Platnost teze „proroka smrti Boha“ a otce moderního relativizmu – Friedricha Nietzscheho – „Bůh je mrtev“ – se odkládá přinejmenším na neurčito. Tvrzením o „smrti Boha“ otevřel Nietzsche možnost neohraničené svobodné lidské tvorbě, kdy lidé mohou tvořit své vlastní hodnoty bez jakékoliv vnější kontroly, čímž nejenže vypustil jednoho z dnešních džinů v podobě kreativního indeterminizmu z láhve, ale vytvořením ideálu „nadčlověka“ umožnil svému novému lidskému typu vnutit svou vůli „slabým a bezcenným“. Nietzsche byl mimořádně senzitivním a rozporuplným myslitelem a jeho filozofii lze tak snadno využít k různým, často protichůdným účelům.

Dbes se nacházíme podle všeho ve víru korektivní fáze jedné ze stránek globalizace a jedním z projevů je právě její „spiritualizace“ nebo přesněji – návrat k duchovnosti, neboť člověk ji pro mlhu chladného racionalizmu jen dočasně opustil. Nejde však pouze o korektivní fázi, jde o něco mnohem závažnějšího. Velmi přesně vyjádřil podstatu tohoto procesu Francis Fukuyama v knize Velký rozvrat: „Lidé se nevracejí k náboženské tradici proto, aby přijímali pravdu zjevení, ale především proto, že z nedostatku společenství a pomíjivosti vazeb v sekulárním světě v nich vzniká hlad po obřadech a kulturní tradici. Pokud pomáhají potřebným ve svém okolí, pak nikoliv proto, že by jim to přikazovala doktrína, ale proto, že chtějí pomáhat svému společenství a zároveň zjistili, že náboženské organizace jsou v tom nejefektivnější. Opakují prastaré modlitby a vykonávají staleté obřady ne proto, že by věřili, že byly seslány Bohem, ale proto, že chtějí, aby jejich děti měly správné hodnoty, chtějí si dopřát požitek z hloubky rituálu a pocitu společně sdíleného zážitku, který obřad dává. Ve společnosti zbavené obřadnosti, rituality, se z náboženství stává zdroj rituálu, tedy rozumné pokračování přirozené touhy po sociálních vztazích, se kterou se rodí všechny lidské bytosti.“ Nápadné na dnešním světě je to, že národy, které mají silný zdroj duchovní opory, jímž je na předním místě náboženství, jsou vitální, životaschopné, zatímco ateistická Evropa bez duchovního pojiva ztrácí životaschopnost, je dezorientovaná, stárne a mizí.

Specifičnost každého lidského společenství – na rozdíl od jiných forem života, které se řídí přírodním řádem – je v tom, že člověk potřebuje dlouhodobou nosnou ideu, která by ho integrovala a poskytla mu vědomí smyslu života, smyslu a řádu společenství, konání, sounáležitosti a směřování. Tuto podmínku není schopen splnit žádný jiný dosud známý ideový systém kromě náboženství, jehož rozhodující složkou je láska. Není to racionalizmus, právo, hnutí započaté v 80. letech 20. století známé jako New Age (angl. Nový věk, též Nový aeón, které charakterizuje důraz na holistické rozumění tělu a mysli, důraz na alternativní medicínu, na terapie zaměřené na osobnostní růst), žádná ideologie (ta lidi více rozděluje než sjednocuje), dokonce ani samotná spiritualita, neboť ta je spíše individuální než kolektivní záležitostí. Sekularizovaná západní Evropa se o tuto nosnou ideu připravila sama, ničím smysluplným a relevantním ji nenahradila, proto se podobá tělu bez duše. Naléhavým intelektuálním úkolem probíhající globální éry, ale zejména nadcházející doby je vytvoření nové syntézy, která spojí víru, rozum a empatii v silné seskupení, které dovolí každému být branou k druhému. S tím zítřek nejen západní Evropy stojí a padá, ale pro bližší či vzdálenější budoucnost je to dokonce podmínka další existence lidstva, neboť jinak se zahubíme navzájem a hledání jakéhokoliv smyslu bude marné.

