Katolické zdroje o původu slavení vánoc A TRESTECH PRO TY, KDO SE NEPODŘÍDILI

Římskokatolický profesor liturgie a sakramentální teologie Edward McNamara nedávno uvedl:

„Vánoce jako liturgický svátek připadající na 25. prosinec vznikly V ŘÍMĚ, v nebo kolem roku 330. Je velice pravděpodobně, že tento svátek byl POPRVÉ OSLAVOVÁN v (Konstantinem; p.m.) nově dokončené bazilice sv. Petra. Z Říma se oslava Vánoc potom pomalu rozšiřuje na východ a pozvolna je vtělena do liturgického kalendáře hlavních církví.” („The Origin of Midnight Mass“, 20. December 2006 in „Kansas City Catholic“, Edward McNamara, professor of liturgy at the Regina Apostolorum University, ROME, DEC. 19, 2006) http://kansascitycatholic.blogspot.com/2006/12/origin-of-midnight-mass.html ; ZENITH – the Word seen from Rome, „3 MASSES ON CHRISTMAS“ http://www.zenit.org/article-18492?l=english

Italsko-americký profesor teologie a církevních dějin Samuele Bacchiocchi, Ph.D., který získal od papeže Pavla VI. zlatou medaili v oblasti akademického vzdělávání summa cum laude, o tom napsal:

„Všimněme si, že církev V ŘÍMĚ (jak v případě velikonoční neděle, tak i v otázce svěcení vánoc) se projevila jako průkopník a advokát za osvojení nového data. Je faktem, že první zřetelná zmínka o tom, že 25. prosinec mají křesťané světit jako den narození Krista, se objevuje v římském dokumentu známém pod názvem „Chronograf 354“ (kalendář je připisován F.D. Filokalovi), kde čteme: „VIII Kal. Jan. natus Christus in Betleem Judaeae“ – „Osmý den před lednovými kalendami [to je 25. prosince] narodil se Ježíš v Betlému Judském“. O tom, že církev V ŘÍMĚ byla iniciátorem a zastáncem tohoto nového data je přesvědčena drtivá většina vědců.“ („Od soboty k neděli“/Warszawa 1988/, přeloženo z polštiny- Imprimatur)

Nová katolická encyklopedie uvádí:

„Svátek /vánoc/ je poprvé zmíněn v záhlaví “Depositio Martyrum” v římském Chronografu 354. Přinejmenším od roku 336, odkdy bylo Depositio zhotovováno, můžeme datovat začátek slavení římských vánoc. Vánoce se žel nenacházejí v seznamech svátků, které vydal Tertulián (De baptismo 19; CSEL 20:217) a Origen (Contra Celsum 8:22, PG 11:1549)…DATUM KRISTOVA NAROZENÍ NENÍ ZNÁMO. EVANGELIA NEUVÁDĚJÍ ANI DEN, ANI MĚSÍC.” (New Catholic Encyclopedia /1967/, vol. 3, p. 655.656; /article by: Claver William Smith (Rome): Professor of Dogmatic Theology, etc. /V. 15, 181/)

Katolický liturgik Francis X. Weiser napsal, že propagátoři 25. prosince jako historického data s Janem Zlatoústým v čele, převzali a účinně používali údaje naprosto mylné, ne-li někým přímo pro tento účel smyšlené fámy:

„Brzy po skončení posledního velkého pronásledování, okolo roku 330, církev V ŘÍMĚ rozhodně stanovila 25. prosinec pro oslavu Kristova narození. Po určitou dobu mnoho východních církví stále dodržovaly jiná data, ale ke konci čtvrtého století se římský zvyk stal se všeobecnější. V CÍRKEVNÍCH DOKUMENTECH NENÍ ŽÁDNÝ OFICIÁLNÍ DŮVOD PRO VÝBĚR TOHOTO DATA. Následkem toho se uváděla různá vysvětlení, aby se obhájila oslava narození Páně právě v tomto konkrétním dni. Někteří dávní církevní otcové a spisovatelé tvrdili, že 25. prosinec byl skutečným datem Kristova narození, a že úřady v Římě prokázaly tuto skutečnost z úředních záznamů římského sčítání lidu obdržených v době Spasitelova narození. Sv. Jan Zlatoústý šířil tento názor a použil jej k argumentaci pro zavedení římského data ve východní církvi. BOHUŽEL SE MÝLIL, protože nikdo nikdy v Římě neprohlásil, že záznamy z Quriniova sčítání lidu zde ve čtvrtém století existovaly, a tím méně, že v seznamech byly zapsány Kristovy narozeniny. V ŘÍMĚ SE VE SKUTEČNOSTI VÝSLOVNĚ UVEDLO, ŽE SKUTEČNÉ DATUM KRISTOVA NAROZENÍ NENÍ ZNÁMO A ŽE V RŮZNÝCH ČÁSTECH SVĚTA PŘEVLÁDLA ROZDÍLNÁ ÚSTNÍ TRADICE.” (Francis X. Weiser, „Handbook of Christian Feasts and Customs“ /New York 1952/, p. 60-61)

Jan Zlatoústý se v některých případech „MÝLIL“ rád takovým trochu zvláštním způsobem. Sám o tom napsal:

„Vidíte výhodu podvodu ? … Protože velká je hodnota podvodu, za předpokladu, že není představen se zlým záměrem. Ve skutečnosti čin tohoto druhu by neměl být nazýván podvodem, ale spíše druhem dobrého řízení, šikovnosti a dovednosti, které jsou schopné najít způsoby(cesty) TAM, KDE ZDROJE CHYBÍ a nahradit nedostatky paměti. … A JE TO ČASTO NEZBYTNÉ PODVÁDĚT, A ZÍSKAT NEJVĚTŠÍ VÝHODY POMOCÍ VÝMYSLU, kdežto ten, kdo šel přímým směrem udělal velké zlo osobě, kterou nepodváděl.“ (Chrysostom, On the Priesthood, Book 1,The Nicene and Post-Nicene Fathers, first series (Am.ed.), IX., 34-38)

Katolický kněz a vědec Gerhard Kroll o tom napsal:
„Když roku 385 přišel do Betléma Jeroným, káral přesně 25. prosince v kázání, které měl pro latinsky mluvící účastníky v chrámě Narození Páně, rodnou zemi Ježíšovu za to, že neslaví vlastní svátek Ježíšova narození, a řekl: „Dnes se nám zrodilo slunce spravedlnosti“. Jinými slovy: Jeroným si z Říma přinesl zvyk slavit narození Páně 25. prosince.“ „V Jeruzalémě se začal 25. prosinec slavit teprve za biskupa Juvenala (422-458), a to jako památka na Ježíšovu rodinu.“ (P. Gerhard Kroll SJ, „Po stopách Ježíšových“/Kostelní vydří, 2002/ str. 50)

Česká iEncyklopedie.cz, kterou vytváří Karmelitánské nakladatelství, pod heslem Vánoce jednoznačně uvádí:

„Datum 25. prosince není historickým datem Ježíšova narození.“

„Nová katolická encyklopedie“ upozorňuje:
„Datum 25. prosince neodpovídá Kristovu narození, ale svátku Natalis Solis Invicti, římskému svátku slunce při slunovratu.“ (New Catholic Encyclopedia, Vol. X, /Washington, DC: Catholic University of Amerika, /1967/, 250)

Kněz Dr. Józef Sroka na sympoziu pod záštitou polské biskupské Komise pro bohoslužbu a svátosti uvedl:

„Vánoce. JE JASNOU ZÁLEŽITOSTÍ, ŽE 25. PROSINEC NENÍ HISTORICKÉ DATUM NAROZENÍ KRISTA, přestože toto tvrzení někdy u starověkých (křesťanských) autorů nacházíme. Stará palestinská tradice tvrdí, že Ježíš dnem Ježíšova narození je 20. květen. Avšak ani toto datum není historicky prokázáno, ačkoli pro starobylost této tradice – a to zvláště tradice palestinské – by to mohlo mít motiv s poměrně vysokou pravděpodobností. Existuje také tradice, která se odráží v traktátu „De solstitiis“ ze čtvrtého století, a v některých spisech sv. Augustina, podle které početí Ježíše v lůně Panny Marie by mělo připadnout na stejný den a stejný měsíc, ve kterém měl Kristus později i zemřít, tedy 25. března. V důsledku toho by tedy jeho narození připadalo na 25. prosinec. Nezdá se však, že tato tradice by mohla být podnětem k zachovávání prosincového vánočního svátku. Pravděpodobně to je jen pokus o vysvětlení této skutečnosti na základě ASTROLOGICKÉHO MYSTICISMU, který byl v té době velice rozšířen.“ (Fr Józef Sroka ART IN LITURGY- Theological message of Advent and the season of Christmas, p. 77; Paper from the Symposium under the auspices of the Polish Episcopal Commission for Divine Worship and the Discipline of the Sacraments – Jasna Góra, October 21st-22nd, 1997)

Odborný asistent P. Ing. SLLic. Kopeček Pavel, Th.D. z Katedry liturgické teologie CMTF UP v Olomouci napsal:

„Stanovení data Kristova narození je otázkou teoretickou a již ve III. století máme první pokusy v určení tohoto DATA, KTERÉ EVANGELIA NEUVÁDÍ, přičemž se vycházelo z tehdejší symboliky Krista – Slunce. Kalendářně obrátili pozornost k rovnodennostem a slunovratům, domnívali se, že Jan Křtitel se narodil o letním slunovratu a následně, dle Lk 1, 26 se Kristus narodil o zimním slunovratu. I když se nám dnes tyto pokusy jeví pochybnými, přesto ROZHODUJÍCÍM PODNĚTEM JE „POKŘESŤANŠTENÍ“ POHANSKÉ PRAXE, kterému je třeba dát teologický základ. Slavení Vánoc se v církvi ujalo ve 4. století a následně se rozšířilo po Evropě a na východ.“ (P. Ing. SLLic. Pavel Kopeček, Th.D., „Fundamentální liturgika pro 3. ročník dálkového studia“, CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI /Říjen 2002/, str. 95)

Italsko-americký profesor teologie a církevních dějin Samuele Bacchiocchi, Ph.D., který věnoval pět let studia na papežské Pontifikální Gregorian univerzitě v Římě studiu dokumentů o vlivu solárních kultů na křesťanskou liturgii, k předmětu původu Vánoc mimo jiné napsal:

„Datum vánoc. Přijetí data 25.prosince pro svěcení vánoc je snad NEJZŘETELNĚJŠÍM PŘÍKLADEM VLIVU KULTU SLUNCE NA KŘESŤANSKÝ LITURGICKÝ KALENDÁŘ. Je známým faktem, že pohanský svátek dies natalis Solis Invicti – den narození Nepřemožitelného Slunce byl slaven právě v tomto dni. (viz odvolávka č. 1 pod čarou) Přiznávají otevřeně křesťanské historické prameny, že bylo od pohanů zapůjčeno datum pohanského svátku? Samozřejmě že ne. (viz odvolávka č. 2 pod čarou) Přiznání se k převzetí pohanského svátku, byť po převysvětlení (reinterpretaci) jeho významu, bylo by hodnoceno jako zjevné odpadnutí od víry. Tomu se však církevní otcové usilovali vyhnout.“
str. 285 : „Nutno poznamenat, že přijetí data 25. prosince znamená další příklad netoliko vlivu kultu slunce, ale svědčí také o prvenství získané Římem v oblasti zavádění liturgických novinek.
Odvolávka č.1 : Historik Gaston H.Halsberghe „The cult of Sol Invictus“ /1972/, str. 174 :
„Autoři, se kterými jsme konzultovali toto téma, souhlasně přiznávají vliv pohanského svátku užívaného k uctění Deus Sol Invictus dne 25. prosince – Natalis Invicti – na křesťanské svěcení vánoc. Tento vliv je příčinou přijetí data 25. prosince za datum narozenin Krista, které bylo některými doposavad slaveno v den Epifanie, tj. 6. ledna. Svěcením narozenin boha Slunce, které bylo provázeno rozžeháváním světel a pochodní zároveň s ozdobováním větví a malých stromů, zotročilo stoupence tohoto kultu do té míry, že dokonce i tehdy, když byli obráceni křesťanstvím, nepřestávali oslavovat svátek narození boha slunce.“
Odvolávka č.2 : Výjimkou je zde komentář neznámého syrského autora, který napsal pod čarou díla „Expositio in evangelia“ … následující : „Odtud též příčina, pro kterou výše jmenovaná slavnost byla přenesena církevními otci … na 25. prosince, které byla – dle jejich objasnění – ovlivněna následujícími okolnostmi : Byl to mezi pohany slavnostní rituál slavení východu slunce právě v tomto dni – 25.prosince. Navíc, aby podtrhli slavnostní charakter tohoto dne, měli obyčej zapalovat ohně a na tyto obřady byli zvyklí zvát a přicházel i křesťanský lid. Když potom církevní učitelé zpozorovali, že si křesťané zvykli na tento obyčej, svolali koncil a ustanovili tento den svátkem pravého Východu (Slunce – Krista).“ (J.S.Assemanus, Bibliotheca orientalis 2, 164, trans. By P.Cotton, From Sabbath to Sunday, 1933, pp.144-145/“(„Od soboty k neděli“/Warszawa 1988/, přeloženo z polštiny- Imprimatur)

Existuje Augustinovo kázání z 25. prosince 401 (PL 46, 996), ve kterém musel své posluchače napomínat před pohanskými zvyky spjatými s kultem slunovratu, kdy pohané zapalováním ohňů napomáhali umírajícímu slunci rozžehnout svůj oheň:

„Zastavte tyto poslední svatokrádeže, zastavte toto bláznění po marnostech a nesmyslných hrách, zastavte tyto zvyky, které se sice již nekonaly k poctě démonů, STÁLE VŠAK NÁSLEDUJÍ RITUÁLY DÉMONŮ…Včera, po večerní pobožnosti, celé město bylo v plamenech smrdutých ohňů, celá obloha byla zahalena dýmem! Pokud si nevážíte náboženství, alespoň myslete na zlo, které činíte společenství. Víme, bratři, že to jsou děti, kdo to prováděl, ale jsou to rodiče, kteří jim museli dovolit hřešit.“ (Frangipane 8, 5 = PL 46, 996. See Dom Morin, Miscellanea agostiniana, Rome, 1930, p. 223-4. All quoted from F. Heim, Solstice d’hiver, solstice d’ete dans la predication chretienne du ve siecle. Latomus 58 (1999), p. 640-660, p. 649)

Soudobý český expert na katolickou dogmatiku a dějiny teologie, univerzitní profesor Ctirad Václav Pospíšil, ThD., napsal:
„Proč se ale v Římě ve 4. století rozhodli slavit Vánoce právě tohoto dne? ROZHODNĚ NEMŮŽE BÝT ŘEČ O TOM, ŽE BY SE JEDNALO O SKUTEČNÉ DATUM JEŽÍŠOVA NAROZENÍ. Dne 25. prosince se totiž podle starých pohanských obyčejů v Římě slavil zimní slunovrat – slavnost „Natalis solis invicti“ – „Zrození či obrození vítězného Slunce“. Papežové a biskupové chtěli své věřící uchránit před pokušením účastnit se na bujarých a značně nevázaných pohanských oslavách, a proto zavedli slavnost zrození Ježíše Krista jakožto slunce spravedlnosti a jakožto světla, které osvěcuje každého člověka.“ (Prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThD. (*1958), člen řádu františkánů, vyučuje Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Katolické teologické fakultě UK v Praze a na Husitské teologické fakultě UK; ZPRAVODAJ 54 – VÁNOCE A CHANUKA : Téma – Čím jsou Vánoce pro křesťany) http://krestane.zide.info/modules/news02/article.php?storyid=57 [Cit. 2007-11-18].

Rovněž nejvýznamnější papež moderní doby Jan Pavel II. tři dny před vánocemi uznal, že oslava 25. prosince není zakotvena v Bibli, když 22. prosince 1993 přiznal během proslovu vyřčeném na Generální audienci v Římě pravý důvod, proč římskokatolická církev ustanovila 25. prosinec jako datum narození Krista.
“O tomto datu starověcí pohané slavili narozeniny ‘nepřemožitelného Slunce’ shodující se s zimním slunovratem… Křesťanům se zdálo logické a přirozené tuto slavnost zaměnit slavností jediného a pravého Slunce, Ježíše Krista.” „Jinými slovy,“ napsal novinář Nello Ajello v listu La Repubblica, „někdo prohlásil za datum Ježíšova narození datum neskutečné, vymyšlené, nesprávné.“

Jeden z nejvýznamnějších katolických liturgiků 20.stol. , jezuitský učenec a poradce na 2. vatikánském koncilu J. A. Jungmann uvádí, že pro většinu učenců
„se to stalo čím dál tím víc evidentní, že SKUTEČNÝM DŮVODEM PRO VOLBU 25. PROSINCE BYL POHANSKÝ SVÁTEK DIES NATALIS SOLIS INVICTI, který byl v té době oslavován ohromnou velkolepostí.“ (The Early Liturgy to the Time of Gregory the Great, 1962, p. 147)

Katolický týdeník na konci roku 2005 uvedl:
„Slavení 25. prosince má však kořeny v pohanské tradici, podle které se každým rokem v tento den opětovně rodí bůh Slunce. Toto přesvědčení vycházelo z pozorování zimního slunovratu, kdy slunce začíná stoupat a den se prodlužuje. Proto byly noc ze 24. na 25. prosince a noci následující odedávna považovány za „svaté noci“. PRVNÍ KŘESŤANÉ JAKO PAMÁTKU JEŽÍŠOVA NAROZENÍ NESLAVILI ŽÁDNÝ DEN. Dějiny o této skutečnosti nepodávají žádnou zprávu – DATUM A ROK KRISTOVA NAROZENÍ V PÍSMU NEZAZNAMENALI ANI EVANGELISTÉ. Pouze Lukáš uvádí, že se Ježíš narodil v době prvního sčítání lidu v římské říši (které nařídil císař Augustus). Slavnost narození Ježíše Krista se začala slavit 25. prosince přibližně od poloviny 4. století. Církev tak dala pohanské posvátné noci křesťanský rozměr.“ (Katolický týdeník 52/2005)

Katolický liturgik Francis X. Weiser napsal:

„25. prosinec byl nazýván “narozeniny slunce” a velké náboženské oslavy pohanského kultu Mithry se konaly po celé říši.“ (Francis X. Weiser, „Handbook of Christian Feasts and Customs“ /New York, 1952/, p. 49)

VATIKÁNSKÉ KATOLICKÉ NOVINY, JEJÍCH VLASTNÍKEM JE SÁM „SVATÝ STOLEC“ v roce 2005 uvedly:

„Jak je dobře známo, datum 25. prosince bylo vybráno římskou církvi ve čtvrtém století. Toto datum bylo římskými pohany zasvěceno bohu Slunce, protože od této doby se dny postupně začnou prodlužovat, dokud nenastane léto. Mimo to byl tento svátek velice živý a veselý, protože propojoval saturnálie (17.- 24. prosinec) z lednovými kalendami (1.leden), kterými byl zahájen nový rok. I když křesťanství už bylo v římské říši potvrzeno Konstantinovým ediktem, mýtus Mithry, který byl uctíván jako bůh Slunce, byl stále rozšířen, zejména mezi vojáky. Výše uvedená slavnost, soustředěná na 25. prosinec, byla hluboce zakořeněná v lidové tradici. Toto vedlo římskou církev k nápadu tomuto dni nasadit křesťanský náboženský význam záměnou oslavy narozenin boha Slunce za narozeniny Ježíše Krista pravého Syna spravedlnosti. (L’Osservatore Romano Weekly Edition in English 5 January 2005, page 10) Tyto autoritativní noviny vycházejí v devíti jazycích a např. verze v angličtině je distribuována ve více než 130 zemích. Bývají často vnímány jako oficiální vatikanský zdroj.

