Ale každopádně, když čtu například to, co napsal Tomáš, je mi jasné: Ano, bylo to potřeba napsat a tady jsou ti, komu to bylo určeno. K tomu lze říci pouze Deo gratias.
(Osobně si myslím, že pokud skutečně byli třeba dva nebo tři, kteří tu knihu potřebovali, tak by se k nim nikdy nedostala, kdyby vyšla hned po napsání. Musel se najít příhodný čas, k tomu ta cena, a kniha si k nim mohla najít cestu. Takhle nějak si vysvětluju, proč ta prodleva mezi napsáním a vydáním musela být tak dlouhá. A já jsem tou “prodlevou” trpěla jak zvíře tehdy, nikdo to vydat nechtěl, nikdo si toho ani nevšiml a mně to mučilo zcela hrozným způsobem. A až mi to pak začalo bejt jedno, tak kniha vyšla. To je nejspíš nějaký zvláštní humor Boží :) A to se mi líbí.
Já si tu “svoji” knihu čtu nejpíš hlavně proto, že tam pro sebe vidím jedno důležité poselství: Neztratit humor, za žádných okolností!

Předně se omlouvám, že už podruhé dělám něco pozdě – nejdřív jsem si to pozdě přečetl, teď o tom ještě později píšu. Ale píšu to raději pozdě než nikdy, hlavně pro utřídění svých dojmů, které jsou dost silné.

Také ještě považuji za nutné poznamenat, že i když je níže uvedené vyprávění o mám dojmu sepsáno celkem sebevědomě, což odpovídá mému vyhraněnému pohledu na umění, připouštím, že se v mnohém mýlím nebo nemám dostatečně široký pohled (což je dáno právě tou vyhraněností, a také nedostatečnou vzdělaností – například nemám načteno tolik, abych měl nadhled literárního kritika).

Tyto omluvy tedy snad stačí a jdu na to.

Nevím, jak je to s nutností vzájemné koexistence filozofie a umění. Tedy nevím, jestli je pro dobré umělecké dílo nezbytné, aby bylo zároveň filozofickým zkoumáním, a jestli je pro dobré filozofické dílo nutné, aby bylo zároveň uměním. Spíš bych se přikláněl k názoru, že tato koexistence nezbytně nutná není, že tedy může existovat třeba i vrcholné umělecké dílo, které se filozofií (alespoň filozofii jako nějakou ucelenou na rozumu založenou myšlenkovou soustavou) naprosto nezabývá a orientuje se tedy jen na estetiku, emoce a podobně. A že tedy může existovat filozofie, která je v podstatě čistou vědou (řekl bych suchou vědou, kdybych ovšem připustil, že dobrá věda může být suchá, což nepřipustím, ale to je zase jiná otázka). Ale jistě to nevím a osobně nemám s „čistým uměním“ ani „čistou filozofií“ zkušenost. Nebudu se tady samozřejmě pouštět do rozebírání stupňů čistoty uměleckých či filozofických děl.

Vyhnanci mě zase jednou upozornili na to, že umění je vynikajícím nástrojem filozofického zkoumání a dokonce, i když se tím dostává na tenký led, filozofického sdělování.

Kniha je to jednoznačně filozofická. Je postavena na myšlenkové koncepci (netvrdím, že striktně rozumové koncepci) a snaží se tuto myšlenkovou koncepci zkoumat a dokonce do jisté míry i sdělovat a v případech, kdy jsou umělecké cíle s těmi filozofickými v rozporu, vítězí jednoznačně ty filozofické.

To je zřetelné z několika aspektů, a pro člověka, který ke knize přistupuje jako k filozofickému dílu, je to naprosto v pořádku. Například já jsem měl to štěstí, že jsem se o knize dozvěděl z převážně filozofického webu, proto jsem k ní takto přistupoval a nebyl jsem zklamán, naopak, spíše nadšen.

Abych se nevyjadřoval vágně, uvádím některé z aspektů, které by mi na knize vadily, kdybych k ní přistupoval primárně jako k uměleckému dílu:
- nevyváženost prostoru vyhrazeného příběhům jednotlivých postav i blízkosti, z níž se na postavy díváme (vyprávění o hrdinovi téměř neutrálně oproti vyprávění o jeho dosti vnitřních prožitcích, jednou dokonce v ich formě)
- nevyváženost a nedostatečná rytmizace lyričnosti a věcnosti (včetně někdy snad až zbytečného rozplývání se nad přírodou apod.)
- opakování klišé, které si kniha sama vytvoří (mnohokrát se opakuje slovo „červené víno“, detailně se popisují pohledy („všichni se na něj podívali“), často se trpí a vzdychá, …)
- nekonzistentní rytmizace vyprávění (tj. nedůsledné střídání úseků s větším a menším spádem)
- jazyk je velmi dobrý, přesto by občas neškodila větší věcnost, vybroušenost, lepší rytmizace.
Nic z toho ovšem podstatně nekazí zážitek z (filozofického) objevování.
Jen pro upřesnění, u díla, které by mělo být v první řadě uměleckým, nehledám a nehodnotím jako klad jednoduchou symetrii nebo jiné primitivní geometrické uspořádání prvků, ani atraktivní strukturu vznikající nějakým kalkulem, hodnotím prostě estetickou zdařilost a propracovanost. Když zmiňuji vyváženost nebo rytmus, samozřejmě to neznamená rovnováhu ve fyzikálním nebo geometrickém smyslu, znamená to něco jako estetický soulad proporcí.

