2) Můj záměr je tuto debatu dohnat k reflektování nějakých základů. Co je jsoucno? :) Ale i při omezení na problém universálií bych se obával téhle formulace: “Jaký mají obecné pojmy (abstrakce) ontologický status = odpovídá jim něco v realitě nebo ne?”. Připadá mi totiž problematické to odpovídání. Ne že bych chtěl tvrdit, že je prostě nesrozumitelné, ale jeho implicitní pojetí reality je: realita je to, s čím se má něco shodovat. Pokud s tím takové pojetí reality nesouvisí, je třeba i tak dalších vysvětlení. Podobně s abstrakcí: proč je třeba mluvit u obecných pojmů o abstrakci? Tím už se jejich status v zásadě předpokládá, jestliže je abstrakce něco bezprostředně srozumitelného. Můj návrh vztahu jednotlivého a obecného spočívá v tom, že jsou to neredukovatelné “skutečnosti”, které existují pouze tak, že se vzájemně zprostředkovávají. Obecné je (a je srozumitelné) skrze jednotlivé (př.: Viděl jsem psa.). Jednotlivé je (a je srozumitelné) skrze obecné. (př.:To, co jsem viděl, byl pes.). Tím je zachováno napětí mezi jednotlivým a obecným: “pes” prostě adekvátně nevystihuje “toho tvora zde” (je tu otevřenost do budoucnosti apod.), a přece je to pes. Zároveň “pes” není jen subjektivní kategorie, která je aplikována na něco nekategorického. Tak je mezi jednotlivým a obecným jakýsi svár, ale i momenty napjaté harmonie. Kvůli tomu pak v zásadě není třeba řešit původ jednotlivého a obecného a ptát se po abstrakci. Měl jsem dojem, že právě Ty jsi tady někde mluvila o rozporuplnosti reality v jiném smyslu než je “A a non-A se vylučují”. Proto jsem měl dojem, že míříš stejným směrem.

Maftík: Jestliže je pravda vztažena pouze k empiricky vykazatelným věcem (př.: Venku prší.), je otázkou, co je pravda v případě teorií jako “Prázdno neexistuje.” Proč by v takovém případě nemusela být adekvační teorie nahrazena teorií koherenční?

Františka: Mám návrh. Nechceš zde zveřejnit text “Fenomén jako konflikt v bytí” od Pavla Kouby? Zajímalo by mě, jestli by se na něj nalepila nějaká diskuse. :)