Renomovaný katolický liturgik Mario Righetti napsal:

„Církev v Římě, hodlaje usnadnit pohanským masám přechod na křesťanskou víru, uznala za výhodné ustanovit datum 25. prosince, neboli den pohanského svátku slaveného ke cti „Neporazitelného Slunce“ – Mithry, vítěze nad temnotou, za den pozemského narození Krista. Tímto způsobem se je snažila odtrhnout od mitraismu.“ (Manuale di Storia Liturgica; 1955, II., s.67)

Katolický teolog a profesor Jan W. Kowalski napsal:
„Podobně jako manicheismus, neméně nebezpečným konkurentem křesťanství byl také mithraismus. Učenci objevili stovky malých podzemních svatyní, ve kterých se setkávaly skupiny zasvěcenců, kteří rozuměli těmto divným, ale sugestivním mystériím ke cti boha slunce Mithry, které vycházely z tradic perských národů. /…/ V roce 274 se císař Aurelián rozhodl sloučit všechny přírodní kulty – a mezi nimi i mithraismus – v náboženskou poctu prokazovanou Slunci. Bůh – Slunce byl božstvem nejrůznějších podob a objevoval se pod rozmanitými jmény a symboly. S postupem rozvoje tohoto kultu se zformovala takřka monoteistická forma uctívání neporazitelného Slunce, Sol Invictus, jsouce symbolem nejen přírodních sil, ale rovněž symbolem římské nadvlády osvěcující sluneční září celý svět. Posvátné zvyky mitraismu však přetrvaly. POSLEDNÍ TAUROBOLIUM (MITHRAISTICKÝ OBĚTNÍ OBŘAD; P.M.) SE V ŘÍMĚ KONAL KONCEM IV. STOLETÍ NA VATIKÁNSKÉM PAHORKU, PRÁVĚ V TOM MÍSTĚ, KDE AŽ DO DNES STOJÍ BAZILIKA SVATÉHO PETRA. A slavnost ke cti Boha Mithry, později pojmenovaného Neporazitelné Slunce, se v druhé polovině čtvrtého století přeměnila na křesťanský svátek narozenin Ježíše (25. prosinec, den slunovratu, den vítězství Slunce). Ještě v V. století si papež Leo I. stěžoval, že obyvatelé Říma vypravující se v tomto dni ráno na bohoslužby, vítali vycházející slunce starodávným mithraistickým polibkem, poslaným dlaní obrácenou k slunci.“ (Jan Wierusz Kowalski „Křesťanství“ /Warszawa, 1988/, str. 57)

Papež Leo I. (Lev I.) v tomto vánočním kázání z roku 460 (Sermo XXVII) řekl:
„Stejně někteří křesťané, pokládají to za správné takto činit – uctívat Slunce na vyvýšeninách, když ono stoupá při úsvitu – takže před vstupem do požehnané baziliky apoštola Petra, která je zasvěcená Jedinému živému a pravému Bohu, když vystoupí po schodech k vyvýšené terase, obrátí se a pokloní se směrem k vycházejícímu Slunci a se skloněnou šíji vzdají hold jeho oslnivé kouli.” (Leo I. – Sermo XXVII) (NPNF H.XII, p. 140).

Římský biskup-papež Lev Veliký (svůj úřad zastával v letech 440-461) v jiném vánočním kázání přiznal:
„Jsou mezi námi takoví, kteří se domnívají, že tento náš slavnostní sváteční den je ctihodný ani ne tak kvůli narození Krista, jako kvůli narůstání nového slunce“ (Leo the Great, Sermo 22: in nativite Domini, 2, 6 (PL 54, 198B) XXI., 6)

Spis pod názvem „De solistitiis et aequinoctiis“ z druhé poloviny čtvrtého století, který někdy bývá připisován Janu Zlatoústému, otevřeně uvádí, že jak pohané i tak od nedávné doby i křesťané oslavují 25. prosinec, s vysvětlením, že pohané tak činí proto, že uctívají narozeniny sluneční koule, kterou pojmenovávají „Neporazitelný“.
„Na tento den byly v Římě NEDÁVNO ustanoveny narozeniny Krista k tomu, aby zatímco pohané jsou zaneprázdněni svými nesvatými obřady, křesťané mohli nerušeně slavit své svaté obřady. /…/ Tento (den – 25. prosinec) nazývají Narozeniny Neporazitelného („Invicti Natalem”); ale kdo je tak neporazitelný („invictus”) jako Pán…? Oni to nazývají narozeninami slunce, ale Kristus je slunce spravedlnosti.” ( /”Del Solst. Et Aequin.” (II, str. 118, ed. 1588)/ John Chrysostom Homily XXXI., De solistitiis et aequinoctiis 434-9)

Jezuitský učenec Urbanus Holzmeister napsal:
„Dnes je všeobecně přiznáváno, že příčinou pro oslavu dne 25. prosince byl svátek, který toho dne slavili pohané. Již přece Petavius [francouzský jezuitský učenec,1583–1652] si správně povšiml, že 25. prosince se slavilo ‚narození neporazitelného slunce‘.
Tento svátek dosvědčují: (a) Kalendář Furia Dionysia Filokala sestavený v roce 354 [n. l.], ve kterém je uvedeno: ‚25. prosinec, N[arozeniny] neporazitelného (Slunce)‘; (b) Kalendář astrologa Antiocha (sestavený kolem roku 200 [n. l.]): ‚Měsíc prosinec …25…Narozeniny Slunce, světlo dne roste‘; (c) Císař Julián [Julianus Odpadlík, císař v letech 361–363 n. l.] vychvaloval hry, které byly slaveny vždy koncem roku na počest slunce, které bylo nazýváno ‚neporazitelné slunce‘.“ (Chronologia vitae Christi [Chronologie Kristova života], Pontificium Institutum Biblicum, Řím, 1933, s. 46)

Katolická encyklopedie v heslu „Vánoce“ uvádí:

„Natalis Invicti. Avšak proslulý sluneční svátek, Natalis Invicti, oslavovaný 25. prosince, se hlásí k významné odpovědnosti za naše prosincové datum. Pro dějiny slunečního kultu, jeho postavení v římské říši a synkretismu s mithraismem nahlédněme do Cumontova kolosálního díla “Textes et Monuments” etc., I, ii, 4, 6, p. 355. Mommsen (Corpus Inscriptionum Latinarum, 12, p. 338) shromáždil důkazy o tomto svátku, který za císaře Aureliána v roce 274 dosáhl svého vrcholu popularity.” (Catholic Encyclopedia /1908/, vol.3, p.727, article “Christmas”)

„Nová katolická encyklopedie“ uvádí:
„Narození Krista bylo přiděleno datu zimního slunovratu…, protože v tento den, kdy slunce započalo svůj návrat na severní oblohu, pohané ctící boha Mithru oslavovali Dies Natalis Solis Invicti (Den narození Neporazitelného slunce). 25. prosince, roku 274 po Kr., [římský císař] Aurelián vyhlásil boha Slunce za hlavního patrona říše a zasvětil mu chrám na Martově poli. Vánoce vznikly v době, kdy byl v Římě kult Slunce mimořádně silný.“ (New Catholic Encyclopaedia, Vol. III, p.656, 1967 ed.)

Římskokatolický kněz, univerzitní profesor církevních dějin a historik Mieczysław Żywczyński napsal:
„Den jeho (Mithrova; p.m.) příchodu na zem byl ctěn 25. prosince. TO JE DŮVOD proč také křesťané, kteří v mithraismu spatřovali smrtelné nebezpečí, přijali 25. prosinec jako den narození Krista.“ (ks. Mieczysław Żywczyński „Kościół i społeczeństwo pierwszych wieków“/ Pax, Warszawa 1985/, str. 148)

„Katolická encyklopedie“ uvádí:

„Mithraismus. Pohanské náboženství, které v sobě nese především kult starověkého indoíránského boha slunce Mithry. Vstoupilo do Evropy z Malé Asie poté, co ji Alexandr veliký dobyl, šíříc se rychle přes celou římskou říši na začátku našeho letopočtu, dosáhlo svého vrcholu v průběhu třetího století, a zmizelo pod represivními nařízeními císaře Teodosia na konci čtvrtého století./…/ Oni věřili v nesmrtelnost duše, hříšníci jsou po smrti odvlečeni do pekla, kdežto spravedliví procházejí skrze sedm planet, skrze sedm bran … zanechávajíc v každé planetě část své znečištěné nižší lidskosti až do doby, kdy se jako čistí duchové postaví před Bohem. /…/ Otcové vedli uctívání. Hlava otců, jakýsi PAPEŽ, KTERÝ VŽDY ŽIL V ŘÍMĚ a byl nazýván “Pater Patrum” nebo “Pater Patratus.” /…/ Ve svatyni byl udržován neustále hořící oheň. Třikrát denně byla konána modlitba Slunci, a to podle denní doby směrem k východu, jihu nebo západu. Na počest Mithry byla neděle dodržována jako svatá a … 25. prosinec byl zachováván jako jeho narozeniny – natalis invicti – znovuzrození zimního slunce, neporaženého nevlídnou roční dobou.“ (Katolický učenec John P. Arendzen, Transcribed by John Looby. Mithraism. The Catholic Encyclopedia, Volume X. Published 1911. New York: Robert Appleton Company. Nihil Obstat, October 1, 1911. Remy Lafort, S.T.D., Censor. Imprimatur. +John Cardinal Farley, Archbishop of New York )

Katolický učenec Charles Aiken napsal:

„V žádném městě neměli mithraisté tolik chrámů jako v Římě.“ (Aiken C.F., Mithraism and Christianity. The Catholic University bulletin, Volume 19, 1913. Original from the University of Michigan, Digitized Dec 19, 2008, p. 386)/

Katolický kněz a též i filozof Joseph M. McCabe napsal:
„A každým rokem slavili (mithraisté) narozeniny tohoto boha, který – jak oni říkali – přišel vyhnat hříchy ze světa; a tímto dnem byl 25. prosinec. Když se ten den přiblížil, tak 24. prosince před PŮLNOCI, mohli křesťané vidět vcházet oddané ctitele Mithrovy do jejich svatyně ve Vatikánu, a o PŮLNOCI se vše rozzářilo radostí a světly. Zachránce světa se narodil v jeskyni, tak jako mnoho jiných bohů slunce” (Joseph M. McCabe “The Story Of Religious Controversy” /1929, Boston/, Chapter XIV.)

Katolický liturgik Francis X. Weiser o katolické půlnoční mši napsal:

„PŮLNOČNÍ MŠE. První vánoční mše je obvykle konána o PŮLNOCI kvůli tradiční víře, že Kristus narodil se o této hodině. Je samozřejmé, že neexistuje žádný historický důkaz, který by potvrdil tuto zbožnou víru” (Francis X. Weiser, „Handbook of Christian Feasts and Customs“ /New York 1952/, p. 55)
První křesťanská půlnoční vánoční mše se slavila r. 394, tedy prakticky hned po té co císař Teodosius v letech 391-3 zakázal zákony všechna pohanská náboženství včetně mithraismu a učinil křesťanství jediným státním náboženstvím římské říše. Pohanská náboženství však na řadě míst stále přetrvávala, ovšem s postupně upadajícím vlivem. Papež Sixtus III. (432-440) pak půlnoční mši definitivně kodifikoval do liturgických pravidel. Sám slavil půlnoční vánoční mši v libertinské bazilice, kterou musel obnovit (432), a zasvětil ji pod vlivem učení Efezského koncilu(431) o bohorodičce – panně Marii. Římskokatolická teologie dodnes považuje Kristovu matku za věčnou pannu, protože se prý Ježíš při porodu podobně jako SLUNEČNÍ SVĚTLO prosvítil její panenskou blanou a nijak ji nepoškodil.

