Komentář u příspěvku: Jochananův deník

By: Maftík

Maftík — Mon, 20 Aug 2007 06:58:14 +0000

Sova: Zajímavý postřeh. Je pravda že např. taková věta “Nemám radost z toho, že mne někdo pochválí, připadám si jako debil.” jakoby protiřečí tomu autorovu “neporžívání pocity”. Na druhou stranu, myslím že snad chápu co konkrétně tímto chtěl říct, i když se mi to trochu špatně převádí do slov. Jestli je ovšem čistě rozumově prožívané náboženství nějakým “vyšším stupněm”, to fakt nevím a trochu bych o tom pochyboval. Nicméně nejsem vůbec tak duchovně zkušený abych to mohl jakkoliv posuzovat.
Jedna z věcí které se mi na deníku líbí je, že jakkoliv v něm může být přítomno hodně narcismu, strachu a dalších věcí, které uvádíš, tak přesto je z něj neustále cítit že autorův vztah k Bohu je živý. Možná značně kontroverzní ale živý, a to je důležité. Josef, aspoň dle mého vnímání, se rve, válčí a bojuje, ale nerezignuje. Boj s rezignací se mu až do konce podařilo neprohrát. A toho si cením, neboť já musím s rezignací dnes a denně také bojovat, a je to hodně těžké …

By: Sova

Sova — Fri, 10 Aug 2007 07:03:57 +0000

Jo já to nedočetla do konce. Takže u něj se nakonec vyvine tzv. duševní choroba? Tak to asi opravdu záviděníhodné není. Díky bohu za mou “psíčumákovitost”. Co já vím, třeba jsem nakonec docela šťastný člověk. Nebo ne?Asi jo. Prostě každý své břímě…a nefňukat.

By: Sova

Sova — Fri, 10 Aug 2007 06:52:20 +0000

Zdá se mi to taková směs stavů, které jsem mívala dříve s těmi, které mám teď. Jenom jsem vůbec nepochopila, proč autor píše, že nemá pocity a vše bere jen rozumem:-)) Podle mne jsou to právě zatím JENOM pocity, rozumového tam není téměř nic. Vztah k víře, jaký autor popisuje, mi připadne spíš jako blouznivá zamilovanost než cokoli jiného. Vlastně by mu to člověk mohl závidět, jenomže…jenomže taky je tam hodně strachu. Hodně narcismu. Chybí nadhled či odstup. Empatie k druhým. Vím, je to velice trýznivé. To jsem prožívala spíš dříve. Teď jsem SKUTEČNĚ téměř bez pocitů, tedy alespoň těch libých nebo nadšení vzbuzujících či smysl dávajících nebo jak to říct. Rozumová, s odstupem, studená jak psí čumák. Nechtěla jsem to, přišlo to samo. Náboženství u mě jako zdroj pocitů nefunguje vůbec, i když dřív tomu tak bylo a já se jím proto stále nějak zabývám a říkám si – co kdyby jednou zase. A ono nic. Prostě mi Ježíš vzrušivý nepřipadá :-)). A nějaké “rozumové” náboženství je pro mne úplně nanic, snůška nesmyslů. To je ta pravá nuda, bohužel. K tomu má autor (teď myslím skutečného autora, ne fiktivního autora deníku) zatím hooodně daleko. Takže asi tak.

By: Maftík

Maftík — Mon, 23 Jul 2007 08:58:15 +0000

Nedá mi to, k Josefovu deníku ještě musím napsat komentář, i když jsem se k němu vyjadřoval již kdysi v knize návštěv. Napadá mě u něj termín “povinná četba”. Katolická dekadence na mě svým duchem působí jako takové útočiště, místo vhodné k tomu, aby se zde mohly pokládat otázky ohledně toho co nás v životě a hlavně životě z víry trápí, zcela bez obalu a beze strachu z osočení atp (samozřejmě za určitých opratření). Alespoň já bych takovou možnost velice přivítal, jelikož není snadné něco takového najít. A Josefův deník se mi k tomu všemu zdá být takovým dobrým odrazovým můstkem, dobrou vstupní branou. Jak asi deník působí na ostatní čtenáře katolické dekadence? Cítí se jím rovněž osloveni? V čem konkrétně?