To co ona nazývá filosofií nutnosti je známý kauzální determinismus, tj názor, že svět příroda je určen pevnými zákony. Determinismus obsahuje problém, který se snažil po svém vyřešit už Kant. Totiž, jak máme sloučit determinovaný svět s naší (lidskou) zkušeností, že se svobodně rozhodujeme pro to či ono. Kantovo řešení spočívá v tom, že kauzalitu přírody nahlédne jakožto důsledek naší spontaneity, totiž zpracování počitků lidskou myslí. Jsme prostě uzpůsobeni tak, že poznáváme jen to, co jsme předem uspořádali časově, prostorově a kauzálně. Přijmeme-li s Kantem tento názor, pak eo ipso je lidská mysl vyňata z přírodní kauzality a stává se bezpodmínečnou (unconditional) věcí o sobě. Pokud ovšem přisoudíme spontaneitu celému vesmíru, jak ke konci svého pojednání autorka navrhuje, pak je Kantovo řešení nemožné a vesmír se stává nepoznatelným. To však vede rovnou cestou k epistemologickému skepticismu.

Několik poznámek v dualismu. Jednu věc si musíme předem ujasnit. I když se to někomu může zdát, Kant není původcem (vynálezcem) dualismu. Dualismus je mnohem staršího data, dualisté byli církevní scholastikové i jejich velký kritik Descartes. Ti všichni rozlišovali sféru materiálních a duchovních (duchové) bytostí. Člověk jakožto duchovně-materiální bytost pak zaujímá podle nich významnou pozici v obou sférách. Rozhodně nelze souhlasit s Františkou, že by toto dělení mělo něco společného s předělem mezi Dobrem a Zlem. Stačí si jen vzpomenout, že Satan jakožto representant Zla je sám čistý duch. I hřích je ryze duchovní záležitostí. Čistě hmotná stvoření jsou dobrá a nemohou hřešit. Zde je první velký omyl naší filosofky.

Druhý omyl se ukazuje v jejím omezeném pojetí vědy. Věda pro Františku znamená asi pouze praktickou techniku, například Temelín. Příčinou katastrof je ovšem selhání techniky nebo určitých technických konstrukcí v důsledku lidské hrabivosti, nikoli selhání vědeckého poznání jako takového. Tady se na tobě, Fanynko, podepsalo neblaze antivědecké působení tvého učitele.

Vrcholem tvého tápání je pojetí pravdy. Moje otázka zní: jak může být pravda dogmatická. Jestli za dogmatickou pravdu považuješ něčí prohlašování, že to a to je pravda, bez ohledu, zda to pravda je skutečně, pak máš na mysli dogmatický omyl nebo dogmatickou lež. Pravda je to, co je pravdivé, a to nemůže být pejorativně dogmatické. Pokud za dogmatickou pravdu považuješ věty, které jsou pravdivé nutně, tj. v každém možném světě, jako např. že dvě a dvě jsou čtyři, pak by bylo od tebe bláhové takové pravdy popírat. Kontra Neubauer je třeba říct, že pravda rozhodně není svévole, ani není výsledkem nějakého našeho svobodného rozhodnutí.

Nepleť si morální kritéria s kritérii objektivního poznání. Pokud jsi ovšem proti objektivitě poznání, pak jsi sama ten skeptik, kterého tak kritizuješ.

Kritériem pravdy nemůže být přece úcta k tajemství, copak ten, kdo má k něčemu úctu ať už to je cokoli, se už tím pádem stává neomylným? Myslíš-li však, že „úcta k tajemství“ je synonymum pro uvědomění, že mé poznání pravdy je nedokonalé, že se můžu koneckonců mýlit, pak takovou úctu k tajemství mají právě vědci, kteří vědí, že každé tvrzení je pouze hypotéza, něco, co při dalším poznání může být vyvráceno. Pak je ovšem nepochopitelný tvůj nepřátelský postoj k vědě.

“Ano, jádra této námitky jsem si samozřejmě vědom a sám se jí snažím řešit. Včera jsem ji předhodil v téhle diskuzi, konkrétně zde.”

z 30. 12. 2010 v 18:40.)