Významný biskup Řehoř Naziánský (329-389) „popisuje Helény (pohanské Řeky; p.m.) jak o zimním slunovratu slaví svátek se slavnostním výkřikem, “Panna porodila, světlo roste”. (Thomas J. Talley „The Origins of the Liturgical Year“/1991/, p. 107)

Také biskup Kosmas Jeruzalémský (cca 675-751), měl informace od svých předchůdců o pohanském slavení 25. prosince. Napsal:

„Pohané měli každým rokem starobylé oslavy tohoto svátku a nazývali tento den – kdy se i Kristus narodil – auxífootos ‘Narůstatel světla’. Zahájili jej o půlnoci, kdy sestoupili do svatyně, ze které se vrátili křičíce: ‘Panna porodila, teď začíná růst světlo’. Kromě toho, velký kyperský biskup Epiphanius nám říká, že tentýž svátek byl také oslavovaný Saracény na počest Afrodity, který velice ctí, a který v jejich jazyce nazývají Chamara.“ (Hugo Rahner, Greek myths and Christian mystery, /1971/ p. 140)

Znalec křesťanských i pohanských herezí, kyperský biskup Epiphanius ze Salaminy (cca 310-403), který hovořil pěti jazyky a v průběhu života pobýval v různých zemích (byl též přítelem křesťanského učence Jeronýma), v roce 376 o pohanském slavení 25. prosince napsal:

„V tomto dni (zimní slunovrat 25. prosince), to jest v osmém dni před lednovými kalendami, Řekové – mám na mysli modloslužebníky – slaví svátek, který Římané nazývají Saturnálie, Egypťané Krónie, a Alexandrijci Kikéllie. Důvodem je to, že tento osmý den před lednovými kalendami tvoří rozhraní, v němž nastává slunovrat; den opět se začne prodlužovat a slunce svítí déle a světlo stále roste.” (Lékarnička proti herezím – Panarion haereses, 51, 22, 3 – 8 / in GCS II, p. 285/)

Etnograf specializovaný na studium rituálů starých náboženství Sir James George Frazer, D.C.L., LL.D., Litt.D. uvádí důležité křesťanské svědectví, že to byl právě 25. prosinec, jehož oslava mezi pohany v Sýrii nadále každoročně přetrvávala i v dalších staletích. To je další potvrzení skutečnosti, že to byl právě tento den, jimž se zde v Sýrii římští císařové ve třetím století inspirovali, když odtud odcházeli posilovat solární kult ve zbytku římského impéria.

„Zvyk zachovávat svátek Slunce dvacátéhopátého prosince, přetrvával mezi pohany v Sýrii přinejmenším do první poloviny šestého století, protože tehdejší syrský spisovatel, Tomáš z Edessy, nás v pojednání o Narození Krista informuje, že o zimním slunovratu “pohané, uctívatelé základních prvků vesmíru, dodnes každoročně všude slaví velký svátek, neboť tehdy Slunce začíná vítězit a rozšiřovat své království”. Ale zbožný spisovatel dodává, že ač síla Slunce od toho dne narůstá, bude později zase slábnout; zatímco “svatá církev slaví svátek Narození Krista, Slunce Spravedlnosti, které začne porážet blud a ďábla, a nikdy nezeslábne”. (Sir James G. Frazer “The Worship of Nature”; chapter XII “THE WORSHIP OF THE SUN AMONG THE ARYAN PEOPLES OF ANTIQUITY” , § 5. “The Worship of the Sun among the Ancient Romans” /1925/)

Velký obhájce katolické víry profesor František Spirago ve svém vlivném díle „Katolický lidový katechismus“ /Olomouc 1903/, na str. 133 napsal:

„Hod Boží Vánoční jest 25. prosince, tedy za 9 měsíců po zvěstování Panně Marii: Jméno „Vánoce“ pochází odtud, že pohané v této době (kdy jsou noci velmi dlouhé) slavili k poctě boha slunce tak zvané „veliké ( = p o s v ě c e n é – svaté) n o c i“. Církev dala TĚMTO pohanským posvátným nocem význam křesťanský.“ A jinde v kontextu s dalšími svátky dodává: “Rovněž církev položila mnohé svátky v d o b u p o h a n s k ý ch s l a v n o s t í, jako Narození Páně, v dobu pohanských slavností, kdy pohané ku poctě svého boha slunce slavili tzv. „veliké noci“; dále Hromnice na počátek února, kdy dne nápadně přibývá a kdy právě proto pohané konávali „pochoďnové průvody“ ku poctě svých bohů. To církev činila proto, by ONĚM pohanským slavnostem dala křesťanský význam, aby takto pohané snadněji byli získani víře křesťanské.“ (F. Spirago, Sbírka příkladů)

Katolický kněz, generální vikář litoměřické diecéze P. Stanislav Přibyl, CSsR nedávno napsal:

„Církev měla po celá dlouhá staletí, ba tisíciletí, mimořádně vyvinutou schopnost inkulturace, totiž přetváření pohanských zvyklostí, obřadů a svátků tak, aby vyhovovaly křesťanskému náboženství. To platí též o vánočních svátcích, které jsou svým původem vlastně „POKŘTĚNÝM“ SVÁTKEM SLUNOVRATU, svátkem nepřemožitelného Slunce (solis invicti), i když zmínka Lukášova evangelia o pastýřích „pod širým nebem“ (Lk 2,8) by spíše svědčila pro letní období narození Ježíše Krista.“
(Zpravodaj římskokatolické farnosti sv. Václava na Smíchově – VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ /Vánoce 2008/-Za redakční radu p.Stanislav Přibyl, CSsR provinciál Kongregace redemptoristů v ČR a prezident Arcidiecézní charity Praha)
http://www.vaclavonline.wz.cz/200812b.pdf

„Katolická encyklopedie“ v hesle „Pohanství“ přiznává:

„Avšak nejen to. CÍRKEV SI PŘÍMO VYPŮJČILA PANTEON (VŠECHNY BOHY ANTICKÉHO CHRÁMU; p.m.), přičemž nic neopomněla “pokřtít”. V tom všem je základní úmysl – co si církev vezme, to si přizpůsobí a co nelze přizpůsobit, to nepřijme. DOKONCE POHANSKÉ SVÁTKY MOHOU BÝT “POKŘTĚNÉ”: samozřejmě naše procesí 25. dubna jsou Robigalie; Malé litanie se mohly zavěsit na Ambarualie, datum vánoc může být ze stejného důvodu umístěno na 25. prosinec, na to Natalis Invicti ze slunečního kultu.” (The Catholic Encyclopedia, /1908-1914 edition/, Vol. 11, p. 390, art. “Paganism.”)

Polská „Katolická encyklopedie“ pod heslem „Vánoce“ uvádí : „

„1. Svátek vánoc byl zaveden teprve ve 4. století a to v Římě. /…/ 2. Rychlému rozšíření vánoc přála skutečnost, že byl přijat na dvoře císaře Konstantina Velikého“. („Encyklopedia Katolicka” Tom 2, /Lublin 1985/, hasło ‘Boże Narodzenie’ s. 866)

Římskokatolická publikace „Přehled církevních dějin I“ pro studenty teologické fakulty CMTF UP v Olomouci, v kapitole o době Konstantina Velikého uvádí:
„Na venkově se misionáři setkali s konzervativní lidovou religionizitou. V pokřesťanšťování jim pomáhali asketičtí poustevníci, a především statkáři, kteří se během svého pobytu ve městě s křesťanstvím seznámili. Tato misie byla zdlouhavá.
- MNOHO POHANSKÉHO MUSELO BÝT ZAŘAZENO DO KULTU
- posvátná místa dostala křesťanskou podobu
- pohanská božstva byla nahrazena uctíváním světců a andělů.

Po celou dobu vlády však Konstantin respektoval antické kulty. Křesťanství bylo stále menšinové náboženství. (Svým počtem křesťané nepřevyšovali počet Židů, z jejichž náboženství se před časem oddělili.)“ (Studium na CMTF UP v Olomouci, Archív studijních materiálů z I. – V. ročníku, I.ročník, „Přehled církevních dějin I /223 kB/“, kap. „Konstantin Veliký a jeho nástupci“, str. 29.30)

Jezuitský učenec, kněz Edward Bulanda napsal:
„Avšak když od 4. století začaly do církve vzcházet velké masy pohanů, bylo zapotřebí na místo pohanských svátků ustanovit svátky křesťanské. /…/ “Lid miluje svátky“ říkával Řehoř Naziánský.“ (Bulanda E. „Kult bogini-matki w religiach pogańskich a cześć Matki Boźej w chrześtijaństwie“, Ruch biblijny i liturgicky, Nr. 3-6/1954, s. 173)

Význačný kardinál John Henry Newman doznal:

„Představitelé církve [byli] od raných dob připraveni – jakmile se naskytne příležitost – převzít, napodobit nebo schválit existující rituály a zvyky obyvatelstva, stejně tak jako filozofii vzdělané společenské vrstvy… Ve čtvrtém století se v křesťanstvu s úžasnou rychlostí šířily dvě hnutí či trendy, jeden asketický (mnišský; p.m.) a druhý razící rituály a obřady. Eusebius [Note 7: V. Const. iii. 1, iv. 23, &c.] nám rozličnými způsoby říká, že Konstantin, aby doporučil nové náboženství pohanům, VNESL DO KŘESŤANSTVÍ MNOHO VNĚJŠÍCH OZDOB, NEBOŤ NA NĚ BYLI POHANÉ ZVYKLÍ VE SVÉM VLASTNÍM NÁBOŽENSTVÍ. Není nezbytné hlouběji se této otázce věnovat této otázce, se kterou nás seznámila přičinlivost protestantských spisovatelů. Užívání chrámů, jejich zasvěcování určitým světcům a jejich zdobení o slavnostních příležitostech, kadidlo, světla a svíčky, slíbení darů při vyléčení z nemoci, svěcená voda, útěk do klášterů, SVÁTKY A ROČNÍ ÚDOBÍ, užívání kalendáře, procesí, žehnání polí, kněžské oblečení, tonzura, manželský prsten, obracení se [při modlitbě] k východu, později i obrazy, zřejmě i církevní zpěv a zvolání Kyrie eleison [Note 8: According to Dr. E. D. Clarke, Travels, vol. i. p. 352.] – TO VŠE JE POHANSKÉHO PŮVODU A JE TO POSVĚCENO TÍM, ŽE JE CÍRKEV PŘEVZALA.“ (John Henry Newman „An Essay on Development of Christian Doctrine“, Esej o vývoji křesťanského učení, /1906/, p. 372-3) Kardinál Newman zde jako podkladu využil odborné studie Alphonse Gilliota „ Etudes Sur Les Religions Comparees De L\’Orient“ /1862/.

