Ono by to chtělo důkladně analyzovat, co vlastně emergentismus je a co není. Já jsem se zatím toho tématu dotkl jen zlehka, ale možná se mi naskytne příležitost pustit se do toho tématu pořádně.

Teilhard se samozřejmě domnívá, že hmota sama o sobě má tu potencialitu být živá, takže v určité fázi komplexnosti se živou stává. Aristotelismus to vidí jinak, život je podle něj způsoben nehmotnou formální příčinou, která hmotu pořádá – duší. Ta dvě pojetí nemusí být nutně v protikladu, to je taky pravda.

Tak samozřejmě možnost, která by v látce nebyla, není možné realizovat – ex nihilo nihil fit, nemo dat, quod non habet. Zní to jako banální konstatování, ale teorie emergentismu právě opak tohoto konstatování předpokládá.

Jenomže ačkoliv látku lze zformovat jen tak, jak to ona dovolí, neznamená to žádné tvůrčí omezení, neboť

a) látku lze zformovat pravděpodobně nekonečně mnoha způsoby,
b) novost spočívá v realizaci, v uskutečnění, v aktu, v potenci české řeči je nekonečně mnoho krásných básní, které ještě nikdo nenapsal

Proti monismu je třeba říci toto. Monismus v sobě v sobě skrývá konflikt s principem sporu. Pokud je svět jediný nositel vlastností, pak je zřejmé, že toto jsoucno nese zároveň v témže ohledu vlastnosti, které jsou vzájemně neslučitelné. Jako princip sporu vylučuje, aby byl někdo v témže ohledu zároveň vědomý i nevědomý, tak je vyloučené, abychom mohli protichůdné vlastnosti predikovat jedinému jsoucnu, kterým je podle monistů svět. Avšak pokud ve skutečnosti jednotliví lidé neexistují jako svébytná jsoucna, ale existuje jen jsoucno jediné, pak banální fakt, že to, co nazýváme Petrem něco ví, a to, co nazýváme Pavlem to neví, znamená, že jediné jsoucno – svět něco ví a neví zároveň.

“Ještě lépe vynikne tento rozpor na příkladu nevidomého a vidoucího člověka, kdy touha nevidomého vidět nějaký konkrétní objekt (např. chrám sv. Víta) a současné vidění téhož objektu prostřednictvím vidoucího člověka opět přísluší jedinému subjektu – Světu. Svět tak touží vidět to, nač právě hledí, nevidí tedy to, co vidí – tzn. učebnicový rozpor. ” (PRINZ, J. Abeceda filosofického myšlení. 2. část, Ontologie. Díl II. Distance : revue pro kritické myšlení [online], roč. 2006, č. 3, [cit. 2010-02-19]. Dostupné z WWW: )

Je pravda, že monisté jako Hegel nebo Marx a Engels princip sporu explicitně popírají. To však neznamená, že jejich tvrzení nejsou plně na principu sporu založena. Pokud totiž někdo něco tvrdí, pak předpokládá, že neplatí opak, což je založené na principu sporu. Jestliže někdo explicitně princip sporu popírá, pak jej ke svému tvrzení užívá, protože nepředpokládá, že zároveň tvrdí, že princip sporu platí. Tím ovšem implicitně své tvrzení neguje a vlastně tvrdí, že princip sporu platí a neplatí zároveň. Takové tvrzení však neznamená cokoliv smysluplného. Bez respektování principu sporu nelze nic vyslovit. Princip sporu je nepřekročitelný zákon myšlení a bytí. Tedy svět není jedinou substancí.