No to jistě, ale já se ptal, jestli tentýž myšlenkový výkon může být výkonem *zároveň* filosofického i zdravého rozumu,nebo zda nanejvýš může být tentýž člověk schopen to střídat.

když můžeme být v situaci, že musíme říct – “ano, některá dogmata se zdají být v rozporu s principem sporu, ale víme, že tomu tak není”, jak víme, že dvě perspektivy, které se zdají být ve sporu nemohou dík Boží všemoci být nakonec obě pavdivé?

Anp, jádra této námitky jsem si samozřejmě vědom a sám se jí snažím řešit. Včera jsem ji předhodil v téhle diskuzi, konkrétně zde.

A může být zdravý i přímo ten filosofický rozum, nebo může člověk mít vedle filosofického rozumu ještě taky ten zdravý?

Zdraví a “filozofičnost” rozumu chápu jako dvě různé kvality, takže je možno jednu mít a druhou nemít, vzájemně se nepohlcují. Leda že by se důkladnější analýzou ukázalo, že je to přece jen jinak.

Ke zbytku se vyjádřím pozděj.

No prostě kdyby té distinkci nerozuměli, byl by imho problém zeptat se jich, jak to vnímají z hlediska toho rozumu předfilosofického. A pokud by to, zda oni myslí “předfilosoficky” nebo jak, měl rozhodovat výzkumník, ne oni sami, pak vyvstávají otázky, které jsem taky vznášel, totiž zda mají “předfilosofický” postoj, jak jsi ho definoval, zmiňovaní animisté či Indové.

Zdravý rozum mohou mít jak ti, co jsou ve filozofickém stavu, tak ti, co v něm nejsou.

A může být zdravý i přímo ten filosofický rozum, nebo může člověk mít vedle filosofického rozumu ještě taky ten zdravý?

Myslel jsem, že nanejvýš to druhé, možná mě zmátla následují Tvoje věta v prvním příspěvku:

(např. kapitola o zdravém smyslu ve staré tomistické příručce J.Pospíšila, z níž v podstatě vyplývá, že zdravý smysl jakožto nefilozofie je v posledku kritériem filozofie; není to pak ale porážka filozofie předem?).

Je ale pravda, že tam taky říkáš:

Nebylo by dobré nejprve zanalyzovat běžné filosofické myšlení a jednání mimoevropských národů a až pak udělat závěry?

Omlouvám se, já jsem tady předtím zřejmě omylem četl “nefilosofické myšlení”.

nebo zda se v této věci musíme “skepticky” kompletně uchýlit k tomu, že je to záležitost čistě kulturně-antropologická (což je předpokládám stanovisko Tvé a také drtivé většiny současného akademického světa).

No… Nevím, jestli “kulturně-antropologická”. Pokud jde čistě o zdraví a nemoc, myslím, že jsou to příliš široké pojmy a bylo by třeba je pro daný účel prostě zúžit nějakou definicí. Ale pokud prostě zdravý rozum je ten, který je schopen poznat skutečnou pravdu (pak to ale může být taky filosofický rozum a kritérium zdravého rozumu neznamená porážku filosofie), tak já celkem nemám nic proti tomu, když někdo prostě věří, že je to právě ten jeho rozum. Osobně sice nechápu, má-li pak tendenci tvrdit, že nic, co se s tím zdá být ve sporu je jistě objektivně nepravda, ale to nechme stranou (když můžeme být v situaci, že musíme říct – “ano, některá dogmata se zdají být v rozporu s principem sporu, ale víme, že tomu tak není”, jak víme, že dvě perspektivy, které se zdají být ve sporu nemohou dík Boží všemoci být nakonec obě pavdivé?) Já se většinou jen snažím ukazovat, že podle mě různé důkazy pravdivosti jedné perspektivy už vlastně její pravdivost v jiné podobě předem předpokládají a že tedy dotyční nemají nestranný důkaz, že pravdu mají zrovna oni, že to může být nanejvýš ta věc víry. (Zrovna Ty ale mimochodem přece sám uznáváš, že nemáš důkaz, že křesťanství je nejsprávnější či jediné správné náboženství. Pak ale taky nemáš důkaz, že zjevení jiných náboženství není třeba či možno akceptovat i bez ohledu na zdánlivou logickou spornost.)
Ono co je spolehlivá perspektiva se podle mě v posledku nerozhoduje kulturní antropologií, ale tím, co opravdu ukazuje cestu k něčemu, co obstojí i po smrti, čeho člověk nebude trpce litovat apod. Ale myslím, jak řečeno, že těžko lze takový nárok někdy nestranně dokázat a už vůbec nechápu, proč by nemohly po smrti dobře obstát i některá různá ve sporu jsoucí přesvědčení.