Katolický historik August Franzen napsal:
„Konstantin byl na přijetí křesťanství již dávno připraven jako stoupenec monoteistického kultu boha slunce /stejně jako jeho otec/, ve svém vítězství viděl především potvrzení správnosti svého příklonu k monoteismu, jehož nejčistší formou se mu jevilo křesťanství.., Přitom byl i nadále PONTIFEX MAXIMUS státního pohanského náboženství… Jako “biskup pro vnější záležitosti” /episkopos tón ektos/ se cítil plně spoluodpovědným za církev; I V KŘESŤANSKÉ CÍRKVI SI ČINIL NÁROK NA DUCHOVNÍ VEDENÍ, KTERÉ VYKONÁVAL V POHANSKÉM KULTU JAKOŽTO PONTIFEX MAXIMUS; zasahoval do obsazení biskupských stolců a určoval synodám náplň práce (August Franzen “Malé církevní dějiny” /1992/, s. 52-55)

Katolická encyklopedie o činnosti prvního křesťanského císaře uvádí:
„Při vysvěcení Konstantinopolu v roce 330 byl použit OBŘAD NAPŮL POHANSKÝ A NAPŮL KŘESŤANSKÝ. Na náměstí byl postaven vůz boha slunce, a nad jeho přední části byl umístěn kříž Kristův, zatímco se zpívala Kyrie Eleison. KRÁTCE PŘED SVOU SMRTÍ KONSTANTIN POTVRDIL PRIVILEGIA KNĚŽÍ STAROVĚKÝCH BOHŮ. Také mnoho jiných jeho činů má podobu kompromisních opatření, jako by sám váhal a stále se ve skutečnosti držel nějaké formy synkretistického náboženství. Takto přikázal pohanským vojenským jednotkám použít modlitbu, ke které se mohl připojit každý monoteista… (byla vytvořena taková formulace, aby ji mohli odříkávat pohané i křesťané; p.m.) Již roku 313 církev získala imunitu pro své kněze, včetně osvobození od daní i branné povinnosti, a od závazných státní služeb, které byly tíživým jhem. Církev dále nabyla právo dědit majetek, a Konstantin navíc umístil neděli pod ochranu státu. JE PRAVDOU, ŽE VĚŘÍCÍ V MITHRU TAKÉ ZACHOVÁVALI NEDĚLI, PRÁVĚ TAK JAKO VÁNOCE. PROTO KONSTANTIN NEŘÍKÁ “DEN PÁNĚ”, ALE “ÚCTYHODNÝ DEN SLUNCE”. Podle Eusebia (Konstantinův přítel a životopisec; p.m.), pohané též měli v tomto dni povinnost vyjít na otevřené prostranství a společně pozvednout své ruce a opakovat již zmíněnou modlitbu, modlitbu bez jakéhokoliv zřetelného křesťanského rysu (Life of Constantine IV.20″).” (The Catholic Encyclopedia /1908/, vol. 4, art. “Constantine the Great”)

New Catholic Encyclopedia uznává:

„Nejběžnějším symbolem všech svatých je nimbus (obláček), zářivý ohraničený útvar obklopující hlavu světce. Jeho původ je PŘEDkřesťanský a příklady toho se nacházejí v helénistickém umění s pohanskou inspirací; svatozář se používala, jak dokládají mozaiky a mince, pro polobohy a božstva, jako byli Neptun, Jupiter, Bakchus, a zejména Apolón (bůh slunce).“ (New Catholic Encyclopedia /1967/, Vol. XII, p. 963)

Katolický teolog, kněz a profesor Jan Wierusz-Kowalski velmi otevřeně napsal:

„Liturgie rané církve rychle vstřebává vedle židovských prvků také prvky vypůjčené z pohanských liturgií, jakož i helenistických mystérií, které měly velký úspěch v celém tehdejším antickém světě. SKUTEČNOST, ŽE MNOHO MODLITEB A GEST KATOLICKÉHO OBŘADU POCHÁZÍ Z POHANSTVÍ, BYLO V ŘADĚ PŘÍPADŮ KAMENEM ÚRAZU DOKONCE PRO NEJEDNOHO KATOLICKÉHO UČENCE. Avšak podrobná srovnávací díla Zielińskieho, Nordena, a z katolické strany knězů Dölgera, Prümma a též mnoha dalších spolehlivě prokázaly, že když pohané příjímali křest, aby se stali se katolickými křesťany, tak úplně nepřestávali se způsobem modlitby, ve kterém byli vychováni a se kterým byli sžiti. Křtíc pohany, křtila církev také mnoho jejich modliteb a obřadů. Například se zjistilo, že některé MODLITBY VZNÁŠENÉ K APOLÓNOVI NEBO ASKLEPIOVI PŘÍMO VEŠLY DO POKLADNICE LITURGICKÝCH MODLITEB, PŘIČEMŽ POUZE JEN ZMĚNILY JMÉNO DANÉHO BŮŽKA NA JMÉNO KRISTOVO. Četné podoby, které nalézáme mezi křesťanskou liturgií a pohanskými mystériemi se nedají uspokojivě vysvětlit ani nahodilou shodou forem vlastních všem kultům, ani křesťanským vlivem na některé formy pohanských mystérií. /…/ Katolická církev si nejednou ZÁMĚRNĚ podržela jisté pohanské zvyky. Věděla, že je pro ni snadnější tyto pohanské zvyky jednoduše pokřtít a dát jim křesťanský obsah, než je zrušit. Zde mají původ některé SVÁTKY i procesí, protože na místo pohanských slavností bylo zapotřebí vnést do křesťanského kultu nějakou obdobu. Této metody se ještě papežové drželi i v VII. století, když misionářům jedoucím do ANGLIE a Germánie dávali instrukce, aby nepotírali takové pohanské náboženské zvyky, které by se daly snadno přizpůsobit do křesťanské víry.“ (Jan Wierusz-Kowalski „Liturgika“ /Warszawa, 1956/, str. 43-45)

„Encyclopedia Britannica“ uvádí citát významného katolického historika Bedy Ctihodného (672-735) o pohanském slavení 25. prosince v ANGLII:

„V Británii byl 25. prosinec svátkem dávno před konverzí na křesťanství, protože Beda (De temp. rat., ch. 13) popisuje, že ‘starověké národy Anglie začínaly rok 25. prosincem, v čase kdy my nyní slavíme narození Páně; a samotnou noc, která je nám nyní tak svatá, nazývaly ve svém jazyce modranecht (modra niht), to je NOC ,MATKY’, z důvodu nám pochybných obřadů, které v té noční vigílii prováděli.’ Se svou obvyklou málomluvností o pohanských nebo ortodoxních záležitostech, se Beda zdržel zaznamenat, čí matka to byla a o jaký obřad šlo.“ (The Encyclopedia Britannica, Vol. VI, “Christmas,” 293, 294, 11th edition.)

Římsko-katolický biskup Louis LaRavoire Morrow v knize “Moje katolická víra” napsal:

„V církevních dějinách zjistíme, že církev často POKŘTILA SVÁTKY POHANŮ, VYUŽÍVAJÍC DAT I OBŘADŮ, a obdařila je zcela novým a křesťanským významem.” (Louis LaRavoire Morrow “My Catholic Faith”/1949/, p.416)

Anglikánský kněz Conyers Middleton ve svém díle “Dopis z Říma, ukazující přesnou shodu mezi papežstvím a pohanstvím” napsal:
“Aringhus (katolický učenec; p.m.), ve svém spise Subterraneous Rome, uznává tuto shodu mezi pohanskými a papežskými rituály, a brání přijetí pohanských obřadů do bohoslužby církve, z moci jejich moudrých papežů a místodržitelů, kteří jak říká, při konverzi pohanů shledali nezbytným zavřít a přihmouřit oči nad mnoha věcmi, a vyhovět potřebám doby a nepoužít moc proti zvykům do kterých byli lidé tak úporně zamilovaní.“ (Middleton’s Works, vol. iii., pp. 117, 118, London, 1752. Viz také Aringhus, Rom. Subter., / Rome 1651,Paris 1659/, tom. i, lib. i., c. 21)

Katolický historik Theodore Maynard napsal:

„Často bývá vznášeno obvinění…, že katolicismus je navlečen do mnoha pohanských obleků. Musí být dodáno, že katolicismus je připraven uznat tuto výtku – A DOKONCE SE TÍM VYCHLOUBÁ.” (Theodore Maynard “The Story of American Catholicism” /New York, 1941/, p. 37)

Známý křesťanský apologeta Tertulián (cca155-220) na kraji třetího století dosvědčuje, že již v předkostantinovských dobách křesťané nebyli zdaleka imunní vůči pohanským slavnostem zimního období a při své snaze je napomenout, si zároveň stěžuje, jak tyto zvyky byly již tenkrát nakažlivé. Ve spise zaměřeném proti modlářství, v návaznosti na kapitolu nazvanou „O dodržování dnů spjatých s modlářstvím“ napsal:

„Jaké hříšné slavení (pohanských svátků) mezi bratřími! /…/ Často se u nás oslavují Saturnálie a Nové roky a ZIMNÍ SLUNOVRATY (Brumálie) i Matronálie. Dárky se vzájemně přijímají a nadělují. Novoroční dary se dávají s okázalou veselostí, hry a hlučné hostiny se konají. O co více jsou pohané věrni svému náboženství, když se starostlivě vyhýbají přebírání křesťanských slavností. /…/ Oni by se báli vypadat jako křesťané, ale MY SE NEBOJÍME VYPADAT JAKO POHANÉ!“ (Tertullian, On Idolatry 14 , ANF III, p. 70)

O podobných praktikách ve stejném církevním údobí je doklad v knize profesora historické teologie se zaměřením na antické křesťanství Christopha Markschiese, kde je citát církevního učence Origena (185-254):
„Nakonec chceme poukázat na fenomén obvykle nazývaný „polokřesťanství“: lidé, „kteří SLAVÍ POHANSKÉ SVÁTKY, I KDYŽ JSOU KŘESŤANY, (…), kteří chtějí vyčíst z běhu nebeských těles lidský život a jeho události anebo probádávají let ptáků a jiné podobné věci, které se v dnešním světě dějí.“ (Órigenés, Homilie na knihu Jozue VIII 4, Christoph Markschies „Mezi dvěma světy-Dějiny antického křesťanství“ /Vyšehrad, 2005/, str. 61)

Současný katolický slovník významných osobností v křesťanstvu o Řehoři Thaumaturgovi (213-270), který u Origena studoval říká:

„On věřil, že pohanské učení může být použito pro podporu křesťanství, on změnil tradiční pohanské svátky na křesťanské a byl vysoce úspěšný v přivádění pohanských davů do své církevní diecéze.“ (Lavinia Cohn-Sherbok “Who’s who in Christianity“ /London,1998/, p. 115)

Významný středověký církevní dějepisec, katolický kardinál Baronius Caesar o tom napsal:

„Tyto slavnosti, které pohané hanebně praktikovali v pověrečném uctívání, církev dovolila přenést ke svatému užívání, poté co je očistila posvěcením; TAKŽE TĚMITO RITUÁLY, KTERÉ SATAN VYMYSLEL KE SVÉMU VLASTNÍMU UCTÍVÁNÍ, VŠICHNI MOHLI CTÍT KRISTA pro větší pohanu ďábla. Tak pohanské svátky zatížené pověrou byly změněny na úctyhodné svátky mučedníků a modlářské chrámy byly změněny na svaté chrámy, jak Theodoret (vlivný syrský biskup a církevní historik cca 393 – 457; p.m.) ukazuje.” (Epilonte, Annalium Cardinalis Baronii, a Spondano. In Dues Partes /Lugduni, 1686/, p. 79)

