30. srpna 2005
Ano, přátelé, vidím, že vám už moc chybím. A dokonce mne bezejmení sesadili! Ale sám jsem se vysadil – tedy dobře mi tak. První bude posledním, což se mi stalo (a nejen zde) a jsem tomu rád. Jistě vás zajímá, co dělám. Zajel jsem si na měsíc do Prahy. A jak jsem odvykl společnosti, jsem stále pln dojmů, že se musím patrně podělit. Co zde budu pojednávat, je nošením dříví do lesa, ale tak je tomu u mne vždy, nemýlím-li se.
Zavítal jsem totiž na demonstraci CzechTeku. Popil jsem, podebatoval s účastníky, přespal na břehu Vltavy (byla zima a hučení řeky a aut ze silnice vedle mi na spánku nedodalo. Přemýšlet jsem však mohl). A v té noci jsem k sobě pravil: Co povím, až se mne budou ptát, co jsem v Praze viděl? (Naštěstí se mne nikdo ptát nemůže, stále žiji ustraněn dění). Především jsem viděl velkou slušnost a ohleduplnost mezi účastníky demonstrace. Omlouvali se za pouhé nechtěné vražení loktem. Snad tedy chápali, že když protestují proti “brutalitě” policie, měli by sami ukázat příklad nenásilí (vajíčka házená na sklo oken ministerstva byla spíše vtipná, než násilná). Krapet jsem se tam opil, co jiného tam dělat, techno rád nemám, ale především jsem se snažil přijít na to, oč se tam jedná.
A viděl jsem: Jde o hledání svobodného prostoru. A pokud se mnozí z nás cítí nemožni svobody dosáhnout, snadno se připojí k určitému násilí, aby ukázali, že si stále ještě dokážou svobodný prostor vydobít. A jak je v tomto zvláštním světě postaveném na násilí skrytém a rafinovaném, pořádný štouchanec, nebo kámen osvobozující! Psát o účastnících CzechTeku jako o bezbranných dětech, je skutečně pousmání hodné. Jako pozorovatel různých festivalů tyto “bezbranné” znám. Dokážou být tak sprostí, bezohlední a agresivní jako každý z nás. Jen to dělají beze všeho skrývání, dělají to přímo na očích. Ví, co dělají, i když jsou na mol sťatí nebo omámení hudbou nebo trávou.
“Spořádaní lidé” jsou ovšem spořádaní tak, že neví co dělají. A dělají často mnohem hůře než tito, kteří, jak jsem se dovtípil, usilují o jediné: obnovení bezprostřednosti a jednoduchosti – vztahů, komunikace, emocí, i agresivity. – Svoboda jednoduchosti. Tím se to dá možná celé shrnout.
Místo aby vršili denodenně odpadky ve sklepě, za domem, v popelnicích před barákem, pohodí je na louku. A upřímně – sečtěme si objem odpadu “průměrné domácnosti” za rok a odpad na louce. Kdybych před vás navršil váš vlastní odpad, myslím, že byste zesinali. Jenže u spořádaných lidí je ten odpad schovaný. V tom je celý rozdíl. (A možná také důvod, proč se “spořádaní” tak třesou před monstrem odpadu a nepořádku – straší je jako čert, kterého zavřeli do sklepa).
A namísto toho, aby tihle vyvrhelové společnosti nečinně seděli před televizí, když jim za domem bagrují louku, aby na ní byl vystavěn jeden z novodobých chrámů – supermarket nebo zábavní centrum, raději “zničí” louku kelímky a střepy z lahví. Nu, přátelé, já jsem na některých takových loukách byl – tráva tam roste a bují vesele dál, skoro se tam kvůli samé divočině nedá chodit.
