo mi že jediné o co gotikům jde je to, aby mohli být svobodně sami sebou a aby je ostatní brali takové, jací jsou, stejně jako oni takto přijímají s tolerancí své okolí. To vše sice samozřejmě není obecně nějak negativní, ale především si myslím že to rozhodně není žádný cíl který by byl specificky “gotický”. O to přece jde mnoha lidem, kteří o nějakých goticích neví ani zbla. Důležité však je, že z toho všeho se gotické hnutí jeví hodně, ne-li vyloženě sobecky a uzavřené do sebe. Což je pro katolíka opět těžko přijatelné. Katolický gotik nemůže být nikdy cílevědomě orientovaný pouze sám na sebe, neboť to je ve zcela přímém rozporu s jeho vírou.

A pak jsou zde skutečnosti, které asi není třeba ani příliš vyjmenovávat. Nesouvisí třeba přímo s gotikou (ve smyslu že nejsou její nutnou součástí), ale o tom že je třeba je z katolického hlediska jednoznačně odmítnout a vyvarovat se jich, není sporu – řeč je zde samozřejmě o magii, Wicce, satanismu, liberalismu a podobně. (*7) Samozřejmě to neznamená, že katolík má odmítat a zavrhovat lidi, těmito věcmi se zabývající – je přece řečeno “hřích nenávidět, hříšníka milovat”.

2.3. Pozitivní stránky gotiky?

Na první pohled by se zdálo, že na gotice nic pozitivního není. Temnota, smrt, smutek, zoufalství – tyto a jiná gotická témata rozhodně na první pohled nevzbuzují radost a pokoj. Avšak tyto neradostné stránky života člověka často popouzejí k hlubšímu zamyšlení se nad životem a jeho smyslem. Utrpení bývá velmi často něco, co stálo na začátku nejedné životní změny nebo konverze. V minulé části jsem se při popisování jednotlivých “typů” (byť byl tento výčet samozřejmě nepřesný a neúplný) u jednoho z nich zmínil, že ten nás bude s křesťanského hlediska zajímat nejvíce. Je to právě ta nejvíce “existenciální” vrstva gotiky, ta, jejímiž tématy jsou vědomí smrti, témata naděje a beznaděje, zla a odtud možnost plynoucích otázek po smyslu, pravdě a duchovní stránce života, kterou dle mého názoru můžeme, právě vzhledem k tomu k čemu může nabádat, ohodnotit jako pozitivní.

2.4. Jak by mohl katolický gotik vypadat?

Promítá-li se gotické prožívání do nejrůznějších oblastí života, dá se očekávat, že u katolíka se promítne taktéž do života z víry. Pojďme se nyní zkusit dovtípit, jak konkrétně by se to mohlo projevovat. I když přiznávám, že to co budu psát nebude vždy založeno na mých osobních zkušenostech. Jak jsem psal necítím se být gotikem, i když v sobě určitou “gotickou vrstvu” cítím. Nebude se ale samozřejmě jednat pouze o záležitosti týkající se víry.

1. Jako určitý základ gotického způsobu prožívání jsem označil vnímání různých temnot a reakci na ně. Gotik se k temnotě staví čelem. Nepředstírá že temnota není, ani před ní nezavírá oči. Dnes v církvi nejednou cítíme jakýsi nevyslovený požadavek nebo předpoklad, že katolík by měl být pořád radostný a veselý. Jakousi katolickou verzi světského požadavku “být v pohodě”. Kdo v pohodě není, tomu je třeba pomoci do pohody dostat. Katolík přece nemá důvod být smutný, zasmušilý nebo melancholický, vždyť je spasen a má jen důvody se radovat. Ne že by na tom nebyl velký kus pravdy. Ale nejdůležitější je dle mě osobní přístup k člověku, snaha vcítit se, porozumět. Samozřejmě to musí platit z obou stran. Nicméně je-li katolík zároveň gotikem (což tento ani nemusí vědět resp. nemusí se s tím nijak ztotožňovat, ani to takto cítit), pak s tímto heslem “být v pohodě” pravděpodobně nebude zrovna vnitřně rezonovat. Naopak, může onu jím vnímanou temnotu třeba i schválně zdůraznit – samozřejmě nikoliv samoúčelně, nýbrž třeba jako určitou reakci, protipól postoje, který zdůrazňuje jen veselí a pohodu. Díky tomu všemu pak dotyčný může třeba stát bokem farního společenství, může být nahlížen jako taková černá ovce, nebo se i nějak podobně sám může cítit – aniž by v něm však byla nějaká výčitka, nebo touha přestat s tímto “černoovcovstvím”. Může se tak cítit v rámci svého společenství ve svém prožívání a cítění vnitřně osamocen a jakoby pod výčitkou, že je takový jaký je, když by přece měl být jiný. Shrnuto – katolický gotik může stát v jakési “opozici” vůči farnímu společenství.