T. G. Masaryk ve spisu Moderní člověk a náboženství mluví o únavě duše moderního člověka, která si klade otázky, ale nedokáže na ně odpovědět: „Je Bůh? – To nevíme. Je duše? – Nevíme. Potrváme nebo zemřeme? – Nevíme. Má život nějaký účel? – Nevíme. Proč žiju já? – Nevíme. Žiju, existuju opravdu? – Nevíme. Co tedy víme? Lze nám vůbec něco vědět? – Nevíme. A toto soustavné ‚nevíme‘ nazývá se vědou.“ (str. 20). Věda ani žádné jiné dosavadní institucionální vzepětí lidského ducha nám nedokáže dát na takové otázky odpověď. Věda nám dává trochu světla pro „objektivní“ vidění světa, ale činí nás přitom nešťastnými. „Člověk postrádá… řekněme Boha; tím ztratil duševní život svého středu; duševní život ztratil regulátor; mohu to tak nazvat, a žene se střemhlav dál v křečovitém, divokém letu bez cíle a míry.“ (ibid., str. 22) Masaryk při hledání východiska z tohoto začarovaného kruhu „časové dekadence“ poukazuje na víru, jak stav analyzoval Garborg v Umdlených duších na svém uměleckém typu – Gramovi: „Člověk musí se napřed změnit na duchu, a tím se také změní a vyléčí na těle… Moderní člověk musí zase věřit, neboť ‚všichni opravdu velcí duchové‘ jsou nábožní, a proto se také moderní doba po této době úpadku vrátí do církve.“ (ibid., str. 23) Účinnou zbraní proti zoufalství je modlitba. Statistika sebevražd je podle jeho zjištění nejvyšší tam, kde je náboženský život nejvíce podlomený. Proto je náboženství důležité.

Jedna věc je u skalních Darwinových stoupenců typická: například britský zoolog, biolog a sociobiolog narozený v keňském Nairobi – Richard Dawkins (*1941) přiznává, že „náboženství je naprostá záhada pro každého, kdo přemýšlí darwinisticky“. Darwin totiž předpokládal, že hlavním měřítkem evoluční hodnoty je způsobilost – schopnost reprodukovat se úspěšněji než konkurenti. V tomto kontextu je – podle autora knihy Křesťanství a ateismus Dineshe D’Souzy – naprosto unikátní a na darwinistickém základě těžko vysvětlitelný jev, že totiž – přestože se náboženství zdá být na první pohled z evolučního hlediska zbytečné – je tomu právě naopak: rostou a prosperují ty společnosti, které se vyznačují výraznou náboženskostí. To je pro darwinisty závažné intelektuální dilema. Jediným vysvětlením této skutečnosti může být fakt, že náboženství je z evolučního hlediska něčím důležité, je jakýmsi sociálně evolučním setrvačníkem, který religiozně netečné společnosti nemají, proto zaostávají ve vitalitě, ubývají a hynou. Závěr je nasnadě: věřící společnosti rostou rychleji, zatímco světská společenství se ztenčují. Mám za to, že význam uvedeného faktu je poměrně snadno vysvětlitelný; religiozní společenství vzkvétají, protože náboženství pomáhá lidem přizpůsobit se světu a přežít v něm. Ateista je ex definitione „náhodným kusem hmoty“, i když „vysoce organizované“, zatímco věřící člověk je obdařen ať vědomým či v nevědomí zasunutým „vyšším smyslem“, je si jist, že jeho život má význam, proto důvěřuje budoucnosti a pěstuje radost ze života. A ti, kdo budoucnosti důvěřují, se podle toho chovají – budují svůj svět, množí se, jsou vyrovnanější. Ateista svůj svět sice většinou také buduje, ale v hloubi duše v tom nemá jasno, neboť ateizmus je založený na racionalizmu, racionální vědě, která svou podstatou o všem a priori pochybuje, trpí nutkavým pocitem skepse, a proto jsou všechny její poznatky a závěry stále „na vodě“.