„Katolická encyklopedie“ uvádí:

„Když po pronásledováních začal plynout čas, a již zde nebylo žádné aktuální měřítko, kterým by se dalo srovnávat bezpříkladné hrdinství mučedníků, NEBYLO TĚŽKÉ PŘENÉST NA KŘESŤANSKÉ MUČEDNÍKY KONCEPTY, KTERÉ VYZNÁVALY STAROVĚKÉ NÁRODY O SVÝCH HRDINECH. Tento přenos byl podpořen mnohými případy, kdy se křesťanští svatí stali nástupci místních božstev, a křesťanské uctívání nahradilo starověké místní uctívání. Toto vysvětluje velký počet podob (společných rysů) mezi bohy a svatými. PROMĚNA BOHŮ VE SVATÉ BYLA TAK HOJNĚ PROVÁDĚNA, ŽE DŮKAZY NENÍ TŘEBA PRACNĚ HLEDAT.” (The Catholic Encyclopedia, /1910/, Vol. 9, art. „Legends of the Saints.“)

Oficiální římskokatolické noviny v USA „Our Sunday Visitor“ uvedly:

“Mnozí ne-katolíci kritizují katolickou církev, protože některé její doktríny a praktiky jsou odvozeny z tradice. Ale nepřijde jim na mysl, že i jejich zaujatý postoj vůči církvi je založen konec konců na falešné “tradici”. Fakticky mnohé z protestantských učení a praktik jsou založeny na katolické tradici, jako svěcení neděle,…datum slavení Vánoc, Velikonoc a Letnic (Svatodušních svátků) a mnoho jiných věcí.” – Our Sunday Visitor, 26. října 1947 (J.H. Meier, What Catholics&Protestants Should Know /1999/, str. 163)

Oficiální římskokatolické noviny v USA „Our Sunday Visitor“, z 5. února 1950 píší:
„Prakticky vše co protestanti považují za podstatně důležité, přijali od katolické církve. Místo soboty přijímají neděli jako den sváteční, ač tuto změnu provedla katolická církev. Přijímají katolickou Bibli. Slaví VÁNOCE v den, který stanovila církev katolická. Přijímají datum velikonoc stanovený katolickou církví. Adventní a postní dobu také dodržují, ač jde o zvyky čistě katolické. Jejich modlitební knížky a liturgie se řídí katolickým církevním rokem. Mnoho jejich modliteb a svátečních oddílů Písma odpovídá zvyklostem běžným v katolické církvi na celém světě. Zdá se však, že protestanti nechtějí rozumět, že přijímáním (katolických překladů) Písma, zachováváním neděle, svěcením vánoc a slavením velikonočních svátků PŘIJÍMAJÍ AUTORITU HLAVY CÍRKVE – PAPEŽE.“

Katol. teolog Dr. Johan Eck v elaborátu „Enchiridon“ namířeném proti Lutherovi, na str. 78, 79 argumentuje:

„Jestliže církev měla moc změnit biblickou sobotu na neděli a nařídila svěcení neděle, proč by neměla mít tuto moc také vzhledem k jiným dnům, jako Vánoce a jiné ? … Pomineme-li a obrátíme se od pozdějších církevních nařízení k Písmu svatému POUZE, pak musíme zachovávat sobotu se Židy, tak jak byla zachovávána od počátku světa.“ (Christian Edwardson „Facts of Faith“, 1942, p. 295)

Římskokatolický biskup Richard Challoner napsal:

„Otázka: Má církev moc měnit deset Božích přikázání? Odpověď : … Na místo sedmého dne v týdnu a též jiných svátků určených ve Starém Zákoně, církev nařídila NEDĚLI A SVÁTKY, které mají být odděleny pro bohoslužby; a tyto jsme nyní povinni zachovávat namísto Božího přikázání, starodávné soboty.“ (Dr. Richard Challoner „The Catholic Christian Instructed“ /New York, 1853/, p. 211)

Římskokatolický teolog Vincent J. Kelly napsal:
„Někteří teologové byli názoru, že Bůh také přímo v Novém Zákonu označil neděli jako den sváteční a že On sám jednoznačně nahradil neděli za sobotu. AVŠAK TATO TEORIE JE NYNÍ ZCELA ODVRŽENA. Všeobecně se tvrdí, že Bůh jednoduše dal své církvi moc odstranit jakýkoli den nebo dny nebo ustanovovat SVATÉ DNY, pokud to uzná za vhodné. Církev vybrala neděli, první den týdne, a postupem času dodala ještě jiné dny jako svátky.“ (Vincent J. Kelly „Forbidden Sunday and Feast – Day Occupations“ /1943/, p. 2)

Již za římských biskupů Damase a Siricia (konec 4. století) době dochází i k pronásledování těch, kdo z řad křesťanů mají na svátky stanovené římskými biskupy jiný názor. Lidé kolem kazatele Prisciliána (cca340-385) mimo jiné právě o vánocích i nedělích úmyslně dodržovali naprostý půst, aby ukázali, že z těchto římských zvyků vůbec nemají radost. Priscilián Damasovi napsal apologický dopis a osobně jej v Římě navštívil, avšak ten jej odmítl přijmout. Nedlouho poté přichází krajně tvrdý zákrok. Trest smrti byl realizován státní mocí – ortodoxním katolíkem Magnusem Maximem, který

„hrdě hlásal, že mu šlo o neposkvrněnost katolické víry. Tato spolupráce církevních a státních orgánů se pak stala běžnou ve středověku.“ (Římskokatolická publikace „Přehled církevních dějin I /223 kB/“ pro studenty teologie na CMTF UP v Olomouci, Archív studijních materiálů z I. – V. ročníku, I.ročník, kap. „Konstantin Veliký a jeho nástupci“, str. 32)

Katolický kněz a teolog, vedoucí Institutu ekumenických výzkumů Hans Küng o tom píše:

„Jaký obrat! Z pronásledované církve se za méně než sto let stává církev, která sama pronásleduje. Její nepřátelé, „heretici“ (ti, kteří z celku katolické víry „vybírají“), jsou nyní i NEPŘÁTELI ŘÍŠE a jsou podle toho také trestáni. POPRVÉ TEĎ KŘESŤANÉ ZABÍJEJÍ JINÉ KŘESŤANY KVŮLI ROZDÍLNÉMU POJETÍ VÍRY. K tomu dochází v Trevíru v roce 385: španělský asketický kazatel Priscilián je spolu se šesti druhy přes mnoho protestů popraven kvůli herezi. Všichni si na to brzy zvyknou…“ (Hans Küng „Malé dějiny katolické církve“/2005/, str. 33)

Císař Justián I. pak v roce 529 zákonem (Codex Just., III, 12, 6) zakázal o vánocích pracovat a veřejně obchodovat.

Polská „Všeobecná encyklopedie“ v oddílu „Vánoce“ uvádí:

„S jak velkou slavnostností a nábožností církev touží, aby byl tento svátek (vánoce; p.m.) zachováván, prozrazuje skutečnost, jak velmi dlouho se na něj věřící připravují v průběhu adventu (jde o čtyři adventní neděle; p.m.). Na ty, kdo měli možnost, ale nenacházeli se v tomto dni na bohoslužbách, byla v minulosti uvalena TŘÍLETÁ CÍRKEVNÍ KLATBA.“ (Encyklopedia powszechna, /Warszawa ,1868/, sv. 4, str. 215, oddíl „Vánoce“)

„KLATBA (v latině interdikt) je trestem pro ZVLÁŠŤ TĚŽKÉ HŘÍŠNÍKY a souvisí s velkým EXKOMUNIKOVÁNÍM. Ve městě, kde odsouzenec žije, jsou zakázány všechny církevní obřady a udělování jakýchkoli svátostí. ODSOUZENCE V KLATBĚ MŮŽE VE DNE KDOKOLI BEZTRESTNĚ ZABÍT. Klatba platí od svítání do soumraku. Uvržení musí povolit Svatý otec.“ (výkladový online „Slovník cizích slov ABZ“)

O Francii se dozvídáme:
„Koncil v Lyonu zasedal kolem roku 1244 a zamezil lidem vykonávat jejich běžnou práci v den Páně a na jiné svátky POD NÁTLAKEM CÍRKEVNÍCH CENZUR.“
Ani Španělé v tomto díle nezaostávali:
1322 n. l. V tomto roce „byla svolána synoda ve Valladolidu v Kastilii, a tam bylo ratifikováno to, co bylo předtím požadováno, aby ‘se nikdo nezabýval zemědělstvím, anebo nepouštěl se do jakéhokoliv mechanického zaměstnání v den Páně, nebo v jiné svaté dny, jenom za okolností, když to bylo dílem nutnosti nebo dobročinnosti, o čem měl rozhodovat duchovní lokální farnosti.’“ (Dialogues, str. 275)
„Ani občanská moc nemlčela; protože v tom čase král Edward vydal výnos, že prádlo nemá být vyvěšováno na vývěskách v neděli a za jiných slavnostních svátků roku. Za vlády krále Henryho VI., kdy byl canterburským arcibiskupem Dr. Stafford, r. 1444 n. l., bylo vydáno nařízení, že v kostelech a na kostelních pozemcích se v den Páně nebo v jiné svátky nemají konat poutě a trhy, kromě času žně.“/Tamtéž str. 293,294/
Koncil v Rheimsu, který zasedal v roce 1533, vydal tento dekret:
1533 n.l. „Ať se lid shromáždí ve svých okrskových kostelech v den Páně a v jiné svátky a ať se účastní na mši, kázáních a večerních bohoslužbách. Ať se nikdo v tyto dny neoddává hrám nebo tanci, zvláště v průběhu bohoslužby.“ A historik dodává: „V tomtéž roce bylo na jiné synodě v Tours nařízeno uctivé svěcení dne Páně a dalších svátků POD HROZBOU EXKOMUNIKACE.“/ Morer, str. 280/
Svědectví francouzského spisovatele šestnáctého století. Jmenuje všechny skupiny lidí, kteří nosili jméno Anabaptisté. O jedné z těchto skupin píše toto:
“Někteří VYTRPĚLI VELKÁ MUČENÍ, protože nechtěli zachovávat neděle a svátky navzdory Antikristu: vidíc, že to jsou dny ustanoveny Antikristem, nechtěli se držet ničeho, co mu je podobné…“/ The Rise, Spring and Foundation of the Anabaptists or Rebaptized of our Times, Guy de Brez, 1565 n. l./ (J. N. Andrews, HISTORY OF THE SABBATH and FIRST DAY OF THE WEEK /1873/, p. 395.396.423)
Katolický historik doc. PhDr. Vojtěch Cekota napsal:
„MUČENÍ POVOLIL INOCENC IV. V R. 1252, jeho nástupci Alexandr IV. a Urban IV. v r. 1260 a 1262 přímo nařídili, že inkvizitoři mají být osobně přítomni tomuto strašnému postupu). Při mučení se užívaly čtyři způsoby: bičování, natahování na skřipec, při kterém mohlo dojít k vykloubení, strappado – obžalovaný byl přivázán hlavou dolů, vytahován do výše a pak spuštěn dolů, takže se hlava zastavila několik centimetrů nad zemí, čtvrtým způsobem bylo pálení žhavým uhlím. /…/ Ten, komu byla dokázána vina, byl potrestán buď doživotním vězením, nebo kratším podle vážnosti provinění. Velmi obávaným trestem byl tzv. murus strictus, malá komůrka, v které byl odsouzený často připoután řetězy. Když byla zjištěna veliká vina, která způsobila značné pohoršení, byl odsouzený předán světskému rameni k potrestání. Všichni věděli, že předání světské moci znamená jedině smrt. Na vysvětlenou je třeba říci, že církev měla tradiční odpor k prolévání krve, ale na druhé straně i PAPEŽSKÉ DOKUMENTY VYZÝVALY SVĚTSKOU AUTORITU, ABY POPRAVILA BLUDAŘE, KTEŘÍ JÍ BUDOU PŘEDÁNI K POTRESTÁNÍ. Obvyklým způsobem trestu smrti bylo upálení na hranici. Tohoto způsobu používali již římští císařové pro manichejce. Tento trest se tak ustálil, že se pokládal za obvyklý pro kacíře… Vynesení rozsudku bylo téměř vždy spojeno se zabavením majetku odsouzeného a postihovalo celou jeho rodinu.“ (doc. PhDr. Vojtěch Cekota „Církevní dějiny“; cyklus přednášek ve Zlíně – Přednáška ze dne 15. 2. 2007 „Inkviziční postup“) http://www.volny.cz/cekota2/Inkvizice2.htm