Jak je vidět, nejedná se zde o žádnou specificky křesťanskou záležitost – pouze jsem se zkusil zamyslet nad tím, jak by se skutečnost, která je u gotiků zcela běžná, mohla projevovat u gotika katolického, v rámci jeho křesťanského společenství.

2. Gotik, ať už katolický nebo jakýkoliv jiný, je tedy citlivý na temnotu. V “sekulární” gotice však můžeme nejednou (ba dokonce se mi někdy zdá, že je to většinový jev) pozorovat tu skutečnost, že jednotliví gotici se k temnotě obrací zcela naplno. Temnota se pro ně stane chtěným cílem. Smrt se stává oslavovanou a adorovanou skutečností (*8). Zdá se jakoby gotici vyloženě chtěli žít v beznaději, smutku a depresi. Ať už to tak je, nebo je tento můj názor zcela mylný, je třeba hned zdůraznit, že tohoto se katolický gotik musí samozřejmě vyvarovat. I v životě křesťana se můžou vyskytovat stavy zoufalství a beznaděje, ovšem je zásadní rozdíl mezi tím, co je, a tím, co má být. Pro katolického gotika se smrt, beznaděje a smutek nikdy nestávají skutečnostmi žádoucími, alespoň určitě ne samy o sobě nebo jako konečný cíl. Cílem křesťanské víry je Bůh – radost, život, naděje, láska. Katolický gotik se bude více snažit, aby neupadnul do toho typu zoufalství, které se stává hříchem proti Duchu Svatému.

Zjednodušeně se to snad dá shrnout tak, že pro goticky život prožívajícího katolíka gotika není, ani se nesmí stát, cílem – dokonce by se možná dalo říct, že cílem je naopak přestat být gotikem. Vždy má zůstat pouze na úrovni, řekněme, prostředku. To ovšem platí nejen pro křesťany, nýbrž pro všechny gotiky. Možná právě v tomto je ten rozdíl v tom, kdo je skutečným gotikem (je jím v srdci), a kdo pozérem.

3. Dá se předpokládat, že katolický gotik bude patřit do té skupiny věřících, kteří svědčí především o Ježíši trpícím, Ježíši Getsemanské zahrady a Ježíši Kalvárie, Ježíši smutném nad zlem, které je v lidských srdcích. Je to bezesporu těžká cesta, zvlášť když jiní jsou povoláni svědčit o Boží radosti, smíchu a pokoji, což se zdá zcela bezesporu lákavější. Pro takového člověka také nemusí být víra vždy útěchou, bude jí prožívat jako tápání a nejistotu pravděpodobně více než ostatní věřící bude pro něj víra zápasem. Bude určitě prožívat více nepokoje a úzkosti, než ona “radostná” skupina, která ještě navíc jeho způsob prožívání nemusí chápat a která jej může nahlížet jako něco, co není v pořádku (viz bod 1). Zřejmě bude nezřídka na Boha i naštvaný, bude se s ním rvát, hádat, něco mu vytýkat, nesouhlasit s ním, ale nic z toho nebude nijak samoúčelné nebo vyloženě “uraženecké”, nýbrž vše bude prýštit z touhy a křiku utrápeného srdce, toužícího po poznání, spravedlnosti a štěstí, a s vědomím své malosti a omezenosti. Katolický gotik v sobě nebude potlačovat to, co v sobě cítí (ostatně, neslýcháme často tu radu, že i v modlitbě máme říkat Bohu to, co opravdu cítíme? Prostě, být před ním opravdoví a upřímní?)

4. Skutečnost, že katolický gotik intenzivněji prožívá především temnější stránky života z víry i běžného života však v žádném případě neznamená, že takový člověk neprožívá žádnou radost a veselí, nebo že je dokonce ani prožívat nechce. To stejné samozřejmě platí i u “sekulárních” gotiků. Gotici jsou lidé jako všichni ostatní a jako ostatní samozřejmě také prožívají radost, pohodu a štěstí. Tipuji však, že gotici více ocení hloubku. Brání se lacinosti a povrchnosti.