Toto lze podle mne zodpovědět až poté, co zjistíme (zda a) co Bůh je. Je to podobné jako s otázkou, zda může Bůh předurčit člověka k zatracení, nebo jestli jej může po jeho stvoření zase anihilovat. Ontologickou moc k tomu jistě má. Ale co se týče etické možnosti, je otázka, zda by se tím do Boha nezavedl rozpor (vím, že princip sporu pro Tebe explicitně nic extra “závazného” neznamená)

Prostě myslím, že nárok absolutní platnosti na fakticky zjištěném konsensu zdravých rozumů postavit nejde už z těchto důvodů.
Možnost této nemožnosti jistě nelze vyloučit.

Nejsem si vůbec jistý, jestli by ve všech kulturách jakžtakž správně pochopili tu Tvou distinkci filosofického a nefilosofického.
No, i kdyby nepochopili, tak mě momentálně nenapadá, co zásadního by to změnilo na situaci. Ale možná mi to ukážeš.

A pokud ji nepochopí, znamená to automaticky, že jsou v tom předfilosofickém stavu? Vždyť pro Tebe je ten zdravý rozum – zdá se – definován taky oposicí k onomu rozumu filosofickému.
Ne, není. Zdravý rozum mohou mít jak ti, co jsou ve filozofickém stavu, tak ti, co v něm nejsou. Na co vážu zdravý rozum, to zatím nevím tak přesně. Mé východisko je ve faktu obecného odvolávání se na zdravý rozum, zvlášť pokud jde o jednání (a poněkud silnější motivace souvisí s křesťanstvím a tomismem, kde odvolávání se na zdravý rozum, přirozenou intuici apod. zvlášť v rámci apologetiky není vůbec řídkým jevem, viz také můj první diskuzní příspěvek zde), který chci kriticky zhodnotit, neboť odvolávání se na zdravý rozum obvykle souvisí s konkrétními hodnotícími tezemi nějakých skutečností. Tato otázka má silnou souvislost s tématem zdraví a nemoci vůbec, o tom jsme se na rybě už taky bavili (a samozřejmě se zde také plně projevil spor realismus x perspektivismus/relativismus). Abych trochu upřesnil, o co mi také jde: chci zkoumat také hypotézu, zda by to nemohlo být tak, že opravdu existuje nějaký “objektivně zdravý rozum”, přičemž ovšem ti, kteří jej mají “objektivně nezdravý”, ten objektivně zdravý právě kvůli tomuto jejich handicapu nejsou schopni, popř. ochotni jako objektivně zdravý uznat a za zdravý považují samozřejmě ten svůj; zástupci obou pozic samozřejmě zároveň chtějí aplikovat své teze do společensko-politické, nebo vůbec jakékoliv praxe (jak, to teď neřeším), což jistě může hrozit konfliktem. Já bych tomistům nerad křivdil, ale obecně bych se nedivil, kdyby se právě do této pozice oněch “Eliášovských vyvolených majitelů zdravého rozumu” stavěli – samozřejmě s praktickým důsledkem, že “se nedá nic dělat a že dle svého objektivně zdravého rozumu musíme jednat, i kdyby se celý zbytek světa, jemuž to principielně nejsme schopni vysvětlit, stavě proti nám”. Ne že bych se do této pozice chtěl stavět já. Ona však samozřejmě vůbec nemusí platit jen o tomistech, je jsem vypíchl pouze z hlediska jedné ze svých čistě subjektivních motivací, proč tento problém vůbec kladu a řeším. Je to prostě problém “zdraví x nemoc” zúžený na záležitost rozumu. Řečeno ještě jinak – snažím se zjistit, nakolik je to vůbec možné (možná není), zda se ta otázka dá řešit na rovině pokud možno čistě filozofické, nebo zda jí mohou nefilozoficky vyřešit pouze jedinci “objektivně zdraví” (pokud něco takového existuje), nebo zda se v této věci musíme “skepticky” kompletně uchýlit k tomu, že je to záležitost čistě kulturně-antropologická (což je předpokládám stanovisko Tvé a také drtivé většiny současného akademického světa).
Snad jsem to napsal aspoň trošku srozumitelně. Včera jsem si od známého půjčil “Psychologie a duševní nemoc” od Foucaulta, tak jsem zvědav, zda se tam k tomuto tématu najde pár zajímavých impulzů, ať už budou zastávat jakékoliv hodnotící stanovisko.