Stejná praxe vládla i dalších evropských zemích:
(Budapesť, 1279 n.l.) “CANON 33—Členovia farnosti sa musia zúčastniť na omši vo vlastnom farskom kostole na všetky nedele a sviatky. Laickí členovia alebo duchovní klerici, ktorí porušia toto nariadenie BUDÚ PRÍSNE POTRESTANÍ.”
(Trier, 1310 n.l.) “CANON 23 – Všetci členovia farnosti sa musia zúčastniť na omši v nedele a sviatky, POD TRESTOM EXKOMUNIKOVANIA.” ( Hegel’s “Councils,” vols. 5,6)

Ještě i v SOUČASNOSTI platí, že dobrovolná neúčast na katolické mši připadající na starověká římská data prosincového slunovratu (25. prosinec) a lednové kalendy (1. leden) je kvalifikována jako těžký hřích:
„Narození Páně má takto uspořádaný oktáv (tedy 8 dní): 25. prosince slavíme Slavnost Narození Páně. Je třeba připomenout, že neúčast na této slavnosti a na Slavnosti Matky Boží Panny Marie 1. ledna je těžkým hříchem.“ (Vánoční doba a nový rok, č.6/2004)
Pro upřesnění ještě rozveďme, že těžký hřích (což je např. i dobrovolná neúčast na vánoční mši), dokud není u zpovědi knězi vyznán, znemožňuje právoplatnou účast na jakékoli další mši, protože dle katolické nauky těžký hřích je smrtelný hřích. Z toho důvodu osoba, která bez rozřešení zemře v těžkém hříchu, je provždy zavržena do pekla, což je dle katolické teologie MÍSTO A STAV NIKDY NEKONČÍCÍCH, NEPŘETRŽITĚVĚČNÝCH MUK. Katolická liturgie nabízí věřícím o 25. prosinci hned tři mše (půlnoční, za úsvitu, a během dne) nebo 24. prosince večerní štědrovečerní mši, přičemž účast na kterékoli z těchto čtyř mší je platným naplněním vyžadované povinnosti.

Katechismus katolické církve (Zvon 1995) s předmluvou papeže Jana Pavla II., na str. 538 říká:
„Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech, se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu.“
Při čtení e-mailu z SSKNETu 18. prosinec (12:08) 2000, předmět „Smlouva Slovensko + Vatikán“ si můžeme udělat malý obrázek o tom, jak takové respektování náboženské svobody ve vztahu k církevním svátkům vypadá v současné praxi. Zpravodaj ČTK mimo jiné uvedl:

„Text dohody, který podepsali 24. Listopadu/2000/ ve Vatikánu premiér Mikuláš Dzurinda a kardinál Sodano, nenalezl podporu ani u některých poslanců vládní koalice – kritiky byli zejména zákonodárci z vládní Strany občanského porozumění a z levicového tábora. Ti měli výhrady zejména pro údajné zvýhodňování katolické církvi na úkor ostatních. Smlouva podle nich také omezuje pravomoci parlamentu tím, že se v ní SLOVENSKO ZAVAZUJE ZACHOVAT CÍRKEVNÍ SVÁTKY. Výtkou bylo i to, že platnost smlouvy není časově omezena a její změna je možná pouze se souhlasem OBOU smluvních stran.“

Základná zmluva medzi Slovenskou republikou a Svätou stolicou – Článok 9

Slovenská republika bude rešpektovať ako dni pracovného pokoja nedele a tieto dni:

a)1. január, slávnosť Bohorodičky Panny Márie, Obrezanie Pána a Bazila Veľkého, b) 6. január, Zjavenie Pána, Bohozjavenie, c) Veľký piatok, d) Veľkonočný pondelok, e) 5. júl, slávnosť svätých Cyrila a Metoda, f) 15. september, slávnosť Sedembolestnej Panny Márie, Patrónky Slovenska, g) 1. november, slávnosť Všetkých svätých, h) 24. DECEMBER, ŠTEDRÝ DEŇ, i) 25. DECEMBER, SLÁVNOSŤ NARODENIA PÁNA, j) 26. december, sviatok svätého Štefana, prvého mučeníka, Zbor presvätej Bohorodičky.

Predaj na Veľkonočnú nedeľu PO PRVÝ RAZ MUSIA TRESTAŤ POKUTOU
http://peniaze.pravda.sk/tlac.asp?r=sk-pspotrebitel&c=A100325_150415_sk-pspotrebitel_p45
Vladimíra Kucejová | 25. marca 2010 15:04
Obchodníci veria, že Veľká noc potvrdí, že po dlhých mesiacoch zápasenia s prepadmi tržieb sa ľudia vrátia k míňaniu. Počas dvoch predsviatočných týždňov sa tržby oproti bežným dňom zvyčajne zvýšia o osem až 10 percent.
“Najväčší nápor je zvyčajne posledný týždeň pred Veľkou nocou, kupujú sa najčastejšie rôzne šunky, šaláty a alkohol,” hovorí Ľubomír Drahovský, analytik agentúry pre prieskum trhu Terno. Po prvý raz po rokoch však budú obchody na Veľkonočnú nedeľu zatvorené. Podľa novely Zákonníka práce nemôžu obchodníci v tento deň prikázať zamestnancom pracovať. “Ani v prípade, ak by s tým zamestnanec súhlasil,” hovorí Katarína Kuľandová, predsedníčka Odborového združenia pracovníkov obchodu. “Obchodníci budú zákon dodržiavať a na Veľkonočnú nedeľu prevádzky zatvoria,” dopĺňa Pavol Konštiak, prezident Zväzu obchodu a cestovného ruchu.
Prípadné nedodržanie zákona bude kontrolovať inšpektorát práce. “Plánujeme uskutočniť kontroly podobne ako na ŠTEDRÝ DEŇ,” varuje Slavěna Vorobelová, hovorkyňa Národného inšpektorátu práce. Na VIANOCE skontrolovali 144 predajní, štyri z nich boli otvorené dlhšie, ako povoľuje zákon, teda dopoludnia. Obchodníkom, ktorí napriek tomu budú predávať, hrozia pokuty až do výšky 100-TISÍC EUR. Doteraz sa mohli inšpektori rozhodnúť, či pokutu vôbec dajú. Pre tých, čo porušia pravidlá počas tohtoročných jarných sviatkov, však už bude vymeranie pokút POVINNÉ. Výnimku majú iba lekárne, čerpacie stanice či predajne suvenírov.

Lucius Ferraris, italský františkán v 18. století sestavil Encyklopedii náboženských poznatků, ve které o papežské autoritě uvádí:

„Papež má tak význačnou hodnost a je tak vysoce postavený , že NENÍ POUHÝM ČLOVĚKEM, ALE JAKOBY BYL BOHEM, A ZÁSTUPCEM BOHA.“

„Pokud jde o papežskou autoritu, PAPEŽ JE JAKOBY BŮH NA ZEMI, jediný panovník všech vě

Čas Velikonoc představuje jeden z nejvýznamnějších úseků zvykoslovného roku. Jeho význam lze vidět ve dvou polohách. Z hlediska křesťanství jde o období zcela mimořádné.

…Velikonoční mysterium – umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje samotnou podstatu víry.

Velikonoce zároveň spadají přibližně do doby jarní rovnodennosti, kdy v našich zeměpisných polohách začíná vegetační cyklus přírody. Je to přirozený a opět důležitý mezník roku, alespoň u našich předků, zemědělců, kteří zachovali ve svých kulturních tradicích nejvíce zvyků. K tomuto období se odedávna vztahovaly některé obřady nebo motivy vyšlé z přírodní magie doby před přijetím křesťanství, ale i úkony obecně spjaté s nastupujícím přírodním cyklem, s řadou přirozených počinů a pocitů živého světa, které chápeme i dnes, přes civilizační bariéry naší doby. Přichází jaro.

J. Langhammerová ukazuje, jak dva naznačené filosofické světy se scházejí v časové rovině Velikonoc. Do jisté míry je můžeme chápat v souvislosti, v určitém smyslu stojí proti sobě. Přesto se vzájemně prostupují a vytvářejí specifický domácí obraz tohoto údobí. Některé výrazné zvyky, nesoucí ohlasy dávné přírodní a prosperitní magie období rovnodennosti se přes dobová přizpůsobení nemohly spojit s křesťanským obrazem Velikonoc. Zůstaly tedy v časovém odstupu od hlavních svátků v přípravné době postu a pak se zase přihlásily v bujnější formě po odeznění hlavních svátků, o velikonoční koledě. Jde o podobné časové řazení a vyřešení dilematu dvou filosofií jako o Vánocích, kde se za sebou řadí advent s ohlasy před-křesťanských zvyků, vlastní Vánoce s oslavou narození Ježíška a pak radostná koleda. I v čase Velikonoc lze rozeznat tři úseky. Půst s motivy jarní přírodní magie, nábožensky chápaný pašijový týden s vyvrcholením o Božím hodu velikonočním a na závěr svátků opět uvolnění a veselá koleda – pomlázka.