5. Jestliže není žádnou podmínkou pravého “goticismu”, aby ten, kdo se nazývá gotikem, chodil na různé gotické srazy a akce, poslouchat gotický rock atd. tak pro katolíka to platí již tím tuplem. Napsal jsem že gotika je pojmenování především pro určitý způsob prožívání života a nazírání na svět. Na přelomu 70. a 80. let minulého století začala z určité vrstvy mládeže krystalizovat subkultura, ve které se tento způsob prožívání nějak pojmenoval, tematizoval a realizoval, přičemž mohl být důraz kladen spíše na záležitosti formy (zde musím poznamenat, že tak hluboké znalosti o historii gotické subkultury rozhodně nemám, a proto to co píšu může dost vypadat jako spekulace). Psal jsem že gotika je URčITÝ ZPůSOB reakce na temnotu, to znamená, že rozhodně ne jediný. Klidně může někdo prožívat život “goticky”, aniž by tušil, že existuje nějaká gotická subkultura a že výraz “gotický” má i jiný význam, než označení jistého středověkého architektonického slohu. A to je snad taky odpověď na možnou námitku, proč zavádím nesmyslný pojem “katolický gotik” a proč se určitý způsob prožívání života spojuje zrovna s moderní subkulturou, která může leckoho, zvlášť člověka věřícího, třeba i silně odpuzovat a iritovat, a být jím nahlížena jako něco zcela negativního. Pokud to tak na někoho působí, pak nic proti ničemu. Ostatně i sami gotici si pokládají otázku, proč s někým právě to, co je souhrnně nazýváno gotikou, vnitřně rezonuje a s jiným naopak ne, a pokud se nepletu, tak sami uznávají, že je to záležitost velmi individuální, která se dá těžko nějak schematizovat. Chci jen ukázat, že je možné spatřit určitou vzájemnou ekvivalenci nebo spojnici, byť samozřejmě rozhodně ne úplnou, mezi určitým způsobem prožívání nejen života z víry a realizací tohoto nazírání na svět v podobě gotické subkultury.

6. V posledním bodě bych chtěl vyjádřit svůj zcela osobní dojem či názor (byť osobním názorem je v podstatě celý tento text :), že to, co ve světě mládeže v 80tých letech vykrystalizovalo jako gotický styl, nachází svůj “katolický ekvivalent” v duchu toho, co vyjadřuje a prezentuje literární skupina Katolická dekadence, pro jejíž stránky je tento text určen. Jinak řečeno, pojmy katolická dekadence a katolická gotika jsou podle mě ve svém jádru ekvivalentní. Nevyjadřuje to ostatně heslo “ze všech temnot vynášet stopy světla” jednoduše a několika slovy?

Pro úplnost informací by bylo dobré zmínit se o tom, že gotická subkultura zřejmě má i svůj skutečný křesťanský ekvivalent (podle všeho se zdá že v protestantském prostředí, k čemuž si čtenář – katolík může dodat slovíčko “bohužel” :). Stejně tak existují i křesťanské gotické kapely, jednou z nejznámějších je Saviour machine, jako další příklad můžu uvést např. Shadow insurrexion. V tuto chvíli se nebudu zabývat těmi polemikami, které v křesťanském (především katolickém) prostředí stále plně žijí a které se zakládají na tvrzení, že pojmy “rocková hudba” a “satan” mají v podstatě stejný význam.

Na závěr tohoto zkoumání, jak by takový katolický gotik mohl vypadat, bych si dovolil ještě takovou trošku odlehčenější a lehce humornou sadu poznávacích znaků, které pomohou rozpoznat, zda je dotyčný katolík zároveň gotikem. Inspiroval jsem se těmito vtipnými obrázky. Tak tedy:

• ” Nejraději katolický gotik medituje o Kristově utrpení v Getsemanské zahradě a na Kalvárii
• ” Nejoblíbenějšími Biblickými knihami katolického gotika jsou Jób, Kazatel a Apokalypsa
• ” Nejoblíbenější pobožností katolického gotika je Velký pátek
• ” Katolický gotik chodí raději na večerní než na ranní mše svaté
• ” Nejraději se katolický gotik modlí na hřbitově za zemřelé, samozřejmě nejlépe večer nebo v noci, kdy také rád zpívá náboženské písně. Pohřeb je jeho nejoblíbenějším církevním obřadem.
• ” Nejoblíbenější růžencové tajemství katolického gotika je bolestné
• ” Nejoblíbenější svátost katolického gotika je pomazání nemocných
• ” Ze žalmů má katolický gotik nejraději ten s číslem 88
• ” Podle Eneagramu Richarda Rohra se katolický gotik (ale nejen ten katolický) nejspíš najde v typu 4

2.5. Gotika – pomoc, nebo past?

Na začátek tohoto, závěrečného odstavce, by možná nebylo špatné uvést si jeden Biblický citát