Je to tedy kniha filozofická. A jako taková je vynikající. Jde velmi hluboko, nahlíží na věc z různých a velmi zdařile volených a rozvíjených pohledů, nebojí se zarýt se do (přirozeně beznadějně) hledané podstaty věci. Do podstaty se snaží jít právě tam, kde by primárně umělecké dílo ztroskotalo, protože takovéto rytí do podstaty není vždycky (ani ve velmi širokém smyslu slova) estetické. Toto filozofické zkoumání prostřednictvím umění samozřejmě občas také troskotá, ale to je nevyhnutelné, protože ho napsal člověk.

Kniha opravdu upřímně a přitom bez falešné objektivnosti zkoumá zdánlivě neřešitelné protiklady Nietzscheho a křesťanského pohledu na svět (přesněji nietzscheovského a křesťanského pohledu autorky na svět). Tyto protiklady je možné propojit jen ve skutečně hlubokých vrstvách a kniha do nich se střídavým úspěchem opravdu nahlíží. Tento střídavý úspěch, tento občasný náhled, je nesmírně cenný. A co je také cenné: právě díky tomu, že Vyhnanci nejsou filozofickým pojednáním, ale filozofickým románem, má čtenář možnost propojení těchto zdánlivých protikladů prožít a cítit, nikoli jen pochopit. Jen pochopit, bylo-li by to vůbec možné (mimochodem, asi ano), by bylo málo. Od pochopení k poznání by bylo velmi daleko, zatímco od zážitku z knihy je k poznání o něco blíž – neříkám, že vyloženě blízko, ale každý krok na této cestě má velkou hodnotu.

Zajímavé také je, že uvedené zdánlivé protiklady si v sobě člověk asi může sblížit jen poté, co si projde znatelným utrpením. Nejen při psaní knihy – to by nestačilo, nejen při filozofickém bádání – to by také nestačilo, ale i v nějakém dalším smyslu. Vlastně ani to všechno dohromady stále ještě nestačí, ale přestože to nestačí, při vší nedostatečnosti toho beznadějného úsilí, je ta kniha opravdová.

Možná je vhodné ještě poznamenat, že nepropracovanost či nevybroušenost umělecké stránky má asi přece jen drobně nepříjemný praktický dopad: přibližně ve dvou třetinách, zhruba tam, kde už je jasné, jak se Nikola rozhodla, a kde se z příběhu vytrácí Pavla, přestává být příběh poutavý. Pro mě osobně je to jen nepodstatný detail, mnoho čtenářů ovšem dnes požaduje, „aby se od začátku do konce nenudili“. Podle mého názoru je to jedna ze soudobých zvrhlostí, protože co je špatného na tom, že se budu třeba několik desítek stran poměrně nudit, když potom dostanu takovou pecku, že by to stálo třeba za stovky stran nudy. Otázka ovšem je: dostanu ke konci knihy opravdu tu pecku? Osobně myslím, že tak napůl. A není ztráta poutavosti přece jen nepřiměřeně velká? Osobně myslím, že je někde na hranici únosnosti.

Osobně jsem si Vyhnance hodně užíval, také proto, že mám rád tyto seriózní, neodfláknuté pokusy jdoucí na krev, i když třeba nejsou esteticky dokonalé a jdou občas v některém aspektu tak hluboko, že na jiný už nemají sílu. Mám je rád nesrovnatelně více než uměřená dílka beroucí ohled „tak nějak na všechno“.

Takže vyústění mého čtenářského zážitku: velmi dobré a člověka kamsi posunující. Kdyby nikam jinam, tak určitě k četbě Friedricha Wilhelma z nového a zajímavého úhlu pohledu. Z úhlu pohledu, ke kterému jsem se například já osobně kdysi při četbě jeho knížek nebyl ani z daleka schopen přiblížit – tenkrát mě odradila jakási agresivita a jakýsi synkretismus, které jsou na povrchu těch knih usazeny, takže jsem je odložil.