Na Velikonocích je příkladný synkretismus, tj. prostupování několika různorodých sfér duchovního života a jejich reálného vyústění do chování lidí, různých obřadních úkonů a atributů. Protichůdné hodnoty lze sledovat v průběhu jednoho týdne, dokonce i dne, kdy se k sobě přiřazují hodnoty přísného křesťanského postu, pokání, zpovědi a tichého náboženského rozjímání – spolu s pověrečnou vírou a úkony pohanské magie. Příkladem je zlomový bod Velikonoc – Velký pátek. Na jedné straně svatá zpověď a přijímání, přísný půst a účast na bohoslužbách v kostele – na straně druhé předkřesťanské praktiky jitřící sílu země, vody a ohně a zvyky spjaté s těmito silami.2 Zřetelnější protiklady najdeme v širším časovém rozmezí velikonočního období – Smrtná neděle s manipulací pohanského fetiše smrti3 a za nemnoho dní kajícná procesí vzývající Boha Otce i Syna v čase pašijového týdne. I když je nutno brát významy jednotlivých zvyků s jistou rezervou a ohledem na dobu, v níž se konaly, na okruh účastníků – dětí, dospělých, aktu v podobě hry nebo vážného mysteria, jsou to motivy nosné, vážné duchovní statky, naskládané a stmelené tlakem historie v jeden celek. V tradičním řádu vesnice se přirozeně srovnaly, zařadily za sebe nebo téměř prostoupily – podle situace a potřeb. Dodnes nám mohou sloužit jako model k soužití, myšlenkové toleranci a přirozeného, dnešními slovy demokratického uvažování.4

Mnohé velikonoční zvyky jako kupř. malování vajíček5 či pomlázka a s nimi spojené lidové rituály (př. šlehání pomlázkou)6 nejsou původně křesťanské, nýbrž pohanské.

_____________

1 Slovo velikonoce je v mnoha řečích označeno pesach nebo pascha, což pak někdy znamená i velikonočního beránka.

„Podstatné jméno pesach souvisí zřetelně se slovem pásach, které je s malými obměnami doloženo i v akkadštině a v mimobiblické hebrejštině vesměs ve významu být chromý, zchromnout, kulhat, poskakovat. V arabštině znamená obdobné sloveso vykloubit. Věc je však komplikovaná tím, že pro obyčejné kulhání má hebrejština ještě zcela jiný výraz, který zní cála‘. Takto kulhá postižený Jákob (Gn 32,32) i ovce, zobrazující poraněné Izraelské (Mi 4,6 Sf 3,19). Proto musí sloveso pásach označovat nějaké zvláštní, specifické kulhání.“

„Zdá se, že se tehdy poskakovalo či tančilo nejen k poctě cizích bohů, nýbrž i k poctě Hospodina.“

„Shrňme si výtěžek: pásach zřejmě znamenalo původně „poskočit“. Pak se jeho význam rozvíjel dvěma směry: 1. Zdravotně znamená poskakovat asi tolik jako nechodit normálně, být nějak ochromen, a tak se z poskakujícího stal chromý či kulhavý. 2. V náboženském smyslu znamenalo poskakovat vlastně tančit, a při tom třeba i něco přeskakovat. Vzpomeňme na přeskakování ohně! Samozřejmě se tenkrát netančilo ve dvojicích jako dnes, nýbrž tancem se uváděli lidé při náboženských slavnostech do vytržení, do extáze, aby se tak dostali do božské sféry, přiblížili svému božstvu nebo se s ním dokonce ztotožnili. O takových tancích máme doklady od Foiníkie až po Persii, od Indie až po Afriku.“

Heller Jan. Tři svědkové. Praha: OIKÚMENÉ, 1995. 15,17 s.

“Byla to původně zemědělská slavnost kenaanská na zahájení žně ječmene. S hodem beránka splynula patrně až po usazení Izraele v Palestině (sr vk Joz 5,12), jak to vyplývá i ze zmínky o ‚hostu a domorodci‘ (v.19). Večer 14. nísanu (či abíbu), tedy večer pesachu, spadal v jedno s prvním dnem přesnic. Tato slavnost byla sedmidenní. První a poslední den se konala zvláštní bohoslužebná shromáždění; platilo pro ně nařízení obdobné jako pro svěcení ‚dne odpočinutí‘: nesmělo se v nich pracovat. Důležité je požívání nekvašených chlebů a zákaz používání jakéhokoli kvasu. Proto bylo připravováno nekynuté těsto nebo pojídáno pražené zrní (sr Joz 5,11). Tato stará minulost je ovšem překryta novým zvěstným obsahem: svátky přesnic se také staly připomínkou záchrany z Egypta. Nejde ovšem jen o oslavu nějakého historického výročí, nýbrž o přípravu pro nový život v novém věku. Proto se musí z domů odstranit ,starý kvas‘ (sr 1k 5,7). Kdo by přestoupil ustanovení, bude vyobcován ze společenství Božího lidu (sr vk Gn 17,14).“

Kolektiv autorů. Výklady ke starému zákonu I.. Praha: Kalich, 1991. 241 s.

„Rozborem zpráv knihy Exodus došli odborníci k závěru, že izraelské velikonoce vznikly spojením dvou složek. První z nich byla stará slavnost pastevců, zvaná pesach, druhá byla stará slavnost zemědělců, zvaná přesnice čili nekvašené chleby, hebr. maccót. Je to vidět i v Ex 12. Verše 1-14.21-27 mluví o pesachu, kdežto verše 15-20 o maccót.“

Heller Jan. Tři svědkové. Praha: OIKÚMENÉ, 1995. 17 s.

2„O Velkém pátku, při Kristově smrti, se odehrávaly mimořádné jevy, věstící motivy konce světa. Rozpoutaly se živly, otvírala se země a hroby. Nový čas světa, zlom. Země je otevřená. – Pokud je otevřeno, můžeme zjevně vejít a vniknout pod povrch utajení. Země se nám přece sama nabízí, otvírají se její poklady.

Nezvratným živlem země je voda. Té se připisuje nejen fyzická, ale i duchovní síla ve všech náboženstvích světa. I v křesťanství. Je od ní vlastně křtem – očistnou koupelí ustanoveno. I sám Kristus je zobrazován od dob prvních křesťanů jak pokorně stojí v řece Jordánu a je křtěn – poléván vodou, obrazně očišťován sv. Janem Křtitelem. Křest je také spojen s Velikonocemi od dob prvních křesťanů…

…na Velký pátek ráno, před slunce východem, kdy je živel čistý, neopotřebený, lidé u nás chodili v duchu pověr k vodním tokům, aby se v nich obřadně umyli – pro zdraví, sílu do života. Velikonoční voda se rovněž nabírá do nádob a nosí domů, myje se v ní náčiní, to nejdůležitější, které nám zprostředkuje samotnou existenci, hlavní pokrm zvaný „Boží dar“ – chléb…

…stejnou vodou, někde výmluvně nazývanou „jordánka“ se vykropuje světnice, omývají se v ní lidé, kropí dobytek, kravám se v ní omývají vemena, aby dávaly hodně mléka.

Další nepominutelný živel je oheň. I ten má své místo ve velkopáteční sestavě tradičních zvyků. Podle dávné tradice se v tento den uhasíná…“

Langhammerová J. Lidové zvyky. Praha: Lidové noviny, 2004. 76,77,78 s.

3 „Vynášení smrti je zvyk, který lze bezpochyby řadit k jednomu z nejstarších u nás. Má podtext předhistorický, velmi vážný, dramatický, spjatý v symbolice s motivy lidské smrti či obrazné oběti různě chápané a odborně vysvětlované, po tisíciletí či dlouhé řady staletí transformované do mírné, ale podvědomě závažné scény. Z analogií s okolním světem a doklady o kulturách národů sídlících na našem území před příchodem Slovanů – Keltů, Germánů – a samozřejmě ze slovanské mytologie lze usoudit, že to byl v dávné minulosti zvyk vážný a důležitý. Natolik zakořeněný, že bylo třeba v době nastupujícího křesťanství a posléze rozvinutého mysticismu středověku proti němu ze strany církve zasahovat a varovat před jeho pohanskou podstatou. Tak se o tomto zvyku díky jeho „škodlivosti“ dovídáme ze středověkých písemných pramenů, což je u lidových zvyků výjimečné. Např. v letech 1366, 1384 i později proti němu s přísností vystupuje církevní synod. Přes tyto zákazy se zvyk konal a v dobově ztvárněné formě vydržel do 19. století, výjimečně a v dovětcích až do současnosti.“ tamtéž 49,50 s.

4 tamtéž 45,46 s.

5„Kraslice, malovaná velikonoční vajíčka, byla původně červená. Kraslice je etymologicky spjata se slovem krasnyj – červený. Červená byla patrně proto, že šlo o barvu krve, která je ve starých kulturách považována za život, který proudí naším jinak mrtvým tělem. Krev je totéž co dech života. Co nedovedeme dnes už nijak pochopit je výzdoba kraslic. Známe spousty krajových variant, víme, že existují letité tradice ornamentů. Víme také, že na kraslicích bývaly nápisy…

…z existence dnešních nápisů a ze starobylosti ornamentů usuzují někteří badatelé na to, že prapůvodně byly kraslice zdobeny magickými obrazci nebo runami. Vyloučit ani doložit to dnes nejde.“

Piťha P. Velikonoce. Praha: COMDES, 2000. 57,58 s.

6 „Obchůzka po domech, veršovaná přání, polévání vodou a hlavně šlehání zelenými pruty, které údajně přináší „pomlazení“ – odtud název předmětu, dne, někdy i celých Velikonoc. Zelený prut je zde symbolem pozitivní souhry živlů. Ožil účinkem vody, slunce a země. V tradiční víře je přirozeným obrazem obrození síly. Podle zákonů kontaktní magie se jeho síla dotekem přenáší dál. Dotek je účinný, šlehnutím se vykřesává výskot, pohyb, radostné hemžení – jako stvrzení platnosti aktu. Tento zvyk se v neokázalé formě dodržoval i jindy, například při prvém výhonu na pastvu se z podobných důvodů oživení šlehal dobytek. O Velikonocích dostal tento prastarý magický úkon pevný řád kolední obchůzky s obdarováním…vajíčko samo nese pochopitelnou symboliku rodícího se života, znak přicházejícího jara.“

Langhammerová J. Lidové zvyky. Praha: Lidové noviny, 2004. 97,99 s.