Svlékat šaty v chladný den či nalévat do louhu ocet je zpívat písně srdci zklíčenému (Přísloví 25,20)

Význam tohoto přísloví je snad zřejmý. A možná při tom už někoho napadlo, jak to bude souviset s gotikou. Má-li někdo temno v srdci, tak mu většinou nepomůže nějaký nával veselí z vnějšku, jak ono přísloví také vyjadřuje. Naopak to bývá nezřídka tak, že – zjednodušeně řečeno – radostnému srdci zalahodí něco radostného, smutnému něco smutného. Stejné rezonuje se stejným. V momentě smutku a temnoty může být např. smutná a temná píseň, kterou si v tu chvíli smutný člověk poslechne tím, co se jej nesnaží k něčemu nabádat, nesnaží se radit, posuzovat, kritizovat, říkat že něco dělá nebo cítí špatně, nýbrž pouze “je s ním”. Nemůže sice nahradit blízkost a vnitřní sounáležitost jiného člověka nebo dokonce Boha, ale přesto může v tomto směru pomoci, jelikož člověk zde pro sebe nachází určité “pochopení”. Samozřejmě to nemusí platit jen o písních (a už vůbec ne o gotických písních, i já mám spoustu svých “srdečních písní”, které nemají s gothic rockem nic společného), ale i o jiných skutečnostech nebo činnostech. Je snad už trochu cítit, že právě gotika se svými prostředky je nebo může být v tomto směru mocným nástrojem. A jsem si takřka jist, že právě pro to je nemálo především mladých lidí touto subkulturou přitahováno.

Pro katolického gotika zde však může vyvstat otázka. Nemůže se právě tato skutečnost stát pastí na cestě duchovního růstu? Duchovní život je, ať se to někomu (včetně mě) líbí nebo ne, bezesporu také cesta umírání sobě. Je třeba bezesporu dát si pozor na to, aby se, mluvíme-li o gotice, tato nestala slepou uličkou. Aby se tím, že nabízí určitou rezonanci, nestala jakýmisi “sladkými kleštěmi”, které člověka na určitém místě scvaknou a neumožní mu jít dál. Prostě, jak už bylo řečeno, aby se nestala cílem. I já sám vím, že je pro mě mnohem jednodušší a přitažlivější pustit si ve chvíli deprese a smutku, ve chvíli kdy je pro mě něco těžké přijmout, nějakou gotickou písničku než přinést to všechno v kleče pod kříž a pokusit se tam trochu více “přiumřít sobě”. Nechci zase ale aby to vypadalo tak, že jsem v tuto chvíli odhalil gotiku jako jednoznačnou duchovní past. člověk ale musí být vždy otevřený pravdě a snažit se o duchovní rozlišování. A tak se asi i gotika v tomto směru může stát někdy pomocí, jindy pastí.

Závěr

Nevím jak tuto úvahu zakončit. Možná se po přečtení tohoto textu nabízí otázka, proč jsem jí vlastně sepsal, co bylo jejím cílem. Jistě šlo poznat, že ačkoliv se rozhodně nepovažuji za gotika (minimálně ve smyslu příslušníka zde popsané subkultury), nacházím v ní něco co je mi na tomto “stylu” blízké.

“Katolický gotik” zřejmě nebude právě častým jevem. Ale pokud se najde byť jeden křesťan, a nemusí to nutně být zrovna katolík, který svůj život a víru prožívá více “temně” než ostatní a nějak se v gotickém stylu najde a tudíž zjistí, že není sám a jeho prožívání není nějakou chorobou nebo negativní úchylkou, tak měl tento text určitě smysl.

*7 – nehledě na to, že špatně pochopená gotika, resp. gotika pochopená především jako spojitost se satanismem a smrtí apod. jako po něčem dobrém a něčím co je cíl, je samozřejmě (z katolického hlediska) velmi nebezpečná.

*8 – V gotice bývá dost patrná “estetika smrti”. Někdy ta gotická fascinace smrtí až jakoby připomíná nekrofilii

Použité zdroje:

• http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=3-goticka-kultura-goth
• http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=46-co-je-gothic
• http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=79-navrat-ke-korenum
• http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=113-gothic-hudba-styl-hnuti-subkultura-i
• http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=130-gothic-hudba-styl-hnuti-subkultura-ii
• http://judytha.blog.cz/
• http://www.youtube.com/v/IZKAoqW4PMU
• http://www.gothic.hu.cz
• http://www.smajlik.com/phpbb/printview.php?t=541&start=0&sid=9462825bd1f3761fbc72aa9daf902d41
• http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/129901-goticky-roman