A možná, že spíše než rádoby nestranný etnologický výzkum by věc osvětlilo vyzpovídat pár inteligentních lidí, kteří žili během života postupně ve více různých kulturách, poznali hodně lidí a pronikli i vcítěním do jejich způsobů myšlení.
Souhlasím, že by to mohlo být přínosné. Ovšem aby taková zpověď byla pro kulturní antropology co nejpřijatelnější, muselo by, předpokládám, těchto pár inteligentních lidí pocházet právě z vzájemně odlišných etnik a kultur.

v této věci velmi oceňuji Tvou intelektuální poctivost
Díky, snažím se.

Tím imho problémy spíše přibývají:
1) ačkoli to, co zmiňuji já, není to, co jsi Ty myslel, je to, myslím, velmi vážný problém – “zdravý rozum” je prostě dalekosáhle formován tradicí v podstatě hned od narození. To by imho ostatně dokázal ten výzkum. Ale – pokud třeba na nějaké otázce se shodnou lidi skoro ze všech kultur, ale pak najdeme v buši nějaký zpadlý kmen, který bude soudit jinak, můžem říct, že “zdravý rozum lidstva” se na tom shoduje? A pokud ten kmen nenajdeme, jak víme, že někde přeci neexistuje? Prostě myslím, že nárok absolutní platnosti na fakticky zjištěném konsensu zdravých rozumů postavit nejde už z těchto důvodů.
2) Nejsem si vůbec jistý, jestli by ve všech kulturách jakžtakž správně pochopili tu Tvou distinkci filosofického a nefilosofického. (Pochopili by ji všichni u nás?) A pokud ji nepochopí, znamená to automaticky, že jsou v tom předfilosofickém stavu? Vždyť pro Tebe je ten zdravý rozum – zdá se – definován taky oposicí k onomu rozumu filosofickému. A když tu oposici neznají…
Jak se jich vlastně budeš ptát?
Když nějací animisté či polyteisté mají za to, že za vším možným stojí nejrůznější duchové a démoni, kteří nás různě šálí a dělají podivné kousky, mohou nás nejrůzněji překvapovat a utahovat si z nás, je pro ně “skutečnost vysoce problematická a nezřejmá”? Když mají třeba v Indii někteří za to, že svět je přelud, je pro ně skutečnost problematická?

(Imho prostě lze se lidí ptát, co si myslí a proč si to myslí, ten “zdravý rozum” to možná jen komplikuje. (A holt člověku nakonec stejně nezbyde než vsadit na svůj rozum, ať už bude doufat, že jím vystihuje objektivní pravdu, nebo se spokojí s tím, že v jeho životě je jeho rozum funkční.)
A možná, že spíše než rádoby nestranný etnologický výzkum by věc osvětlilo vyzpovídat pár inteligentních lidí, kteří žili během života postupně ve více různých kulturách, poznali hodně lidí a pronikli i vcítěním do jejich způsobů myšlení.)

(Každopádně ale musím říct, že v této věci velmi oceňuji Tvou intelektuální poctivost. :-) )