A ještě jedna poznámka v souladu s D’Souzovým tvrzením odpozorovaným ze života: evoluce je těžko popiratelným faktem a pomáhá vysvětlit některé záhady života, ale darwinizmus se stal ideologií, s níž ideologicky manipulují ateisté ve prospěch svého pocitu ideové nadřazenosti. Darwinova teorie však není hloupost celá, mnoho z ní lze v praxi ověřit a nemá smysl s touto skutečností nijak polemizovat. Podivné ovšem je, že ateisté z ní udělali vševysvětlující dogma, což Darwin vůbec neměl v úmyslu, neboť si byl vědom jejích slabin, kterých s časem významně přibylo.

Citovaný autor (2009, str. 23) uzavírá: „Z toho vyplývá, že Západ se přirozeným výběrem vyvine směrem k náboženství. A tato tendence se ještě urychlí, pokud budou západní státy i nadále přijímat přistěhovalce z nábožnějších zemí, ať už křesťanských, muslimských nebo jiných. Můžeme tedy očekávat, že i v těch nejsekulárnějších oblastech světa bude pouhým vlivem demografických zákonů světskost klesat.“ Religiózně vyčichlé společnosti přirozenou cestou zaniknou a nahradí je společnosti pozitivně religiózně vyhraněné, což se v ateistické Evropě právě děje, neboť původní evropské obyvatelstvo tíhnoucí stále více k ateizmu, prokazatelně stárne a vymírá; není schopno dostačující přirozené reprodukce. Jak to můžeme neuznat, když jsou statistiky tolik přesvědčivé, výmluvné a nutí ptát se po důvodech? Ateisté nemusejí lidi s protichůdnými názory hned kamenovat, ironizovat, sami se nadřazovat nebo lidi s jiným názorem rozcupovat; měli by raději přijít s pádnějšími protiargumenty, přesvědčivějšími důkazy a vyrovnanější rétorikou.

Ateizmus je něco jako homosexualita: není jasné, jak zapadá do teorie přirozeného výběru. Homosexualita je sociální fenomén, který nepřináší žádnou reprodukční výhodu, a v tomtéž postavení je ateizmus, který nevidí v životě žádný vyšší smysl, proto nežije, ale přežívá, tudíž nežije s chutí, ale více méně „z povinnosti“. Žije proto, aby jeho biologický druh mohl pokračovat. Jednotlivec je tak redukován na pouhý nástroj druhu (viz Arthur Schopenhauer). Richard Dawkins říká, že „v odlišnosti s tím, co tvrdí náboženství, jsme my – lidé – stroje na přežití, naprogramovaní roboti, aby slepě uchovávali sobecké molekuly zvané geny“. Dawkins tím tradiční pohled genetiky obrací a pracuje s provokativní myšlenkou, že naše geny nás tvoří a udržují ke své vlastní reprodukci, nikoliv v našem vlastním zájmu, jak si namlouváme. Podle tohoto jeho vyjádření jsme pouze loutkami, jimiž manipulují abstraktní přírodní síly, což je pravý opak toho, co tvrdí náboženství.

Taky jsem chodil do socialistické školy.

Ale tento materialistický svět mi nedává smysl. Nedává mi odpověď na otázku po smyslu života.

Přihlásil jsem se k víře a jsem tomu rád. Možná jsem se opravdu jen vydal za “virem”, za chimérou. A po smrti zjistím, že nic není (nebo nezjistím, právě protože nic není). Ale myslím si, že budu i tak mít lepší život, vyplněný smyslem a nadějí.