Když byla zdejší diskuse ještě krátká, mluvilo se hodně o relativismu a absolutismu. Záhy jsme konstatovali, že vztah relativismu k absolutismu může být vyjádřen paradoxně. Relativismus je sám absolutistický. To je však ještě jednostranné. Maftík opakovaně hájil to, že relativismus je rovněž legitimní, přestože tvrdil, že nezná takové filosofické argumenty, které by ho obhájily a byly pro něj přijatelné. Jestliže tuto legitimitu relativismu myslí Maftík vážně, je podle mě závěr takový: relativismus je absolutistický a zároveň absolutismus je relativistický. Tato zvláštní struktura vztahu dvou protikladů se tu ovšem objevovala nepovšimnuta i jinak. K obecnému jsme chtěli jednotlivé případy a k jednotlivým případům obecné pojmy. To lze reflekovat jako takový vztah mezi protiklady, kdy je jeden z členů protikladu skutečný, pouze pokud vyvstává na pozadí toho druhého a pokud se může stát pozadím pro vyvstání toho druhého. jednomu členu protikladu rozumíme skrze druhý jako rozumíme obecnému skrze jednotlivé a jednotlivému skrze obecné. To, co chybělo mým úvahám je ucelená souvislost, kterou jsem nedávno objevil v úvahách Pavla Kouby v knize Smysl konečnosti. Když se totiž vztah protikladů položí takto, ukazuje se zajímavost některých otázek, které jsem položil. okud je jeden člen protikladu skutečný pouze jako zprostředkovaný druhým, má smysl ptát se, co je spor a svár. Formulace principu sporu “A nemůže být zároveň s non A” zcela neproblematicky přijímá, že spor je nedržitelnost protikladů zároveň. Zde se naopak ukazuje, že protiklady jsou držitelné zároveň, pokud se vzájemně zprostředkovávají. Na tom je vidět, že tato formulace zákona sporu může být zavádějící pro naše chápání, co je spor a jakých podob může nabývat. Pozitivní jádro mých kritik adekvační teorie pravdy by rovněž nemuselo spočívat jen v pokusu filosoficky dotázat toto pojetí pravdy, ale i v důrazu na to, že adekvační teorie pravdy by mohla být zavádějící svým důrazem na shodu. Rovněž se ale ukázalo, že něco se může shodovat, pouze pokud se to liší, a že se něco liší, pouze pokud se to shoduje. Lišení se je totiž vykazatelné až v rámci shodnosti, do níž je obé uvedeno, aby mohlo být srovnáno a odlišeno (tím nemyslím noetické operace!). stejnost je tedy zprostředkována jinakostí a jinakost stejností, aniž by na sebe byly redukovatelné. Chtěl bych také varovat před takovým úzkým pojetím pravdy, kdy je řeč jen o shodě s jevy, ať už jsou jevy cokoli. Mají-li mít totiž filosofické úvahy nějaký dopad, je třeba snažit se myslet pravdu jsoucna a neomezovat se na opozici subjektivní-objektivní. Subjekt je totiž skutečný, pokud povstává díky objektivitě, a objekt je skutečný, pokud povstává díky subjektivitě. proto mi připadá naivní snažit se bojovat proti objektivitě nějakousubjektivitou či nepředmětností. Tím se konflikt subjektivního a objektivního redukuje na odkázanost objektivity na subjekt, což je i jedna z tendencí Husserlovy fenomenologie. Problematické a matoucí pak je, že se vědám vyhradí objektivní realita, zatímco se začne budovat jiná transcendentální sféra podmínek možnosti vědy, k níž se věda nemůže dostat, protože má sféru jinou a izolovanou (nesejde na tom, že se fenomenologie také nazve vědou, ba přísnou). Obecně vzato je však každé jsoucno tím, co je vztaženo k (vůči němu) jinému, a v tomto vztahu teprve je samo sebou. Jinak řečeno jsoucno je cestou tam a zase zpátky. Theologicky řečeno Bůh Otec je pro křesťany sám sebou díky svému vztahu k Ježíšovi a Ježíš je sám sebou díky svému vztahu k Otci…

metodická poznámka:
Výše řečeným se nevylučuje nepravda. Nepravdivé je právě to, co nemůže být zprostředkováno jiným nebo co nemůže být ve vztahu k jinému. I nepravda přece jest, přičemž být je vztahovat se k jinému.

Například jsi mi nedávno posílal jistou přednášku. Nechci jmenovat. To byl krystalický příklad. A některá Fuchsova vyjádření imho také prozrazují, že základní pointu perspektivismu vůbec nepochopil.

(Pokud jde o Welsche – zaprvé je ho imho třeba brát s tím, že on sám je, přinejmenším v téhle knize, přeci jen takový popularisátor, referuje i to, jak byla ta díla tak všeobecně přijata apod. A za druhé z té knihy v překladu vypustili rozsáhlé části originálu, podle některých klíčové. Ale já jsem originál taky nečetl. Opakuji, že imho asi nejlepší volba pro někoho, kdo se chce seznámit s precisně promyšlenou a zformulovanou versí perspektivismu v češtině, je Koubova kniha o Nietzschem.)

opravdu nelze čekat, že to budou nějaké blboučké fantasmagorie, jak to někdy líčí ti, kdož nahlédli do několika náhodně vybraných knih “postmodernistů” a předtím strávili dlouhá léta třeba v tomismu.
Můžeš mi dát (pokud možno “nedojmový”) příklad pár takových jedinců?

které nemůže nezaujatě prokázat
Takže bychom si mohli probrat termín zaujatost. A mám dojem, že i vztah pojmů zaujatost a přirozenost …

Jinak, jen pro zajímavost. Čtu momentálně Naši postmoderní modernu od Welsche a zaujalo mě jak tam referuje, že Lyotardovi bylo vytýkáno, že znemožňuje kritiku (patrně jeho pozice). Hned jsem si vzpomněl na Tebe a onen Tvůj příspěvek a můj dojem z něj (neochota spolupřezkoumávat + vyhýbání se argumentům). Samozřejmě jsem si vědom toho, že tento můj dojem může být úplně mimo, ale jen to vyslovuji, neboť jsem jej měl. Také jsem si jistě vědom toho (resp. otevřně přiznávám), že čtu víceméně svou první knihu o postmodernismu. Prostě jsem jen představil svůj dojem.