Ale nyní nejhorší příšernost – berou drogy! Á tady máme tu hrůzu! Zvláštní, že je jich tolik. Kdyby opravdu drogám propadli, nemyslíte, že by jejich řady značně prořídly? Ale o to nejde. Protože “spořádaní” drogy neberou. Ne? Proč by to dělali – jejich život může být jednou velkou drogou. Jejich realita je tak obstavená drogami, že jediný průhled ven je dokonale vyděsí. Největší droga, novodobé božstvo, nazvané Veliký Peníz – tomu lze sloužit, adorovat jej, ačkoli je skrytý a projevuje se v podobě nejnovějších hitů techniky, nového programu, velké oslavy narozenin, nového typu auta, nového přístroje na vycepování dokonalého těla, ba i kurzu asertivity, který z nich vyrobí flexibilního a perspektivního člověka. A vše to končí posledním stupněm zasvěcení – dosáhnout úspěchu, Veliké Kariéry v tomto světě! Pomíjím umělou realitu například úspěšných televizních seriálků, které zakrývají poslední mezery, odkud by mohla proniknout do jejich světa Jinakost. (Kritizovat seriály je nyní již vskutku trapné.)
Nu, což o to, když se to “spořádaným” líbí. Jen jsem se zarazil nad možností, že jejich drogy jsou silnější, než ta pronásledovaná tráva – která je zase jen únikem před drogami tohoto světa. Kruh drogových závislostí. Jako by člověk mohl v tomto světě žít bez drog! Jen jsou některé nebezpečnější než jiné.
A další strašlivost: oni chodí přes cizí pozemek! Oni šli, prosím, uvědomte si tu hrůzu, přes CIZÍ pozemek. Na to snad ani není co říci… Nebo že by? Máme ještě někde vlastní pozemek? Nechodí nám přes náš pozemek, přes naše osobní teritorium denodenně milion lidí? Neničí nám naši společnou zahradu denně tolik lidí, že bychom je ani nespočítali? My už ani tu zahradu nemáme, často nemáme ani vlastní dům, nemáme žádný svůj pozemek, kam by nezasahovala diktatura okolního světa. Jen si zkuste postavit chatu na okraji lesa! (Zkusil jsem to – nedoporučuji) A kdybych měl zahradu, vadilo by mi, že mi tam přešla tisícovka lidí a odhodila tam pár svých věcí? Ne! Mnohem víc by mi vadilo, kdyby mi někdo znemožnil zahradu mít, mít jediný vlastní strom, vlastní střechu nad hlavou – a že je tolik střech, tolik míst, kde by všichni bezdomovci mohli hlavu složit! Jenže nemohou, protože Veliký Peníz řekl, že to není výnosné. Ať mi klidně každý měsíc chodí tisíc lidí přes zahradu, jen když ji budu mít! (Já ji nemám! Mám ji pronajatou, nejsem jejím pánem. Kdybych byl, moc rád bych tam nějakou pořádnou párty přivítal). A že někteří ze spořádaných mají své domy a auta? Cha chá! To nazývají svým osobním majetkem, o který se mohou láskyplně starat? Vždyť každá věc v tom domě obsažená, každý stéblo trávy zmučené sekačkou až na drn, je obětí Diktatury Tohoto Světa.
Ale dál: Hluk! Ano, hluk! To je konečně ten pravý děs! – Zvláštní. Děti dnes místo aby si hrály venku, většinou sedí před Velikým Hlukem televize, Veliký Hluk máme puštěný od rána do noci, další hluk novin, reklam, keců o televizních pořadech, keců o problémech sousedů (ne o našich problémech, ale o cizích!), keců o politicích… A když se ozve hluk z louky, kde lidé tancují, a mnoho z nich je skutečně OPOJENO rytmem (ne drogami, to je tam někdy ztráta času, zabývat se drogami), začneme hulákat: jaký to hluk! – místo abychom se šli podívat (jednou za rok!), zatancovat a konečně, třeba po mnoha letech poznat, co je to splynutí s davem a napojení se na rytmus pradávný, který zní v nejhlubším dnu naší psychiky už tisíce let.
Inu, jsem zase doma, končí srpen, těším se na podzimní samotu (Praha mi vystačila na celý rok dopředu), kde budu oproštěn od hluku světa a od slov. Není svět slovy a argumenty zahlcen? Lze se v nich vůbec vyznat?
Váš z postu velkého šéfa sesazený Vilém S.