A co je pro mě jako pro čtenáře Vyhnanců ještě důležitější: při zaslechnutí jména Štěpán, při pohledu na neposekanou zahradu, při pití levnějšího (ale ne špatného) červeného vína, při praskání dřev v ohništi a při návštěvě vybydleného domu budu mít v těle a krvi pocit, který se dá získat jen soustředěnou četbou Vyhnanců. Aby to nevyznělo pateticky: ten pocit se samozřejmě přimíchá k desítkám dalších pocitů získaných odjinud, ale je to málo?

O svátcích , na svaté Cyrila a Metoděje, jsem dočetl román Františky Jirousové “Vyhnanci”. vřele doporučuji. Na to, že ležel v šuplíku skoro deset let, že ho napsala mladá dívka, tak je to opravdu román v pravém slova smyslu katolický. Ne , není to román dívky “dlouhé sukně, bledá líčka, opravdová katolička”, ale skutečné hledačky pravdy Života, bez příkras a kudrlinek očívsloupovů. To, že to je zároveń román patřící do kategorie literatury “prašivého houfce”, tak to nic jeho katolicismu neubírá, právě naopak jej podtrhuje.

V nepatrné zmínce je poznámka o dvojím jištění na laně. Opravdový život v křesťanskokatolickém smyslu také bychom neměli jistit dvojím lanem; v opačném případě nám uniká Život a začínáme lpět na nepodstatnostech ve své zabydlenosti. A Nikola ani její bratr Štefan, faktičtí aktéři, sestra s bratrem, ženský a mužský princip vnímání světa, i když trochu zpochybněný princip, ale co je jisté mimo Boha, jdou v konečném důsledku do dobrodružství života jištěného jedním lanem. Ježíši Kriste!
Tak román po prvním čtení působil. Jsem ale přesvědčený, že se k němu ještě vrátím. Pokud čtu sebe, a ne autorku, tak se ji tímto omlouvám. Ale každé dobré dílo nastavuje především zrcadlo našim vnitřním hnutím. A jelikož nejsem literární vědec, tak nemusím (byl bych ale toho schopen vůbec?) posuzovat objektivní hodnotu, ale o to více se mohu soustředit navlastní vnímání , A to vychází na čtyři a půl hvězdičky z pěti kladných. Těch půl bych přičetl možná mládí autorky, ale to nechci rozebírt, že někde se mohlo trochu méně rozvláčně psát, Ale to jsou jen malé mušky, celkový dojem nekazící, ba naopak možná vtiskující pečeť autenticity mládí.

Laudátio pro román Vyhnanci přednesla spisovatelka a nakladatelka Markéta Hejkalová.

Před deseti lety jsem s velkým zájmem přečetla román Františky Jirousové Velmi vzdálený oheň, který tehdy získal cenu v literární soutěži Knižního klubu. Byl mi blízký co do místa – Stará Říše na Vysočině není zase tak daleko od Havlíčkova Brodu, navíc je opředena dnes už poněkud tajemně znějící legendou o působení výjimečného vydavatele a překladatele Josefa Floriana, s nímž je Františka Jirousová, pokud vím, spřízněna nejen místem děje – a oslovil mě velmi naléhavým hledáním smyslu všeho, co se kolem nás odehrává. Duchovní náboj obsahu byl tak silný, že do velké míry zastínil i některé výhrady, které by snad někdo mohl mít k formě knihy.

Pak mi autorka zmizela z dohledu. S o to větším zájmem jsem sáhla po jejím novém románu Vyhnanci – a nedokázala jsem se od něj odtrhnout, přečetla jsem jej během jedné noci a jednoho dne. Kniha se opět odehrává ve Staré Říši na Vysočině a v pozadí jejích fiktivních dějů tušíme událost skutečnou či spíše s reálným základem: spory o legendární Florianovu knihovnu. Ač čtivě napsaný a poutavý, nebyl to nicméně děj a zvědavost na jeho vývoj, co mě na knize zaujalo nejvíc, nýbrž intenzita duchovního hledání. Na rozdíl od autorčiny první knihy je ono hledání mnohem mučivější a mnohem opravdovější, hrdinové nehledají především své místo v okolním světě, nýbrž hlubší smysl a náplň existence své a existence vnitřního i vnějšího světa, a v jejich hledání se mísí ideje a myšlenky z nejvyšších nebeských sfér s těmi nejběžnějšími a nejpřízemnějšími věcmi. Troufám si Vyhnance Františky Jirousové označit za velký křesťanský román – její otázky po místu Boha a víry v něj v současném světě nejsou jednoduše přímočaré a nelze je odbýt odpověďmi plnými všeobjímajících ušlechtilých frází. Román sám je však zároveň i odpovědí na časté nářky nad stavem dnešního světa – ten nejdůležitější svět je v našich duších a v tom, co je nad námi.